VII. 3
Přiměřenost omezení přístupu k efektivní ochraně
76. Jsou-li podle Ústavního soudu právnické osoby omezeny v přístupu k efektivní právní ochraně dobré pověsti, musel se dále zabývat tím, zda lze omezení považovat za přiměřené.
77. Posouzení omezení základního práva musí především odpovídat nárokům plynoucím z principu právního státu a naplňovat požadavky vycházející z testu proporcionality (v širším smyslu), jenž zahrnuje tři kritéria: Prvním z nich je posouzení způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), v rámci něhož se zjišťuje, zda je konkrétní opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se ve druhém kroku posuzuje potřebnost a zkoumá se, zda byl při výběru prostředků použit ten, který je k základnímu právu nejšetrnější. Konečně je hodnocena přiměřenost (v užším smyslu), tedy zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 27/16 ze dne 18. 12. 2018 (N 200/91 SbNU 485; 51/2019 Sb.), body 93 a 94]. Ústavní soud aplikoval uvedený test následovně:
78. V prvním kroku zkoumal, zda právní úprava, která neumožňuje právnickým osobám domáhat se náhrady nemajetkové újmy, je způsobilá dosáhnout svého cíle. Ústavní soud nejprve musel identifikovat, jaký cíl je posuzovanou úpravou vůbec sledován. Z důvodové zprávy to patrné není, takže postoj historického zákonodárce není znám; v tomto ohledu přichází v úvahu pouze naplnění "antropocentrického" pojetí občanského zákoníku, spočívajícího v posílení ochrany fyzických osob oproti osobám právnickým, kterým zásadně nemajetková újma vzniknout nemůže, ledaže to jako fikci stanoví zákon. Legitimita tohoto cíle je ovšem pochybná vzhledem k tomu, že podústavní úprava právnickým osobám nejenže umožňuje požadovat náhradu nemajetkové újmy v jiných případech (které ani nemusejí být tak závažné jako zásah do ústavně zaručeného práva), ale přímo v případě zásahu do pověsti (např. při nekalé soutěži či nesprávném úředním postupu). I kdyby Ústavní soud tento cíl považoval za legitimní a právní úpravu za způsobilou jej dosáhnout, nemohl by obstát z hlediska přiměřenosti (viz dále).
79. Způsobilý cíl spatřuje Ústavní soud v zájmu na restriktivním přístupu k odčiňování nemajetkové újmy u právnických osob, který může sloužit jako prevence nadměrného a častého uplatňování nároků na přiměřené zadostiučinění; takové omezení může mít několik souvisejících důvodů: a) předejít odrazujícímu účinku (tzv. chilling effect) na svobodě projevu zaručené čl. 17 odst. 1 Listiny; b) omezit riziko zneužívání práva na odčinění nemajetkové újmy; c) zabránit zvýšenému zatížení soudů, které by příliš časté žaloby mohly způsobit, a d) ochránit majetkové zájmy subjektů, které by jinak mohly čelit vysokým nákladům spojeným s obranou v soudním řízení a případnou náhradou újmy. Omezení možnosti právnických osob domáhat se přiměřeného zadostiučinění je způsobilé tohoto cíle (a jeho dílčích složek) dosáhnout.
80. Součástí druhého kroku je posouzení, zda by bylo možné dosáhnout proklamovaných cílů jinými, méně restriktivními prostředky. Podle Ústavního soudu si lze představit úpravu, která by identifikovaných i dalších cílů byla způsobilá dosáhnout. Především by bylo možné reagovat na jednotlivé negativní externality výkladem, který by vymezil specifické limity či podmínky pro odčinění nemajetkové újmy a zajistil efektivní ochranu pověsti bez nutnosti úplného odepření jednoho z práv pro selektivně určenou množinu případů. V rámci judikaturní praxe by bylo možné rozlišit jednotlivé typy zásahu do pověsti (např. veřejná kritika versus nepravdivé informace šířené za účelem poškození pověsti) a aplikovat obecná východiska týkající se difamačních sporů a střetu jednotlivých ústavně zaručených práv tak, aby byla spravedlivě vyvážena. Bylo by možné též uvažovat o paušálním odškodnění, jak je známo u zásahů do práv duševního vlastnictví. Ústavní soud proto má důvodné pochybnosti, zda lze zákonodárcem zvolené řešení shledat potřebným; přesto provedl v zájmu úplnosti posouzení rovněž třetí krok přezkumu.
