Změna okolností, legitimní očekávání a současná praxe
64. Jak vyplývá z návrhu, judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, soudní praxe je dnes již ustálena na závěru, že finanční náhrada za nevydané pozemky podle zákona o půdě by oprávněným osobám měla být vyplácena ve výši přesahující ocenění podle vyhlášky, nikoli nutně dosahující tržní ceny nemovitostí. A to tak, aby s ohledem na individuální okolnosti případu byla přiměřená a rozumná. S tím, že v případě předcházejícím návrhu Nejvyššího soudu na zrušení napadeného ustanovení byl východiskem určení výše finanční náhrady znalecký posudek podle oceňovací vyhlášky (účinné ke dni rozhodování soudu, viz výše).
65. V případě návrhu na zrušení ustanovení právního předpisuje samozřejmě nutno zvažovat, zda by i v případě, v němž se ústavnost příslušného ustanovení může jevit hraniční, takové zrušení vůbec mohlo vést k řešení tvrzených obtíží aplikační praxe. Tyto problémy vystupují zřetelně do popředí tehdy, je-li téměř 30 let vykládáno a používáno zákonné ustanovení téhož původního účelu, avšak společenské okolnosti, včetně cen nemovitostí a kupní síly, se rapidně změnily. V principu jde o kolizi zákonodárného vs. soudního řešení nepřiléhavosti relevantní části zákona k dnešní realitě. Přičemž stanovení podmínek, skutkových podstat a dalších předpokladů zmírňování křivd způsobených za minulého režimu je věcí zákonodárce. Jinými slovy, jde též o otázku, zda při nečinnosti zákonodárce již soudní moc nevyčerpala meze svých pravomocí k nalézání spravedlivých řešení případů při použití nezměněné zákonné normy.
66. Princip právní jistoty a jeho prvek v podobě předvídatelnosti aktů orgánů veřejné moci patří mezi principy demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy [srov. např. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 31/03 (N 16/32 SbNU 143; 105/2004 Sb.)]. Jako jednu z náležitostí demokratického právního státu v sobě zejména zahrnuje požadavek zachování nabytých práv, jakož i ochrany důvěry každého v právo, což předpokládá i efektivní ochranu práv jednotlivců [srov. nález ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499)].
67. Z uvedeného v souladu s nálezem sp. zn. II. ÚS 4139/16 plyne, že oprávněné osoby mají jak právo na adekvátní výši finanční náhrady a na ochranu svých nároků veřejnou mocí, tak na předvídatelný způsob rozhodování orgánů státu o restitučních nárocích. Současná rozhodovací činnost stojí na závěru, že restituentům náleží finanční náhrada v přiměřené a rozumné výši, přičemž její přesné určení je věcí individuálních případů. Po přiblížení mechanismu výpočtu výše náhrady volají jak navrhovatel, tak úřad; podle Nejvyššího soudu by zrušení napadeného ustanovení údajně napomohlo zachovat konzistenci judikatury, neboť soudy by nebyly omezeny vyhláškou.
68. Z vyjádření úřadu a příslušného poukazu Nejvyššího soudu však plyne, že praxe úřadu není zcela souladná se zdůrazňovanou judikaturou, podle níž soudy přiznávají oproti vyhlášce zvýšenou finanční náhradu, např. podle oceňovací vyhlášky. Nejvyšší soud uvedl, že úřad není přísně vzato povinen (slovy Nejvyššího soudu "oprávněn") respektovat soudní výklad klíčových ustanovení zákona o půdě, a může tak poskytovat finanční náhradu v historické výši. Tuto praxi následně Nejvyšší soud v replice kritizoval. Oprávněným osobám nespokojeným s výší takové náhrady pak nezbývá než se obrátit na soud; takový postup je jednak časově náročný, jednak zatěžující státní aparát. Podle úřadu byly finanční náhrady dosud vypláceny v cenách roku 1991 a odvolací soudy fakticky finanční náhradu zvyšují. Úřad má též za to, že soudy určené náhrady mohou být vyšší o desetinásobky. Důkazem je ostatně i řízení o určení výše finanční náhrady před obecnými soudy, z něhož návrh na zrušení napadeného ustanovení vzešel. Ústavní soud proto v dalším přezkumu vychází z předpokladu, že soudní praxe je jednotná v přístupu k určování výše náhrady nikoli pouze podle vyhlášky, avšak není zcela jednotná v konkrétním způsobu určení výše náhrady v jednotlivých případech. Naopak úřad se evidentně zdráhá poskytovat náhradu postupem, jakým tak činí soudy, a spíše se přiklání k určování náhrad podle vyhlášky, tedy v historických cenách (blíže viz jeho vyjádření výše).