IX.
Právní povaha napadeného zásahu do vlastnických práv dotčených subjektů
52. Navrhovatelka v této části své argumentace namítá (viz souhrn sub 40a až 40e), že předmětný zásah do vlastnického práva nelze kvalifikovat jako pouhé omezení vlastnictví (sc. vlastnických práv) podle čl. 11 odst. 3 Listiny, neboť napadená ustanovení jednak nelze podřadit "pod žádnou z oblastí ústavnosti závaznosti vlastnictví", jednak pod toto ustanovení nespadá povinnost "bezplatně se zbavit vlastnictví", ale jen povinnost jednat či se nějakého jednání zdržet.
53. Jde-li o právní kvalifikaci daného zásahu, navrhovatelka má za to, že jde o vyvlastnění, a tak jeho "oprávněnost" musí být posuzována v režimu čl. 11 odst. 4 Listiny. Vyjde-li Ústavní soud z předpokladu, že povinnost poskytnutí se netýká potravin, pro něž má provozovatel nějaké jiné ekonomické využití (popřípadě, které mají nějakou penězi vyčíslitelnou hodnotu), pak dle názoru Ústavního soudu již o vyvlastnění hovořit nelze, a věc je tak třeba kvalifikovat jako omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 2 Listiny (viz dále), jehož porušení navrhovatelka rovněž namítá. Nejde však jen o to, že zde není žádná majetková hodnota (viz k tomu např. sub 58, 67), za níž by mohla či měla být náhrada poskytována. Pominout nelze ani samotnou povahu věci, neboť v ní nejde o jednorázový zásah do majetku provozovatelů, ale spíše o opakující se povinnost. Ostatně kdyby musel být pro každý případ "vyvlastnění" potravin vydáván individuální právní akt, daný systém by v praxi mohl fungovat jen stěží. Dlužno dodat, že argumentuje-li navrhovatelka tím, že čl. 11 odst. 4 Listiny zakotvuje přísnější podmínku ústavní konformity předmětného zásahu "ve veřejném zájmu", zatímco čl. 11 odst. 3 Listiny jen podmínku "v obecném zájmu", Ústavní soud v souzené věci takové rozlišování nepokládá za nutné, nehledě na to, že kritérium použité navrhovatelkou není validní (viz níže zejména sub IX. C a IX. E).