81. Posledním (třetím) krokem je přezkum, zda negativní důsledky přezkoumávané úpravy nejsou nepřiměřené vzhledem k identifikovaným cílům. Ústavní soud dospěl k závěru, že úplné odejmutí práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy je nepřiměřené z několika důvodů:
82. Při posuzování souladu (části) zákona s ústavním pořádkem nelze posuzovat dotčenou část zákona izolovaně, ale v kontextu související právní úpravy a v širším rámci [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/17 ze dne 3. 11. 2020 (N 202/103 SbNU 9; 552/2020 Sb.), bod 46; popř. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/17 ze dne 26. 1. 2021 (N 16/104 SbNU 135; 124/2021 Sb.), bod 75; či nález sp. zn. Pl. ÚS 33/16 ze dne 10. 11. 2020 (N 207/103 SbNU 85; 6/2021 Sb.), bod 156]. Současná právní úprava nejenže připouští, že právnickým osobám může vzniknout kromě újmy majetkové i újma nemajetková, ale také výslovně stanoví možnost domáhat se jejího odčinění v těchto případech (s výhradou, že nejde o úplný výčet), jak je mimo jiné identifikoval Nejvyšší soud v bodu 64 rozsudku sp. zn. 23 Cdo 237/2021:
a) zásah do základních členských práv člena spolku (§ 261 občanského zákoníku),
b) porušení práv k obchodní firmě (§ 423 odst. 2 občanského zákoníku),
c) přivedení jiné osoby k právnímu jednání hrozbou nebo lstí (§ 587 odst. 2 občanského zákoníku),
d) nároky v případě ochrany proti nekalé soutěži (§ 2988 občanského zákoníku),
e) nároky v případě ochrany proti omezování hospodářské soutěže (§ 2990 ve spojení s § 2988 občanského zákoníku),
f) porušení práv podle zákona o obchodních korporacích [§ 3 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)],
g) porušení práv z průmyslového vlastnictví (§ 5 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství),
h) porušení šlechtitelských práv k odrůdám rostlin [§ 27 zákona č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin a o změně zákona č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochraně práv k odrůdám), ve znění zákona č. 554/2005 Sb.],
i) újma způsobená nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [§ 13 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů],
j) újma způsobená předběžným opatřením (§ 77a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů),
k) újma způsobená zásahem do práv souvisejících s právem autorským [§ 74, 78, 82, 86 a 94 ve spojení s § 41 a § 40 odst. 1 písm. e) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů],
l) újma způsobená šikanózním insolvenčním návrhem [§ 147 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 334/2012 Sb.].
83. V podústavní rovině lze tedy nalézt řadu případů, kdy se odčiňuje způsobená nemajetková újma vzniklá i právnickým osobám (i v případě méně intenzivních zásahů), a některé z nich spočívají v zásahu do pověsti - například při nekalosoutěžním jednání [bod 82 písm. d)], nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [bod 82 písm. i)] či při podání šikanózního insolvenčního návrhu [bod 82 písm. l)]; nepřímo je pověst chráněna rovněž v rámci ochrany obchodní firmy [bod 82 písm. b)].
84. Současná právní úprava vede k nesystematickému rozlišování v ochraně pověsti právnických osob. Ilustračně lze uvést, že je-li pověst právnické osoby poškozena například nepravdivým tvrzením ministra či jejího konkurenta, nemajetková újma se odčiňuje; avšak pronese-li podobné nepravdivé tvrzení někdo jiný, nemajetková újma se neodčiňuje. Obdobně, je-li pověst právnické osoby poškozena šikanózním insolvenčním návrhem, nemajetková újma se odčiňuje, ale v jiných srovnatelných případech nikoli. Toto rozlišování je problematické, protože na újmu na pověsti právnických osob se obecně nahlíží jako na nemajetkovou újmu, která má být odčiňována podle jejích dopadů, nikoli podle postavení původce zásahu. Absence jednotného přístupu oslabuje systémovou konzistenci právní ochrany, což může vést k nespravedlnosti a k tomu, že obdobné zásahy budou napravovány rozdílně, aniž by pro to existoval racionální důvod. Selektivní nastavení právní úpravy také narušuje konzistentní uplatňování zásady antropocentrismu.
85. Ústavní soud respektuje, že okruh případů, pro které zákonodárce stanovil možnost odčinění nemajetkové újmy, je výsledkem jeho právně-politické úvahy, která však nemůže být libovolná, jde-li o způsob ochrany ústavně zaručeného práva a omezení její účinnosti. Bylo-li hodnotovým rozhodnutím zákonodárce chránit pověst právnických osob za pomoci zásadně efektivního práva na přiměřené zadostučinění, není zřejmé, proč tak učinil pouze v některých případech, ale ve srovnatelných případech nikoli, byť jejich teleologické a faktické pozadí je stejné či přinejmenším obdobné.
