III.
Po přezkoumání návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že nejsou dány důvody pro zrušení napadených ustanovení zákona č. 95/1999 Sb.
Navrhovatelé argumentují rozporem s čl. 11 Listiny a tuto argumentaci specifikují poukazem na zaručenou rovnost vlastnických forem, která však podle jejich názoru byla porušena tím, že z možnosti nabývání státní půdy jsou fakticky, až na malé výjimky, vyloučeny právnické osoby. Uvedeným omezením podle názoru navrhovatelů jsou neústavně diskriminovány právnické osoby v podnikání v zemědělství.
Tento obecný odkaz na čl. 11 Listiny vystihuje však smysl ústavní úpravy vlastnického práva pouze částečně. V odstavci prvním čl. 11 Listiny je obsažena generelní klauzule zaručující právo nabývat majetek, jakož i ochranu vlastnických práv již nabytých. Ve druhém, třetím a čtvrtém odstavci téhož článku pak je vyjádřen obsah, způsob a rozsah omezení vlastnického práva tam, kde to veřejný zájem, resp. obecný zájem opodstatňuje, a v této souvislosti též vyjádřena i možnost zákonem stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem na území státu.
Zvolený postup zákonodárce, tj. rozhodnutí, že stát jako vlastník bude zemědělské a lesní pozemky převádět na zákonem vymezené subjekty, není v rozporu s ústavními principy čl. 11 odst. 1 Listiny, jímž je chráněno vlastnické právo toliko tehdy, jde-li o vlastnické právo již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, ať již byl tento nárok opřen o jakýkoli právní důvod. Z toho vyplývá, že pouhý spor o vlastnictví, v němž vznik vlastnického práva má být teprve umožněn nebo takové právo samo má být teprve konstituováno, ústavně chráněn není. Zákon o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby žádné subjekty včetně právnických osob z možnosti vlastnit tyto pozemky jednou provždy nevylučuje a právnickým osobám takové pozemky vlastnit generelně nezakazuje. Jde pouze o vůli státu jako svrchovaného vlastníka této půdy rozhodnout, na koho přednostně své vlastnictví bezúplatně převede či komu půdu prodá.
V další argumentaci navrhovatelé sice připouštějí, že stát jako každý vlastník má právo nakládat volně se svým majetkem, a dokonce připouštějí, že má plnou volnost upravit postup před uzavřením kupní smlouvy ze své strany. Podle jejich názoru však nesmí takové podmínky stanovit zákonem, ale pouze normou nižší právní síly v rámci platné zákonné úpravy. V této souvislosti navrhovatelé odkazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/93 a Pl. ÚS 29/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 83 a násl. a str. 95 a násl.), v nichž Ústavní soud vyslovil názor, že obecně závaznými vyhláškami nemohou obce stanovením práv a povinností nad rámec zákona zasahovat do soukromoprávních vztahů. Nastíněná analogie těchto nálezů Ústavního soudu s projednávanou věcí je však nepřiléhavá. Uvedené nálezy se týkaly obecně závazných vyhlášek obcí, o nichž Ústavní soud rozhodoval podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky, a již vzhledem k tomu, že jimi byla řešena zcela odlišná situace, nelze je při řešení dané problematiky analogicky použít, jak se o to navrhovatelé pokoušejí. V daném případě se zdaleka nejedná pouze o úpravu postupu před uzavřením kupní smlouvy, ale celkově o převod vlastnictví se zřetelem na podmínky stanovené Listinou. Podle odstavce 2 čl. 11 Listiny zákon může stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České republice. Stát jistě může nižší právní normou v rámci zákona upravit to, co navrhovatelé nazývají postupem před uzavřením kupní smlouvy. To však není v rozporu s tím, že je to právě jen zákonodárce, který může cestou zákona obecným způsobem zasahovat do úpravy vlastnických vztahů při respektování veřejného zájmu stanoveného čl. 11 odst. 2, 3, 4 Listiny, což se v daném případě stalo. Ve stejném smyslu se vyjadřuje i odstavec 2 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož mají členské státy právo " ... přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem."
