VII. 5
Ústavně souladný výklad
104. Ústavní soud v projednávané věci identifikoval nepřiměřené omezení základního práva právnických osob na ochranu jejich dobré pověsti tím, že nemohou úspěšně požadovat přiměřené zadostiučinění při zásahu do ní. Zvažoval tedy, zda lze neústavní stav překonat ústavně souladným výkladem, v rámci čehož dospěl k závěru, že nejvhodnějším prostředkem je použití analogie, pro niž jsou splněny nezbytné předpoklady.
105. Podle judikatury Ústavního soudu má obecně ústavně konformní výklad přednost před derogací zákonného ustanovení [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) či sp. zn. Pl. ÚS 33/10 ze dne 23. 4. 2013 (N 62/69 SbNU 177; 154/2013 Sb.)]. Ústavní soud proto dále posuzoval, zda existuje v rámci ústavně souladné interpretace postup, jímž lze neústavní stav překlenout bez nutnosti zrušení přezkoumávaných ustanovení či jejich částí.
106. Výkladem přezkoumávaných ustanovení se v rovině podústavního práva již podrobně zabýval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021, v němž na základě tradičních výkladových metod uzavřel, že podle účinné právní úpravy právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 občanského zákoníku, není-li výslovně ujednáno jinak, a to vzhledem k § 2894 odst. 2 občanského zákoníku. Ústavní soud se s jeho závěry ztotožňuje potud, že přezkoumávaná ustanovení v mezích jejich nejširšího jazykového významu neumožňují právnickým osobám úspěšné použití tohoto právního prostředku.
107. S ohledem na argumenty stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti a Vrchního soudu v Praze Ústavní soud uzavírá na tomto místě, že možnost požadovat přiměřené zadostiučinění nelze odvozovat od nároku na odstranění následků neoprávněného zásahu (§ 135 odst. 2 občanského zákoníku). Jak upozornil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021, je důležité mezi těmito dvěma nástroji důsledně rozlišovat, neboť to má mimo jiné praktický význam z hlediska určení, zda jde o odpovědnost objektivní nebo subjektivní.
108. Podle Ústavního soudu nelze považovat za případné ani argumenty, že při újmě způsobené právnické osobě se mohou náhrady nemajetkové újmy domáhat osoby v ní sdružené - tím by byla popřena autonomní povaha právnických osob jako subjektů odlišných od osob v nich sdružených. Obdobně ustanovení § 83 odst. 1 občanského zákoníku není pro předestřené případy použitelné, protože jeho smyslem je umožnit právnické osobě zastupovat člověka v ní angažovaného, a to jeho jménem, nikoli řešit újmu způsobenou právnické osobě samotné. Ačkoli není vyloučeno, že jedním skutkem může být zasaženo jak do práv člověka, tak právnické osoby, je třeba rozlišovat, na čí straně újma vznikla [viz blíže např. Tůma, P. In: Lavický, P a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 349].
109. Ustanovení § 2971 občanského zákoníku, ačkoli teoreticky použitelné, se nejeví trvalým řešením protiústavního stavu, neboť jeho primární oblast použití (náhrada újmy tzv. sekundárních obětí) je odlišná a je podmíněna specifickými předpoklady, které nemusí být vždy naplněny, což omezuje jeho využitelnost v širším kontextu. Řešení založené na tomto ustanovení by nemohlo zajistit jednotnou a efektivní ochranu základních práv právnických osob ve všech relevantních situacích. Konečně, s ohledem na současnou koncepci soukromého práva, jež důsledně rozlišuje mezi majetkovou a nemajetkovou újmou (na rozdíl od některých zahraničních úprav), považuje Ústavní soud za nesystematické, aby byl zásah do pověsti právnické osoby posuzován pouze jako újma majetková, kterou by bylo možné nahradit jako škodu.
110. Ústavní soud dále vyloží, že absence právní úpravy, která by umožňovala právnickým osobám požadovat přiměřené zadostiučinění za neoprávněný zásah do jejich pověsti, představuje mezeru v zákoně, kterou lze překonat prostřednictvím analogie jakožto jednoho z nástrojů dotváření práva.
