VII. 4
Otázka rovnosti
98. Podle některých názorů (viz vyjádření stěžovatele, Vrchního soudu v Praze či katedry občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy) zakládá nemožnost právnických osob požadovat přiměřené zadostiučinění při zásahu do jejich pověsti nerovnost mezi fyzickými a právnickými osobami. Ústavní soud se proto stručně vyjádří i k této otázce.
99. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že rovnost je kategorií relativní, pojmově vyžadující odstranění neodůvodněných rozdílů. K porušení principu rovnosti je třeba, aby se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zacházelo rozdílným způsobem, aniž by však pro takový přístup existovaly objektivní a rozumné důvody. Zpravidla je navázáno na porušení i jiného základního práva [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 31/13 ze dne 10. 7. 2014 (N 138/74 SbNU 141; 162/2014 Sb.) nebo sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.)].
100. Ústavní soud ve vztahu k čl. 1 Listiny, který upravuje tzv. neakcesorickou nerovnost, uzavřel, že tohoto ustanovení se mohou dovolávat pouze jednotlivci jako lidské bytosti nadané lidskou důstojností [nález sp. zn. Pl. ÚS 30/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 42/80 SbNU 517; 239/2016 Sb.), bod 29]. Při současném přezkumu proto připadá v úvahu pouze tzv. akcesorická nerovnost podle čl. 3 odst. 1 Listiny (popř. čl. 14 Úmluvy), která zajišťuje rovnost při realizaci jiného základního práva nebo svobody - v tomto případě práva právnických osob na ochranu jejich pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
101. Byť fyzickým i právnickým osobám náleží ústavně zaručené právo na ochranu pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny), jeho obsah je odlišný a rozdílnou povahu má také újma způsobená zásahem do tohoto chráněného statku. Připouští-li Ústavní soud ústavně zaručená práva i svobody právnickým osobám pouze v (omezeném) rozsahu, který odpovídá jejich povaze, nelze klást rovnítko mezi fyzickými osobami, coby živými bytostmi, a právnickými osobami, coby právními konstrukty, jak z pohledu katalogu základních práv, úrovně a způsobů jejich ochrany. Shrnuto jinými slovy: lidé a právnické osoby si nejsou - a z povahy věci nemohou být - rovni. Proto nelze o porušení principu rovnosti mezi fyzickými a právnickými osobami uvažovat.
102. Uvažovat lze ovšem podle Ústavního soudu o nerovnosti mezi právnickými osobami navzájem a situacemi, v nichž právnickým osobám právo na odčinění nemajetkové újmy při neoprávněném zásahu do pověsti náleží. Pro aplikaci čl. 3 odst. 1 Listiny (nebo čl. 14 Úmluvy) je nezbytné, aby bylo mezi subjekty rozlišováno na základě důvodů tam uvedených, případně na základě "jiného postavení". Výraz "jiné postavení" zahrnuje pouze kritéria, která jsou podobná nebo blízká výslovně uvedeným důvodům - nikoliv, že by představovaly jakoukoliv myslitelnou odlišnost. Těmito důvody by měly být charakteristiky spojené s osobní volbou jednotlivce, které odrážejí jeho osobní rysy (např. víra, náboženství, politické názory) nebo vlastnosti, které si jednotlivec nemůže zvolit (např. pohlaví, rasa, barva pleti, národnost, původ, věk nebo zdravotní postižení) [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/15 ze dne 28. 6. 2016 (N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.), body 104 až 108].
103. Rozlišování mezi právnickými osobami podle povahy škodní události nebo kontextu právního jednání podle Ústavního soudu nepředstavuje kvalifikovaný důvod, který by bylo možno podřadit pod demonstrativní výčet charakteristik vymezených v čl. 3 odst. 1 Listiny, popř. čl. 14 Úmluvy. Uvedená ustanovení nejsou na posuzovanou věc aplikovatelná, a proto Ústavní soud ustanovení přezkoumávaná z hlediska porušení rovnosti či zákazu diskriminace neposuzoval.