II.
Vláda ve svém vyjádření k podanému návrhu uvedla, že akceptuje argumentaci navrhovatelů pouze v rozsahu a v kontextu, v jakém odpovídá předchozím dvěma nálezům Ústavního soudu ve věci regulace nájemného. Vláda se však neztotožňuje s názorem uvedeným v nálezu č. 231/2000 Sb., že napadenou vyhláškou nebyl vzat zřetel na destrukci vlastnického práva po únoru 1948, a zdůraznila, že Ústavní soud v obou předchozích nálezech nezpochybnil možnost regulace nájemného, splňuje-li zákonné podmínky, odmítl argumentaci, dle které je regulací nájemného chráněna pouze určitá skupina nájemců, nezpochybnil povinnost pronajímatelů podřídit se určitým omezením, jakož i povinnost nájemců podrobit se zásahu do smluvního vztahu opatřeními státu, a dále Ústavní soud spatřoval zvolenou formu regulace nájemného za neústavní, když podzákonná norma byla užita k regulaci jiných než cenových vztahů.
Pokud jde o jednotlivé argumenty navrhovatelů, vláda sdělila, že napadené nařízení je jinou kategorií regulace, kdy jde o mimořádné a časově omezené opatření, k němuž bylo přistoupeno proto, aby se po zrušení cenového výměru nálezem Ústavního soudu reagovalo na zcela nepřijatelný stav, kdy nájemci budou vystaveni masivnímu tlaku pronajímatelů, aby přistupovali na jakékoliv změny nájemních smluv. Reálnost této hrozby byla potvrzena nejen prohlášením občanských sdružení majitelů domů, vyzývajícím k masivnímu jednostrannému zvyšování nájemného, ale především nesčetnými případy, kdy konkrétní majitelé domů započali vynucovat zvyšování nájemného v řádu stovek procent a občané se obraceli na vládu se žádostí o pomoc. Z hlediska podané ústavní stížnosti pak vláda považuje za relevantní, zda postupovala v souladu se zákonem o cenách. Vyjádřila přitom názor, že nařízení bylo vydáno na základě zmocnění v § 9 zákona o cenách, jenž jí umožňuje zakázat až na dobu 6 měsíců zvyšování cen nad dosud platnou úroveň na trhu daného zboží. Přitom nejde jen o ceny regulované a zákon neupravuje způsob zjištění platné úrovně cen na trhu; vláda zvolila úroveň nájemného z bytů, jež jsou nařízením specifikovány. Vláda dále uvedla, že je dle čl. 67 odst. 1 Ústavy vrcholným orgánem výkonné moci, a nikoliv ústředním orgánem státní správy ve smyslu § 1 odst. 6, resp. odst. 7 zákona o cenách, a proto je oprávněna v mezích § 9 cit. zákona stanovit cenové moratorium, kdy kritériem pro politické rozhodnutí o jeho stanovení je s ohledem na postavení a funkci vlády veřejný zájem. Vláda přitom není vázána důvody regulace cen, avšak musí brát v úvahu zákon o cenách. Podle uvedeného ustanovení je vláda povinna o uplatnění cenového moratoria informovat Parlament, jemuž přísluší posouzení hmotných důvodů uplatnění cenového moratoria, a Ústavnímu soudu nepřísluší v tomto směru věc přezkoumávat. Vláda odmítla i tvrzení navrhovatelů, že k této formě regulace nájemného nemělo dojít cestou podzákonné normy, protože zákon v daném případě vyhlášení cenového moratoria formou nařízení vlády explicitně požaduje a napadené nařízení žádné jiné otázky nebo pojmy neupravuje. Pokud se navrhovatelé domáhají vydání předběžného opatření, takový návrh nemá oporu v zákoně o Ústavním soudu, neboť uvedený zákon v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů uplatnění předběžného opatření neumožňuje. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhuje vláda, aby Ústavní soud návrh skupiny senátorů zamítl.