111. Limity a obecnými východisky týkajícími se mezer v právu a jeho soudcovského dotváření se Ústavní soud zabýval v nálezech sp. zn. II. ÚS 1578/21 ze dne 7. 2. 2024 a sp. zn. Pl. ÚS 23/24 ze dne 11. 9. 2024, jejichž závěry lze shrnout následovně: Dotváření práva je proces, při němž soudy překračují rámec běžného výkladu zákona a aktivně řeší situace, které nejsou jednoznačně upravené stávajícími právními předpisy. Tento přístup je opodstatněný v případech, kdy v právní úpravě existuje "mezera" - situace, na kterou zákon nepamatuje a kterou nelze vyřešit ani extenzivním výkladem jazykového významu. Je-li mezera v zákoně vědomá, tedy vychází z rozhodnutí zákonodárce, soudy do ní nesmí zásadně zasahovat, protože by tím porušily demokratický princip a dělbu moci [srov. též nález sp. zn. III. ÚS 2264/13 ze dne 27. 3. 2014 (N 47/72 SbNU 531)]. Předestřená východiska aplikoval Ústavní soud i v projednávané věci.
112. Nemohou-li právnické osoby žádat přiměřené zadostiučinění za zásah do své pověsti, zatímco v jiných, méně závažných případech ano, znamená to podle Ústavního soudu odepření účinné ochrany jejich ústavně zaručeného práva. Tento stav představuje teleologickou mezeru v zákoně, konkrétně tzv. mezeru otevřenou, protože zde chybí pozitivní ustanovení, které by jim sporné právo přiznávalo.
113. Aby mohl Ústavní soud identifikovanou mezeru překlenout prostřednictvím analogie, musel nejprve zjistit, zda nejde o tzv. mezeru vědomou, která by tento postup vylučovala. Podle Ústavního soudu není řešení této otázky natolik zřejmé, jak uvádí Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021. Jak již bylo vysvětleno, proklamované antropocentrické pojetí občanského zákoníku, z něhož Nejvyšší soud usuzuje na úmysl zákonodárce, není důsledně v právní úpravě reflektováno, což se projevuje nesystematickým přístupem k odčiňování různých nemajetkových újem právnickým osobám. Rovněž nelze uzavřít, že by přeshraniční srovnání ukazovalo na výjimečné přiznávání práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy.
114. Ani z historických souvislostí nelze dovozovat průkazný záměr zákonodárce: Byť právo právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do pověsti nelze považovat za tradiční institut tuzemského soukromého práva, jak se vyvíjelo do roku 1948, není možné ani relativizovat, že toto právo bylo právnickým osobám přiznáno (pouze) v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, neboť jde o období bezprostředně předcházející účinnosti "nového" občanského zákoníku.
115. V důvodové zprávě (k jejímu významu viz bod 37 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/24) zákonodárce nevyjádřil vůli se v tomto směru od předchozí úpravy odchýlit; ve vztahu k § 132 až 135 občanského zákoníku je v ní uvedeno, že "[o]snova zamýšlí nadále chránit jméno (název) právnické osoby. Ve shodě s věcným záměrem se rozšiřuje ochrana dalších práv spojených s právní osobností právnické osoby, přičemž se opouští dosavadní termín ,dobrá pověst', neboť ten nutně navozuje otázku, která pověst je ,dobrá' a může-li mít např. vydavatel určitých tiskovin (např. bulvárního nebo erotického charakteru) vůbec ,dobrou pověst'. Jaká pověst právnické osoby si zaslouží ochranu, musí plynout z konkrétních okolností případu a z logického obsahu zákona". O snížení míry či rozsahu ochrany zde není ani zmínka, právě naopak je zdůrazňováno rozšíření ochrany dalších práv. Lze se přitom důvodně domnívat, že zamýšlel-li zákonodárce takto významně snížit rozsah ochrany, v důvodové zprávě by na to přinejmenším poukázal.
116. Argument založený na diskontinuitě právní úpravy v tomto ohledu rovněž neobstojí. Jedním z hlavních programových cílů občanského zákoníku bylo přerušit kontinuitu se "socialistickými" občanskými zákoníky z let 1950 a 1964. Z toho však nelze dovodit, že by diskontinuita měla platit i pro právní úpravy přijaté až po roce 1989, vůči nimž se občanský zákoník nevymezuje. V rámci socialistických občanských zákoníků (od 1. 1. 1951 do 31. 12. 1991) přitom právnické osoby právo na odčinění nemajetkové újmy při zásahu do své pověsti neměly.
117. Odpovědnost právnických osob je navíc zákonodárcem postupně zdůrazňována i v oblastech práva, které byly dosud typicky spojovány s fyzickými osobami, například v oblasti trestního práva, o čemž svědčí přijetí zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Tendence zákonodárce posilovat odpovědnost právnických osob a jejich funkční samostatnost i nezávislost na personálním substrátu by měla být vyvažována obdobnou snahou o posílení jejich práv.
