II.
Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ani pro zastavení řízení podle § 67 téhož zákona, byl návrh v souladu s § 69 tohoto zákona zaslán Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky s výzvou k vyjádření.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky prostřednictvím svého předsedy ve svém vyjádření uvedla, že v důvodové zprávě k zákonu se uvádí, že základním cílem zákona není finanční efekt z prodeje státní zemědělské půdy, ale privatizace těchto pozemků ve prospěch fyzických osob podnikajících v zemědělské výrobě a rovněž převod pozemků prostřednictvím obcí na veřejně prospěšné účely a bydlení. Pouze v případě prodeje zastavěných pozemků vlastníkům staveb se umožňuje prodej i právnickým osobám. Důvodem je sjednocení vlastnictví pozemků a staveb. Cílem napadených ustanovení v těchto případech pak bylo pro právnické osoby omezit nabývání státní půdy a preferovat fyzické osoby, které již provozují zemědělskou výrobu buď osobně nebo prostřednictvím právnických osob, jichž jsou členy nebo společníky. K tomu zákon stanovil i další podmínky odůvodněné potřebou efektivního hospodaření v zemědělství. V tomto případě je možno se také ztotožnit s chápáním ústavního principu rovnosti, jak je vyjádřen v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky: "Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně. Pokud zákonodárce určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." Proto se lze oprávněně domnívat, že zákonem stanovené omezení v nabývání vlastnického práva není v rozporu s ustanoveními čl. 11 a 26 Listiny.
Za tohoto stavu věci nelze, podle názoru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem České republiky a naším právním řádem. Jak dále vyplývá z vyjádření účastníka řízení, zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 1. dubna 1999 a dne 28. dubna 1999 byl schválen potřebnou většinou senátorů Senátu Parlamentu České republiky, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen.
Senát Parlamentu České republiky se k návrhu skupiny poslanců vyjádřil prostřednictvím své předsedkyně. Uvedl, že vyloučení tuzemských právnických osob zabývajících se zemědělskou výrobou z možnosti nabývat státní zemědělskou půdu bylo předmětem obsáhlých diskusí při projednávání návrhu zákona v Senátu. V průběhu projednávání předlohy návrhu zákona byly této předloze vytýkány nedostatky právního a legislativně technického charakteru, zejména neprovázanost a nesoulad jednotlivých ustanovení návrhu zákona i neprovázanost s ostatními právními předpisy; zákon byl posléze nicméně Senátem schválen.
Dle názoru Senátu vyloučením právnických osob (až na dvě výjimky) z možnosti nabývat státní zemědělské pozemky bezúplatným převodem a vyloučením právnických osob z možnosti koupě státních zemědělských pozemků (pokud nejde o vlastníky, resp. spoluvlastníky budov nebo obytných, hospodářských nebo jiných staveb patřících k původní zemědělské usedlosti nebo sloužících zemědělské výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství) a s tím související preferencí fyzických osob, které již provozují zemědělskou výrobu nebo jsou členy nebo společníky právnických osob provozujících zemědělskou výrobu nebo již vlastní určitou výměru zemědělské půdy, zákonodárce určil svůj strategický zájem, komu přednostně a ze své svrchované vůle bude stát vlastnictví k předmětným pozemkům převádět.
Senát Parlamentu České republiky návrh zákona schválil na své 4. schůzi, a to v hlasování, při kterém ze 67 přítomných senátorů se vyslovilo 40 pro návrh zákona. Nelze tedy než vyjádřit stanovisko, že druhá komora Parlamentu České republiky jednala v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu jak s Ústavou České republiky, tak s ústavním pořádkem České republiky a naším právním řádem.