VII.a/1
Právo na ochranu soukromí a na informační sebeurčení
47. Právo na informační sebeurčení je součástí základního práva na ochranu soukromí v širším smyslu, upraveného především v čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny. Podle čl. 10 odst. 3 Listiny má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
48. Základním nárokem na autonomii jednotlivce plynoucím z lidských práv je požadavek respektu k svébytnému uspořádání života, jehož jednou z hlavních funkcí je i záruka ochrany osobních údajů. Právo na respektování soukromého života je v Listině rozloženo do více ustanovení a doplněno dalšími v ní deklarovanými aspekty práva na soukromí. Jádrem právní úpravy je právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých podmínek mají být skutečnosti a informace z jeho soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Dílčí atributy tohoto práva tvoří právo na informační sebeurčení, jehož ústavní základ lze dovodit z čl. 10 odst. 3 Listiny [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41) nebo sp. zn. I. ÚS 705/06 ze dne 1. 12. 2008 (N 207/51 SbNU 577), jakož i rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 15. 12. 1983 BVerfGE 65, 1 (Volkszählungsurteil) či ze dne 4. 4. 2006 BVerfGE 115, 320 (Rasterfahndungurteil II)] ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny zaručujícím nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a čl. 13 Listiny, který chrání vedle listovního tajemství i tajemství dalších písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných komunikačními prostředky. Platí nicméně, že v Listině uvedený výčet toho, co je potřeba zařadit do rámce ochrany soukromí, nelze považovat za taxativní (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 3/14).
49. Právo na informační sebeurčení s dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu jako nezbytnou podmínku důstojné existence člověka a rozvoje lidského života vůbec je nutno respektovat a důsledně chránit. Právem jsou proto respekt a ochrana této sféry garantovány ústavním pořádkem; posuzováno jen z poněkud jiného úhlu, jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.)].
50. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") při výkladu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") opakovaně zdůraznil, že i sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce spadají pod rozsah tohoto článku, přičemž výraz "soukromý život" nesmí být interpretován restriktivně (zejména rozsudek ze dne 2. 8. 1984 ve věci Malone proti Spojenému království č. 8691/79). Extenzivní výklad tohoto pojmu je podle ESLP ve shodě s Úmluvou o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat (v České republice platné ode dne 1. 11. 2001; č. 115/2001 Sb. m. s.), jejímž cílem je zaručit každé fyzické osobě respektování jejích základních práv a svobod, zejména jejího práva na soukromý život v souvislosti s automatizovaným zpracováním údajů osobního charakteru, které se jí týkají (srov. např. rozsudek ze dne 16. 2. 2000 ve věci Amman proti Švýcarsku č. 27798/95).
51. Výjimky ze zákazu státních zásahů do práva na soukromý život, nezbytné v demokratické společnosti a v souladu se zákonem z titulu vypočtených hodnot veřejného zájmu nebo ochrany práv a svobod jiných, vykládá ESLP naopak restriktivně. Úkony veřejné moci představující zásah do práva na soukromý život se nesmějí ocitnout mimo soudní kontrolu (srov. např. rozsudek ze dne 16. 12. 1997 ve věci Camenzind proti Švýcarsku č. 21353/93).
52. Ústavní soud vícekrát zdůraznil závažnost a význam základního práva na informační sebeurčení v demokratické společnosti materiálně pojímaného právního státu. K tomu v bodu 30 odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 vyslovil: "Pokud jednotlivci nebude garantována možnost hlídat a kontrolovat obsah i rozsah osobních dat a informací jím poskytnutých, jež mají být zveřejněny, uchovány či použity k jiným než původním účelům, nebude-li mít možnost rozpoznat a zhodnotit důvěryhodnost svého potenciálního komunikačního partnera a případně tomu uzpůsobit i své jednání, pak nutně dochází k omezení až potlačování jeho práv a svobod, a nelze tak již nadále hovořit o svobodné a demokratické společnosti. Právo na informační sebeurčení [...] je tak nezbytnou podmínkou nejen pro svobodný rozvoj a seberealizaci jednotlivce ve společnosti, nýbrž i pro ustavení svobodného a demokratického komunikačního řádu. Zjednodušeně řečeno, v podmínkách vševědoucího a všudypřítomného státu a veřejné moci se svoboda projevu, právo na soukromí a právo svobodné volby chování a konání stávají prakticky neexistujícími a iluzorními." Tento imperativ je třeba mít na paměti pro vlastní poměření v kolizi stojících základních práv, resp. základního práva a ústavně aprobovaného veřejného (oprávněného) zájmu. Avšak s rozdílem, že v posuzované věci nejde přímo o "kontrolu" jednotlivce "všudypřítomnou" veřejnou mocí, nýbrž o demokratickým zákonodárcem stanovené právo soukromých subjektů nikoli zveřejňovat, nýbrž interně zpracovávat osobní (avšak nikoli citlivé - viz dále) údaje jiných soukromých osob - spotřebitelů. Tyto dílčí rozdíly představují na pozadí obecného vymezení práva na informační sebeurčení jedny ze základních východisek vlastního ústavněprávního přezkumu napadených ustanovení.