118. Jednoznačný záměr zákonodárce neprokazuje ani skutečnost, že § 135 odst. 2 občanského zákoníku obsahuje spojku "nebo", což podle názoru vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti naznačuje, že zákonodárce zamýšlel omezit možnosti ochrany jen na dvě varianty - odstraňovací a zdržovací nárok. Podobné znění se totiž vyskytuje i v ustanovení § 2988 občanského zákoníku, které taktéž používá spojku "nebo" mezi odstraňovacím a zdržovacím nárokem. Na tuto spojku nicméně v uvedeném paragrafu navazuje další výčet prostředků ochrany práv, z čehož plyne, že samotné použití spojky "nebo" nelze vykládat jako omezení ochrany pouze na dva konkrétní nároky.
119. Na druhou stranu podle Ústavního soudu nelze opomenout některé argumenty svědčící pro to, že jde o mezeru vědomou. Občanský zákoník je založen na koncepci zásadní nenahraditelnosti nemajetkové újmy, což znamená, že povinnost odčinit nemajetkovou újmu stíhá škůdce pouze tehdy, jeli to ujednáno nebo tak stanoví zákon. Jinými slovy, zákon konstruuje možnost domáhat se přiměřeného zadostiučinění pouze v konkrétních, zákonem určených případech, nikoli automaticky při každém zásahu do práv nebo zájmů poškozeného. Zvolený přístup odpovídá řešení zvolenému již v zákoně č. 40/1964 Sb. (viz Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol, 2018, opětovně citováno, s. 44, marg. č. 129 až 134).
120. Nezařadil-li zákonodárce mezi tyto případy výslovně neoprávněné zásahy do pověsti právnických osob v § 135 občanského zákoníku, ačkoli to v jiných případech učinil, lze odůvodnit rovněž závěr, že šlo o jeho úmyslné právně-politické rozhodnutí. Tento závěr podporuje i tzv. fikce racionálního zákonodárce, podle níž je nutné předpokládat, že zákonodárce chtěl dosáhnout právě takového řešení, jaké formuloval; význam této fikce však nelze pro tyto účely přeceňovat [viz Hlouch, L. a Melzer, F. In: Sobek, T., Kotásek, J. a Hapla, M. (eds.). Právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 500]. Ústavní soud dále zohlednil historické a koncepční argumenty Nejvyššího soudu vyložené v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021 (zejm. v bodech 102 až 126).
121. Ústavní soud dospěl k závěru, že nebyl jednoznačně prokázán úmysl zákonodárce odepřít právnickým osobám možnost požadovat přiměřené zadostiučinění při (samotném) zásahu do jejich pověsti; zejména nebyla zjištěna jasně míněná a alespoň v důvodové zprávě vyjádřená vůle zákonodárce se odchýlit od předchozí právní úpravy a snížit standard ochrany pověsti právnických osob. Nebylo-li prokázáno, že racionální zákonodárce vytvořil vědomou mezeru v zákoně, je třeba vycházet z předpokladu, že jde o mezeru nevědomou. Tím je naplněn základní předpoklad pro dotváření práva. Ústavní soud dále posoudil dotčené právní principy, na základě čehož dospěl k závěru, že převažují důvody pro uzavření mezery prostřednictvím analogie, která je v tomto případě přípustná.
122. Mezera je především v rozporu s hodnotovým a teleologickým pozadím právního řádu i jeho systematikou. Hodnotová nekonzistence je zároveň jedním z důvodů, proč je omezení základního práva právnických osob na ochranu pověsti nepřiměřené. Hodnotová bezrozpornost právního řádu je přitom základním principem, který chrání důvěru adresátů práva [viz Hlouch, L. a Melzer, F. In: Sobek, T., Kotásek, J. a Hapla, M. (eds.), opětovně citováno, s. 485]. Nekonzistentní úprava, která některé právnické osoby chrání, zatímco jiné nikoli, důvěru oslabuje a narušuje stabilitu právního řádu. Právní řád přiznává právnickým osobám efektivní ochranu jejich pověsti v řadě jiných situací (např. v rámci nekalé soutěže, šikanózních insolvenčních návrhů či nesprávného úředního postupu) či jim obecně umožňuje požadovat odčinění způsobené nemajetkové újmy (viz část VII. 3). Absence možnosti domáhat se přiměřeného zadostiučinění za zásah do pověsti mimo tyto výslovně upravené případy proto působí nekonzistentně a nelogicky. V tomto ohledu také platí zásada ubi eadem ratio, ibi eadem dispositio (kde je stejný účel, tam je stejné pravidlo), která zajišťuje jednotnost, předvídatelnost a spravedlivost právního systému (srov. Wintr, J. Metody a zásady intepretace práva. Praha: Auditorium, 2013, s. 161).
