II.
V souladu s ustanovením § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o ústavním soudu") si ústavní soud vyžádal vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení.
Za Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky podal vyjádření její předseda PhDr. Lubomír Zaorálek. Zrekapituloval podstatu návrhu a uvedl, že poslední věta ustanovení § 5 odst. 1 napadeného zákona zavádí v oblasti ústavní výchovy možnost, aby diagnostický ústav umístil dítě do smluvní rodiny. Ostatní napadená ustanovení zákona tento nový institut dále provádějí. Zákon č. 109/2002 Sb. byl schválen po řádně provedeném normotvorném procesu, podepsali jej příslušní ústavní činitelé a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Zákonodárný sbor v době, kdy označený zákon přijímal, jednal v přesvědčení, že zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Je na ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení vyjmenovaných ustanovení posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Za Senát Parlamentu České republiky podal vyjádření jeho předseda JUDr. Petr Pithart. Zdůraznil, že všechna ustanovení zákona, navržená ke zrušení, se týkají institutu smluvní rodiny. S ohledem na většinovou vůli Senátu uvedl ve prospěch návrhu podaného prezidentem republiky tyto argumenty:
Listina základních práv a svobod v čl. 32 odst. 4 větě druhé výslovně stanoví, že práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.V souladu s tímto principem soud nařizuje ústavní výchovu dítěte (§ 46 odst. 1 zákona o rodině), soud ukládá ochrannou výchovu mladistvému (§ 84 odst. 1 trestního zákona), soud také nařizuje předání dítěte do péče jiné osoby, ocitlo-li se nezletilé dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny (§ 76a odst. 1 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu je třeba rovněž ke svěření dítěte do pěstounské péče (§ 45a odst. 1 zákona o rodině) a k osvojení dítěte (§ 63 odst. 2 zákona o rodině). Taktéž pozastavení omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti vyžaduje rozhodnutí soudu (§ 42 a 44 zákona o rodině). Naproti tomu ustanovení zákona napadená prezidentem republiky umožňují, aby diagnostický ústav na základě blíže nespecifikované smlouvy a bez rozhodnutí soudu umístil dítě do smluvní rodiny, a tím de facto změnil rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy nebo o uložení ochranné výchovy.
V této souvislosti odkázal na nález ústavního soudu uveřejněný pod č. 72/1995 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 20/94, Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, nález č. 18], kterým ústavní soud zrušil ustanovení § 46 zákona o rodině v tehdy platném znění a § 19 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, umožňující okresnímu úřadu rozhodnout v naléhavých případech o okamžitém umístění dítěte do náhradní výchovy nahrazující výchovu rodičů na dobu, než rozhodne soud.