I.
Dne 14. června 1999 podala skupina 54 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupená v řízení před Ústavním soudem JUDr. Zdeňkem Koudelkou a Ing. Ladislavem Skopalem, návrh na zrušení části ustanovení § 4 odst. 2 věty za středníkem ve slovech "tato právnická osoba může nabýt pouze zemědělský pozemek uvedený v § 5 odst. 4", části ustanovení § 7 odst. 1 písm. d) ve slovech "písm. a)" a části ustanovení § 8 odst. 1 ve slovech "písm. a), b) a d)" zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon byl publikován ve Sbírce zákonů dne 25. května 1999. Skupina poslanců ve svém návrhu tvrdí, že zákon porušuje ústavně zaručenou rovnost vlastnických forem nepřípustnou a ústavně neodůvodněnou preferencí zemědělského podnikání samostatně hospodařících rolníků a diskriminuje podnikání právnických osob, zaručené čl. 11 a 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhovatelé poukazují na skutečnost, že zákon zakotvuje podmínku, že státní půda může být prodána jen fyzické osobě nebo obci s velmi omezenou výjimkou prodeje zastavěných pozemků též právnickým osobám. Dle § 7 odst. 1 zákona Pozemkový fond může prodat zemědělské pozemky oprávněným osobám (dle zákona o půdě), dále samostatně hospodařícím rolníkům, kteří prokazatelně provozují zemědělskou výrobu minimálně dva roky na pozemcích o rozloze nejméně 10 hektarů v katastrálním nebo přilehlém území obce, k níž patří i pozemky určené k prodeji, členům družstev, resp. společníkům obchodních společností, které provozují zemědělskou výrobu nejméně dva roky na pozemcích v katastrálním nebo přilehlém území obce, a konečně fyzickým osobám české státní příslušnosti, které vlastní nejméně 10 hektarů zemědělské půdy na uvedeném území. Dle důvodové zprávy k zákonu jedná se o prodej cca 500 000 ha zemědělské půdy v rámci privatizace státního zemědělského majetku.
Podle názoru navrhovatelů je samozřejmě ve volné dispozici vlastníka prodat svůj majetek komukoliv v rámci soukromoprávních vztahů, v tomto případě upravených občanským zákoníkem. Je zřejmé, že stejnou smluvní volnost má i stát, který v soukromoprávních vztazích vystupuje jako právnická osoba (§ 21 občanského zákoníku). Jiná situace však nastává, pokud stát chce upravit prodej svého majetku zvláštním zákonem, který jako veřejnoprávní předpis vstupuje do smluvní svobody garantované občanským zákoníkem. Tato jiná situace podle navrhovatelů nastane, když stát cestou zákona direktivně reguluje podmínky kupní smlouvy na straně kupujícího, který není veřejnoprávní korporací. Stát samozřejmě může omezit nabývání vlastnictví, ale jen při prokázání veřejného zájmu. Jinak nepřípustně používá veřejnoprávní typ regulace v klasicky soukromo-právní oblasti. Zde odkazují navrhovatelé na nálezy Ústavního soudu, které obdobně vyslovily nepřípustnost zásahů obcí formou obecně závazných vyhlášek do soukromoprávních vztahů (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 14/93 a Pl. ÚS 29/93).
V daném případě stát omezil právo ucházet se o koupi státní zemědělské půdy a vyloučil z přístupu ke státnímu majetku právnické osoby. Uvedený postup státu však je v rozporu s čl. 11 Listiny, který připouští výlučnost vlastnictví pro tuzemce a omezuje některé vlastnictví jen na určené osoby. Podmínkou takového omezení je však ochrana veřejného zájmu státem. Stát má sice volnost v rámci soukromoprávních vztahů vybrat si dobrovolně druhou stranu pro uzavření kupní smlouvy na prodej půdy dle občanského zákoníku, přistoupí-li však k zákonné regulaci a selekci osob, kterým je umožněno ucházet se o převod státního majetku, nemůže tak činit libovolně, ale jen v odůvodněných případech, přičemž důvody musí mít trvalý charakter a vázat se i na třetí osoby, které mohou v budoucnu daný předmět vlastnictví nabýt, či nenabýt.
Ustanovení § 4 zákona, který v odstavci 1 připouští k nabytí vlastnictví všechny státní občany, ale v odstavci 2 se fakticky vylučují právnické osoby s velmi omezenou výjimkou, je podle názoru navrhovatelů porušením rovnosti vlastnických forem. K nabytí vlastnictví se připouštějí pouze právnické osoby, jež jsou vlastníky těch budov na zákonem dotčených pozemcích, jež patří k původní zemědělské usedlosti nebo slouží zemědělské výrobě a s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství - a to právě jen pro nabytí těchto zastavěných pozemků. Nepřevede-li Pozemkový fond postupem dle § 6 a 7 zákona všechny pozemky podle cenového předpisu, může zbylé pozemky prodat ve veřejné obchodní soutěži na základě volné tvorby cen osobám dle § 4 odst. 1 písm. a), b) a d), tj. nikoli právnickým osobám. Zcela ústavní by podle nich bylo připuštění těch právnických osob, které mají sídlo na území České republiky nebo jejichž členy či společníky nejsou cizinci či bezdomovci, tak, aby byla zaručena rovnost mezi fyzickými osobami a osobami právnickými. V důvodové zprávě zákona není diskriminační postoj ani dobře zdůvodněn. V obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona se tomuto zásadnímu prvku v zákoně téměř nevěnuje pozornost, v části zvláštní se pak k této problematice předkladatel vyjadřuje nedůsledně.
V závěru svého návrhu navrhovatelé uvádějí, že neusilují o úplnou volnost prodeje státní půdy všem právnickým osobám, ale jen těm, které již dnes vlastní zemědělské usedlosti a stavby sloužící k zemědělské výrobě nebo souvisejícímu vodnímu hospodářství, přičemž vlastnictví nemovitostí u nás je s výjimkou dědění omezeno na tuzemské osoby. Nerovnost formální je spojena i s nerovností materiální, když prodej půdy podle tohoto zákona bude prováděn ve velkém měřítku a za výhodných podmínek.