Stát má nepochybně právo při převodu, resp. prodeji svého majetku ve velkém rozsahu se řídit nikoli pouze obecnými principy občanského zákoníku v jednotlivých případech, ale také zákonem upravit obecné specifické podmínky převodu vlastnictví pro všechny případy, a to se zřetelem na obecné zájmy celé společnosti, jejichž respektování čl. 11 odst. 2, 3 a 4 Listiny vyžaduje. Z důvodové zprávy k zákonu i ze stenografického záznamu z jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vyplývá, že návrh zákona byl odůvodněn tím, že prodej státní půdy má se zřetelem na obecný zájem za cíl "nalezení odpovědnějšího vlastníka v naději, že bude dobrým hospodářem". Návrh vycházel z představy, že je v obecném zájmu, aby se půda dostala přednostně do rukou těch, kteří na ní pracují a kteří mají osobní zájem na vybudování vlastní hospodářské existence a dosažení vlastní prosperity. Naproti tomu volný prodej jakýmkoli právnickým osobám otevírá přednostně prostor spekulativním nákupům finančně silných skupin. Proto zákon stanoví, že Pozemkový fond může prodat zemědělské pozemky oprávněným osobám dle zákona o půdě, dále samostatně hospodařícím rolníkům a členům družstev, resp. obchodních společností, kteří splňují zákonem stanovené podmínky, jakož i osobám, které v dané oblasti vlastní nejméně 10 hektarů zemědělské půdy a jimž náležejí stavby na pozemcích určených k prodeji.
Přednostní převod zemědělské půdy na fyzické osoby, samostatně hospodařící rolníky, odůvodňuje tedy stát snahou zabezpečit řádné obdělávání půdy a omezit možnosti spekulací s pozemky. Tento cíl je ústavně konformní, i když prostředek zvolený k jeho naplnění nemůže jistě eventuelním spekulativním převodům v budoucnosti zabránit zcela. Zákon nevylučuje koneckonců ani další prodej půdy do vlastnictví jiných subjektů než v zákoně vymezených, tedy i do vlastnictví právnických osob.
Argumenty navrhovatelů, které se dotýkají práva na podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny) a údajné diskriminace právnických osob podnikajících v zemědělství, je nutno rovněž odmítnout. Čl. 26 odst. 1 Listiny zaručuje každému "právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost". Ze znění napadených ustanovení zákona však nelze žádným výkladem dospět k závěru, že některé subjekty jsou v tomto právu nějakým způsobem omezeny. Právo podnikat neobsahuje v sobě nárok na poskytnutí prostředků a materiálního vybavení nezbytného pro zvolený druh podnikání.
Čl. 11 Listiny stejně jako čl. 26 odst. 2 Listiny jsou výrazem celkového pojetí právního státu v České republice. I když se výslovně v žádném ústavním dokumentu Česká republika neprohlašuje za "sociální právní stát", ve skutečnosti, stejně jako v řadě západoevropských zemí, celý její ústavní a právní systém vychází z principu, že vlastnictví zavazuje a je omezeno zákonem chráněnými obecnými zájmy (čl. 11 odst. 3 Listiny), a z možnosti státního zásahu do úpravy vlastnických práv ve veřejném, resp. obecném zájmu. Jestliže k takové úpravě ve veřejném zájmu dojde, nejedná se v žádném případě o zásah do "rovnosti vlastnických forem", jak tvrdí navrhovatelé. Ústavní systém a právní řád České republiky odmítá odlišnou hodnotovou klasifikaci a odlišný stupeň právní ochrany toho, co bylo v totalitním režimu označováno za "různé typy a formy vlastnictví". Již z tohoto důvodu neshledává Ústavní soud snahu navrhovatelů po "rovnosti vlastnických forem" za přiměřenou současnému ústavnímu pořádku. Ten vychází z jednoho univerzálního pojmu vlastnictví, jehož úprava podléhá zákonem chráněným obecným zájmům.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými ustanoveními zákona byly porušeny základní práva a svobody obsažené v Listině či mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Proto Ústavní soud návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zamítl (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holeček v. r.
místopředseda
******************************************************************