123. Hodnotový rozpor je umocněn tím, že případy, kdy se nemajetková újma způsobená zásahem do pověsti a jiných statků právnické osoby odčiňuje, jsou převážně obchodní či majetkové povahy, v nichž v úvahu přicházejí i jiné nástroje ochrany. Ústavní soud neshledal žádné přesvědčivé teleologické ani ústavněprávní důvody, které by existenci sporného práva měly odůvodňovat, kupř. pro zásah do pověsti při nekalé soutěži, ale nikoliv mimo ni. Chybějící právní úprava je proto z hlediska účelu této ochrany neracionální a hodnotově nesoudržná.
124. Pro zvažování otázky existence mezery a možnosti jejího uzavření je třeba zohlednit, že jde o oblast soukromého práva, v níž se možnost použití analogie výslovně předpokládá (§ 10 občanského zákoníku). Nejde tedy o oblast práva, v níž jsou možnosti analogie omezeny či zapovězeny (např. trestní právo hmotné či daňové právo). Povinnost k náhradě újmy obecně nemá povahu stanovení sankce, a proto jsou ustanovení upravující náhradu újmy způsobilá dotváření práva (srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., 2018, opětovně citováno, s. 11).
125. Úkol soudů plynoucí z povinnosti chránit základní práva (čl. 4 Ústavy) spočívá kromě jiného ve vyplňování mezer v zákonech tak, aby v dané procesní situaci zajistily co největší naplnění základních práv [viz nález sp. zn. II. ÚS 1413/21 ze dne 25. 10. 2021 (N 184/108 SbNU 241), bod 22]. Současně je třeba zohlednit, že dotčené ústavně zaručené právo (na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny) nespadá do výčtu práv uvedených v čl. 41 odst. 1 Listiny, a lze se jeho ochrany domáhat i nad rámec zákonného provedení.
126. Podle Ústavního soudu tudíž existuje otevřená teleologická mezera v zákoně, pro jejíž uzavření převažují v kolizi stojící principy. K vyplnění mezery je možné využít analogii, která je v tomto případě přípustná a která není v rozporu s dělbou moci coby stěžejním principem stojícím v protikladu. Konkrétně lze použít analogii zákona (analogii legis) podle § 10 odst. 1 občanského zákoníku, jenž stanoví, že nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. V tomto kontextu je relevantní ustanovení § 2988 občanského zákoníku, které upravuje ochranu proti nekalé soutěži a mimo jiné zahrnuje možnost požadovat přiměřené zadostiučinění jako účinný prostředek ochrany pověsti. Jak již bylo opakovaně zdůrazněno, charakter a důsledky zásahu do pověsti právnické osoby jsou obdobné jak v rámci nekalé soutěže, tak mimo ni. Míra ochrany proto nemůže být závislá pouze na tom, zda k zásahu došlo (ještě) v rámci nekalé soutěže. Z tohoto důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že právnické osoby mají analogicky podle § 2988 občanského zákoníku právo domáhat se odčinění nemajetkové újmy způsobené samotným zásahem do pověsti. Pouze tak lze bezprostředně naplnit povinnost státu zajistit komplexní a efektivní ochranu ústavně zaručených práv (přiměřeně srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2257/18).
127. Ústavní soud shrnuje, že absence úpravy umožňující právnickým osobám domáhat se přiměřeného zadostiučinění za zásah do pověsti představuje mezeru v zákoně, která odporuje teleologickému pozadí právního řádu a jeho hodnotové soudržnosti. Současně tím právnické osoby přicházejí o efektivní prostředek ochrany své pověsti, která je ústavně zaručena čl. 10 odst. 1 Listiny. Je proto nezbytné tuto mezeru překlenout prostřednictvím analogie zákona podle § 10 odst. 1 občanského zákoníku, a to jednoduchým použitím stejného katalogu prostředků, jaký je stanoven pro ochranu proti nekalé soutěži v § 2988 občanského zákoníku.
128. Protože je možné neústavní stav překonat některým z nástrojů ústavně konformního výkladu, v tomto případě prostřednictvím analogie, nejsou dány důvody pro zrušení přezkoumávaných ustanovení či některé z jejich částí, jejichž ústavností se tak Ústavní soud samostatně nemusel zabývat.