86. Omezení práva právnických osob na zadostiučinění pouze na určité případy poškození pověsti je arbitrární, jelikož neexistují objektivní důvody, aby některé právnické osoby měly právo na ochranu své pověsti (včetně práva na přiměřené zadostiučinění) a jiné nikoli, přestože jejich pověst představuje srovnatelnou hodnotu a všechny mají zájem na její ochraně. Každá právnická osoba je vystavena riziku poškození své pověsti, které může mít negativní dopady nejen na její podnikání, ale i na celkové postavení ve společnosti, a to i v případě, že jde o zásah mimo oblast nekalé soutěže nebo mimo rámec jiných případů, kdy se nemajetková újma na pověsti odčiňuje. Ústavní soud proto považuje za nepřiměřené a nekoncepční, aby právnická osoba měla právo na přiměřené zadostiučinění za zásah do pověsti v jednom kontextu (např. v rámci hospodářské soutěže či v rámci úředního postupu), ale v jiném nikoli (např. mimo hospodářskou soutěž či v rámci soukromoprávního postupu), ačkoli zásahem způsobená újma a povaha škodního jednání budou podobné.
87. Případy, v nichž se nemajetková újma odčiňuje, navíc převážně souvisí s účastí právnické osoby v obchodních vztazích (kupř. újma vzniklá zásahem do práv k obchodní firmě či porušením práv podle zákona o obchodních korporacích), případně se zásahem do chráněných zájmů, které jsou primárně majetkové povahy (např. újma vzniklá porušením šlechtitelských práv k odrůdám rostlin či porušením práv z průmyslového vlastnictví) a které jsou spíše napravitelné v rámci náhrady škody. Podle Ústavního soudu je nelogické, že některé projevy činnosti právnické osoby (duševní, průmyslové či obecně majetkové) jsou chráněny mimo jiné právem na odčinění nemajetkové újmy, zatímco pověst - související se samotnou existencí právnické osoby - takto chráněná není.
88. Úprava, podle které se obecně neodčiňuje nemajetková újma na pověsti, znevýhodňuje nevýdělečné právnické osoby, u nichž bude vznikat újma převážně (někdy i výlučně) nemajetkového charakteru. Zákon jim bez odčinění nemajetkové újmy neposkytuje dostatečnou ochranu jejich pověsti, přestože zásahem do ní mohou být poškozeny v obdobné míře jako právnické osoby výdělečné, u nichž naopak bude vznikat újma hlavně majetkové povahy. V důsledku toho jim není poskytnuta plnohodnotná ochrana zahrnující právo na zadostiučinění, což zakládá nepřípustně slabší postavení oproti právnickým osobám, které se náhrady domáhat mohou.
89. Z uvedeného podle Ústavního soudu plyne, že z pohledu přístupu k ochraně práv právnických osob a situací, v nichž lze odčinit způsobenou nemajetkovou újmu, je právní úprava nekonzistentní a neproporcionální. Je přitom znakem právního státu, aby právní ochrana byla v obdobných případech srovnatelná.
90. Na podporu přiměřenosti omezení nelze argumentovat historickou tradicí: v poměrech předchozí právní úpravy právnické osoby sporným právem výslovně disponovaly a není zřejmé, proč jim byl tento prostředek ochrany odňat a současně v jiných - podobných, někdy i méně závažných - případech zachován. Jde tudíž o snížení standardu ochrany základních práv, pro jehož ospravedlnění nejsou legitimní důvody. Také soudní praxe nebyla před datem 1. 1. 2014 nijak problematická, či dokonce svévolná nebo excesivní.
91. Rovněž nelze argumentovat ani mezinárodní komparací. Z provedené analýzy plyne (viz část IV. 7), že přístupy k ochraně pověsti právnických osob se napříč právními řády srovnávaných zemí různí. Většina zemí poskytuje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou či jinou újmu (v různých formách) nebo se zaměřuje pouze na finanční náhradu za způsobenou škodu. Skupina zemí s omezenou ochranou pověsti právnických osob zahrnuje zejména severské státy, v nichž ochrana pověsti právnických osob není významně chráněna. Nelze však učinit závěr, k němuž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021, že by právo na odčinění nemajetkové újmy (či obecněji poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) právnickým osobám v zemích vycházejících z kontinentální právní tradice bylo přiznáváno pouze ojediněle - právě naopak, dokonce lze v rozhodovací praxi soudů některých zemí vysledovat trend směřující k posílení postavení právnických osob.
