I.
Prezident republiky Václav Havel podal dne 5. září 2002, v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a podle § 64 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení poslední věty § 5 odst. 1, dále § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, pro rozpor s čl. 1, čl. 4 a čl. 79 odst. 3 Ústavy a s čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Návrh na zrušení shora uvedených ustanovení podal prezident republiky (dále též "navrhovatel") z obav před možností zneužití uvedené právní úpravy v neprospěch dítěte z níže uvedených důvodů:
1. Ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. (dále též "zákon") zavádí možnost, aby diagnostický ústav umístil dítě ve smluvní rodině, přestože toto zařízení podle rozhodnutí soudu převzalo odpovědnost za veškerou péči o dítě. Zákon nedefinuje smluvní rodinu, neobsahuje úpravu práv a povinností dítěte a jeho biologických rodičů, včetně rozsahu odpovědnosti smluvní rodiny. Diagnostický ústav sám rodinu vybere a uzavře s ní smlouvu o výchově dítěte. Přitom soud k této změně výchovy dítěte nedává souhlas. Umísťování dítěte do smluvní rodiny na základě smlouvy mezi diagnostickým ústavem a smluvní rodinou bez dostatečné a úplné zákonné úpravy včetně soudní kontroly považuje navrhovatel za zásah do ochrany základních práv a svobod dítěte ve smyslu čl. 4 Ústavy a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny.
2. Napadený zákon zavádí do právního řádu České republiky nový institut smluvní rodiny, aniž by blíže vymezil jeho obsah a stanovil práva a povinnosti členů smluvní rodiny a dítěte, jakož i vztahy mezi smluvní rodinou, diagnostickým ústavem a zákonnými zástupci dítěte. Jde o pojem velmi neurčitý, jeho obsah nelze naplnit běžnými interpretačními postupy. Požadavek určitosti nesplňují ani podmínky, za kterých dítě může být do smluvní rodiny umístěno. Pojmy jako "ve zvláště odůvodněných případech" a "vyžaduje-li to zájem dítěte", byť částečně konkretizované pojmem "děti, u kterých pobyt v kolektivu není vhodný", jsou natolik vágní, že je nelze ani při nejlepší vůli označit za zákonné meze uvážení diagnostického ústavu.
3. Smluvní rodina má podle § 8 odst. 4 zákona poskytnout prostředí (zpravidla po dobu 8 týdnů) a zabezpečovat úkoly diagnostického ústavu stanovené v § 5 odst. 2 zákona, tj. úkoly diagnostické, vzdělávací, terapeutické, výchovné a sociální. V zákoně nejsou stanoveny požadavky na členy smluvní rodiny, jak je tomu např. u pedagogických i nepedagogických pracovníků školských zařízení. Vymezení smluvní rodiny tak, jak ji zákon pojímá, je naprosto neurčité, odporuje principu právní jistoty, a tím i principům právního státu. Dochází tak k rozporu tohoto zákona s čl. 1 Ústavy, který stanoví, že Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům člověka a občana.
4. Podle § 41 odst. 2 zákona má Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou stanovit charakter smlouvy mezi diagnostickým ústavem a smluvní rodinou, její obsah, rozsah práv a povinností, případně jaké důsledky oběma smluvním stranám a dále dítěti a jeho vlastním rodičům vzniknou. Zamýšlená vyhláška by tedy nutně musela obsahovat oprávnění a postupy, které však nesporně vyžadují zákonnou úpravu. Takové zmocnění je v přímém rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy, podle něhož ministerstva mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zmocněna. Ústava umožňuje zákonodárci, aby zmocnil orgán výkonné moci vydat k provedení zákona podzákonný předpis. Prováděcí předpis musí být v souladu se zákonem, jehož se týká, musí být vydán na jeho základě a v jeho mezích. Předpokladem tedy je, že zákon obsahuje základní rámec pro podzákonný předpis.
5. Právní úprava umísťování dětí do smluvní rodiny odporuje čl. 4 odst. 2 Listiny, který stanoví, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem.