VII.b/2
Účel právní úpravy
73. Ze zařazení napadeného ustanovení do zákona o ochraně spotřebitele a snad i z jeho historického výkladu lze usoudit, že obecným účelem je vlastní ochrana spotřebitelů. Avšak metodou výkladu teleologického lze s přihlédnutím k logice věci dospět k závěru, že smyslem napadeného ustanovení je umožnit prodávajícím účinné posouzení bonity spotřebitelů a chránit je, potažmo společnost a chod ekonomiky před neúměrným předlužováním jejích členů. Tyto dva účely mohou stát vedle sebe a navzájem se doplňovat. Při nutnosti spotřebitele udělit souhlas se zpracováním údajů o jeho dluzích je prostou skutečností, že část spotřebitelů tento souhlas neudělí, potažmo při žádosti o úvěr své dosud nesplacené závazky zatají. Stejně tak se lze domnívat, že část spotřebitelů by zatajila i dluhy po datu splatnosti, což je ostatně situace, na niž napadené ustanovení reaguje. Úřad mimo jiné připomněl, že účel napadeného ustanovení není dostatečně určitý ani výslovně vyjádřený. Podle Ústavního soudu však lze ze znění napadeného ustanovení, jakož i celého § 20z zákona o ochraně spotřebitele tento účel seznat. Nadto je § 20z odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele uvozen slovy: "Za účelem ochrany práv a právem chráněných zájmů prodávajících a spotřebitelů [...]." Část dovozeného účelu je tak ze zákona zřejmá, část z něj nepřímo vyplývá.
74. Domnívají-li se navrhovatelé, že zájem společnosti na předcházení předlužování spotřebitelů, jakož i zájem prodávajících na jejich bonitě nepředstavují referenční hledisko přezkumu ústavnosti, zaměňují otázku relevance těchto zájmů s otázkou přiměřenosti zásahu do práva spotřebitelů na ochranu soukromí. Současně slučují problematiku subsumovatelnosti individuálních nebo kolektivních zájmů pod základní práva podle Listiny s jejich irelevancí; pomíjejí tedy, že samy veřejné či oprávněné zájmy nemají v ústavním pořádku samostatné skutkové podstaty a nejsou ze své povahy na rozdíl od základních práv vymezeny (srov. Madej, M. Meze základních práv v České republice. Leges: Praha, 2018, s. 142). Listina ostatně nemá vymezovat veřejné a oprávněné zájmy, nýbrž na ústavní úrovni vymezit normativní základ ochrany před nepřípustnými zásahy do základních práv a svobod při prosazování daných zájmů. Podle náhledu navrhovatelů by veřejné či oprávněné zájmy opírající se o ústavně aprobované principy a hodnoty (nikoli o výslovně zaručená práva nebo svobody) nepožívaly ústavněprávní ochrany. Jinak řečeno, i kdyby byl konkrétní zásah nepřiměřený, neznamená to, že související veřejné zájmy nebo zájmy podnikatelů nelze už pro jejich podstatu poměřovat s dotčenými základními právy.
75. Napadená právní úprava není v evropském srovnání ojedinělá. Obdobnými registry shromažďujícími osobní údaje o splácení dluhů spotřebitelů disponují například Slovenská republika, Rakouská republika, Nizozemsko nebo Velká Británie. V uvedených zemích není výjimkou, že registry vede i několik soukromých společností a údaje poskytují i bankám.
76. V Rakouské republice jsou takto v největším tamním registru - Kleinkreditevidenz - vedeny spolu s informacemi o insolvenčních řízení i údaje o drobných úvěrech fyzických osob. V tomto registru se mísí údaje zveřejňované insolvenčními soudy s informacemi poskytovanými klienty provozovatele registru (největším provozovatelem je společnost Kreditschutzverband von 1870). Přístup k evidenci mají kromě bank i úvěrové pojišťovny a leasingové společnosti. Subjekty zúčastněné na předávání informací dovozují své oprávnění z tamního zákona o bankovnictví a z čl. 6 odst. 1 písm. f) obecného nařízení (viz výše). Spotřebitel v Rakouské republice disponuje podobnými právy na opravu nesprávně vedených údajů jako v České republice (viz níže). Dále zmíněná společnost zpracovává i tzv. varovné seznamy evidující údaje o odmítnutí platby nebo chování v rozporu se smlouvou. K varovným seznamům mají přístup pouze banky, nicméně stále bez souhlasu spotřebitele.
77. V Nizozemsku vede oficiální a největší veřejný registr nezisková agentura Stichting Bureau Krediet Registratie, která sleduje peněžité závazky 3 měsíce po splatnosti. Kromě ní existují nejméně 4 další soukromé společnosti zpracovávající velký objem dat za účelem hodnocení bonity spotřebitelů. Uvedená agentura zpracovává údaje o dlužnících po dobu pěti let po uhrazení dluhu. I v Nizozemsku existuje zákonná povinnost prodávajícího vynaložit náležitou péči pro zabránění poskytnutí úvěru nad rámec finančních možností dlužníka. Podle tamního zákona o finančním dohledu si má prodávající obstarat informace o bonitě spotřebitele, z čehož úřad pro ochranu osobních údajů dovozuje právní základ pro zpracování daných údajů.
78. Ve Slovenské republice mají dokonce nebankovní společnosti podle § 7 zákona č. 129/2010 Z. z., o spotřebitelských úvěrech a o jiných úvěrech a půjčkách pro spotřebitele a o změně a doplnění některých zákonů, povinnost pro "účely poskytování spotřebitelských úvěrů poskytovat údaje o spotřebitelských úvěrech aspoň do jednoho elektronického registru údajů o spotřebitelských úvěrech [...]". Ustanovení § 7 odst. 5 věty první pak upravuje povinnost příslušných bank, nebankovních společností a jejich zájmových sdružení zřídit alespoň jeden registr úvěrů. Zákon tedy výslovně ukládá bankám i nebankovním společnostem, jež poskytují spotřebitelské úvěry, povinnost zřídit alespoň jeden společný registr úvěrů, poskytovat do něj zákonem vymezené údaje a tyto údaje využívat při rozhodování o tom, zda bude žádost o poskytnutí nebo navýšení spotřebitelského úvěru schválena.
79. Byť je v uvedených zemích právní úprava roztříštěná a v registrech mohou být ve srovnání s tuzemskou úpravou vedeny i další údaje, je jim společné, že srovnatelné údaje vedou soukromé společnosti v souladu s podmínkami podle obecného nařízení (viz dále).
80. Nemohla-li by společnost a stát disponovat účinnými nástroji k prosazení zájmu na chodu hospodářství (včetně např. zájmu na snížení a předcházení počtu vedených exekučních řízení), případně nedisponovali-li by jednotlivci přiměřeně stanovenými právy k efektivní realizaci jejich práva podnikat, a nemohla-li by veřejná moc vytvářet právní nástroje prevence neuváženého jednání spotřebitelů při žádostech o úvěr, stala by se příslušná základní práva dotčených subjektů prakticky neomezitelná. V takovém případě by se společnost stávala bezbrannou vůči některým, potenciálně nepoctivým či neuváženým jednáním jednotlivců, kteří jsou odpovědni nejen vůči sobě samým a sobě navzájem, ale i vůči společnosti jako celku. Problém při poskytování a splácení spotřebitelských úvěrů je podstatný, stejně jako je důležitá snaha o jeho řešení. Ústavní soud vzhledem k uvedenému shrnuje, že věta čtvrtá napadeného ustanovení sleduje z pohledu ústavního pořádku legitimní účel.