92. Právo na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny stojí v protikladu ke svobodě projevu zaručené čl. 17 odst. 1 Listiny, což vyžaduje, aby obě práva byla pečlivě vyvažována. Omezení svobody projevu není závislé na vzniku škody, ale na překročení jejích hranic a vyvstává otázka, proč by ochrana pověsti, která svobodu projevu koriguje, měla být pro určité - selektivně vybrané - subjekty poskytována jen omezeně. Úplné odepření práva na odčinění nemajetkové újmy právnickým osobám v netypizovaných situacích vede k neproporcionálnímu vychýlení rovnováhy mezi ochranou jejich dobré pověsti a svobodou projevu třetích osob. Svoboda projevu je upřednostňována na úkor reputace právnických osob, které nemají k dispozici dostatečně efektivní prostředky právní ochrany - rovněž z tohoto hlediska nelze považovat posuzovanou právní úpravu za přiměřenou.
93. Ústavní soud si je vědom, že právo na ochranu dobré pověsti může být také zneužito. V konkrétních případech je proto třeba trvat na jeho důsledném poměřování s právem na svobodu projevu a na informace podle čl. 17 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně považuje svobodu projevu a z ní odvozené právo na informace za jeden z úhelných kamenů demokratického právního státu, neboť teprve svobodné informace a jejich výměna a svobodná diskuse činí z člověka občana demokratické země; naopak absence této svobody demokracii pojmově vylučuje (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2956/23 ze dne 10. 1. 2024). Právo na ochranu dobré pověsti proto nelze zneužívat např. k vedení tzv. strategických sporů proti účasti veřejnosti. Tomu lze ovšem zabránit v každém konkrétním případě, aniž by bylo nutné preventivně omezit právo na ochranu dobré pověsti všech právnických osob.
94. Cílem strategických žalob proti účasti veřejnosti (strategic lawsuits against public participation, zkráceně "SLAPP") je omezovat či penalizovat výkon svobody projevu ve věcech veřejného zájmu a výkon souvisejících politických práv - typicky novináři, odbory, akademiky, občanskými aktivisty, whistleblowery apod. [srov. doporučení Výboru ministrů Rady Evropy CM/Rec(2024)2 k obraně proti strategickým žalobám proti účasti veřejnosti]. Jejich důsledkem může být oslabení svobodné veřejné diskuse a občanské společnosti, k níž se přímo hlásí preambule Ústavy a která je důležitou pojistkou demokracie a právního státu. Nedávno vešla v platnost směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1069 o ochraně osob zapojených do účasti veřejnosti před zjevně neopodstatněnými žalobními návrhy nebo zneužívajícími soudními řízeními (strategická soudní řízení proti účasti veřejnosti), která zajišťuje ochranu v civilních sporech s přeshraničním dopadem. Ustanovení čl. 10 odst. 1 a čl. 17 Listiny je proto třeba v konkrétních věcech interpretovat s vědomím tohoto problému a s přihlédnutím k citovaným dokumentům jako k minimálnímu standardu.
95. Je zejména na soudech, aby v jednotlivých případech odlišovaly výkon práva hodný ochrany od šikany a zneužití práva, které ochrany nepožívají. Individuální zájmy, práva a svobody lze vyvážit v rozhodovací praxi bez nutnosti vyloučit některý z nástrojů ochrany. Obavy ze zneužívání práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění lze zmírnit dosavadními zkušenostmi a především restriktivním výkladem, jak bylo nastíněno výše, a posuzováním konkrétních okolností každého případu. Rovněž tímto nálezem není dotčena judikatura týkající se difamačních sporů a střetu jednotlivých ústavně zaručených práv.
96. Závěr o (hypotetickém) neúměrném zatížení soudní soustavy nemůže ospravedlnit přiměřenost současného právního stavu, protože nelze očekávat značný nárůst počtu sporů nad rámec stávající úpravy. Navíc by pro soudy nešlo o novou situaci - právnické osoby mohly tento typ sporů vést i podle předchozí právní úpravy (účinné od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013), aniž by to v praxi vedlo k nepoměrným obtížím.
97. Ústavní soud proto dospěl v rámci testu proporcionality k dalšímu dílčímu závěru, že omezení přístupu právnických osob k náhradě nemajetkové újmy jakožto efektivnímu nástroji ochrany dobré pověsti nelze považovat za přiměřené.