VIII/d
84. Nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 207/1994 Sb., na který se odvolávají navrhovatelé, definoval státní občanství "jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a v právu účasti na jeho správě veřejných záležitostí" (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 40, str.7).
85. Právo občana na ochranu ze strany státu se projevuje mj. v tom, že by došlo k porušení čl. 14 odst. 4 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud by občan byl předán k trestnímu řízení do státu, kde by standardy trestního řízení nesplňovaly požadavky kladené na trestní řízení českým ústavním pořádkem, např. v situaci, kdy by bylo reálně ohroženo právo občana na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), případně kdy by občan mohl být vystaven mučení nebo jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (čl. 3 Úmluvy, čl. 7 odst. 2 Listiny). Tak tomu ovšem v případě evropského zatýkacího rozkazu není.
86. ESD již v roce 2003 konstatoval, že "členské státy mají vzájemnou důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich uznává trestní právo platné v jiném členském státě, a to i tehdy, pokud by aplikací svého vlastního práva dospěl k jinému výsledku" [věci C-187/01 a C-385/01, trestní řízení proti Hűseyinu Gözütokovi (C-187/01) a Klausi Brüggemu (C-385/01), (2003) ECR I-1345, odst. 33]. Je vždy nutno pamatovat na skutečnost, že všechny členské státy EU jsou signatáři evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto nemůže být občan významněji dotčen na svých právech tím, že o jeho trestní věci bude rozhodováno v jiném členském státě Unie, neboť každý členský stát EU je vázán standardem ochrany lidských práv, který je ekvivalentní standardu vyžadovanému v České republice, přičemž právní řády všech členských států jsou postaveny na hodnotách, k nimž se náš stát přihlásil teprve po roce 1989. Česká Listina základních práv a svobod totiž rovněž vychází z evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
87. Rámcové rozhodnutí, s ohledem na již zmíněný princip vzájemné důvěry mezi členskými státy EU ve fungování jejich trestní justice, vychází z toho, že provádění evropského zatýkacího rozkazu lze pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU (ochrana lidských práv) některým členským státem, přičemž toto porušování musí být formálně Radou zjištěno ve shodě s čl. 7 Smlouvy o EU (odstavec desátý preambule).
88. Za jistou pojistku, zaručující ochranu českého občana na ústavněprávní úrovni, lze považovat ustanovení § 377 tr. řádu, podle něhož žádosti orgánu cizího státu nelze vyhovět, jestliže by jejím vyřízením byla porušena Ústava České republiky nebo takové ustanovení právního řádu České republiky, na kterém je třeba bez výhrady trvat, anebo jestliže by vyřízením žádosti byl poškozen jiný významný chráněný zájem České republiky. Tento princip, obsažený v hlavě dvacáté páté oddílu prvém tr. řádu (označeném jako obecná ustanovení), se tedy vztahuje jak na klasické řízení vydávací podle oddílu druhého, tak na řízení o předání osoby mezi členskými státy EU na základě evropského zatýkacího rozkazu podle oddílu třetího téže hlavy. O významu toho ustanovení se stále vede odborná diskuze (srov. Zemánek J., Evropskoprávní meze přezkumu ústavnosti transpozice rámcového rozhodnutí o eurozatykači, Právní rozhledy č. 3/2006).
89. I když je toto ustanovení trestního řádu uvozeno marginální rubrikou "ochrana zájmů státu", lze zejména z textu jeho první věty dovodit, že se bude jednat zejména o zájem státu na tom, aby nedošlo k porušení základních práv českých občanů, zakotvených v ústavním pořádku České republiky, jehož nedílnou součástí je i Listina základních práv a svobod (... jestliže by jejím vyřízením byla porušena Ústava České republiky nebo takové ustanovení právního řádu České republiky, na kterém je třeba bez výhrady trvat...).
90. Osobě, která má být předána do jiného státu EU, je zachováno právo podat proti příslušným opatřením orgánů činných v trestním řízení stížnost, která má odkladný účinek (§ 411 odst. 5 tr. řádu), a eventuálně též ústavní stížnost, přičemž po dobu, během níž Ústavní soud rozhoduje, lhůty k předání osoby neběží (§ 415 odst. 3 tr. řádu). Těmito ustanoveními je zachována ochrana občana, případně i jiné osoby, která má být předána k trestnímu řízení, a současně je zachována podmínka, že v důsledku předání vyžádané osoby nebude v individuálním případě dotčen ústavní pořádek České republiky.
91. Tyto zásady jsou konformní s Rámcovým rozhodnutím, podle něhož nic v něm nelze vykládat tak, že zakazuje odmítnout předání osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, existují-li na základě objektivních skutečností důvody domnívat se, že uvedený zatýkací rozkaz byl vydán za účelem stíhání nebo potrestání této osoby na základě jejího pohlaví, rasy, náboženství, etnického původu, státní příslušnosti, jazyka, politického přesvědčení nebo sexuální orientace, nebo že by postavení této osoby mohlo být pro některý z těchto důvodů zhoršeno. Rámcové rozhodnutí nebrání členskému státu v tom, aby uplatňoval své ústavní zásady týkající se práva na spravedlivý proces, svobody sdružování, svobody tisku a svobody projevu v jiných sdělovacích prostředcích. Rámcové rozhodnutí rovněž výslovně deklaruje, že nikdo by neměl být odsunut, vyhoštěn ani vydán do státu, ve kterém existuje vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
92. Důvodem pro zamítnutí žádosti o předání vyžádané osoby je mj. situace, kdy na trestný čin, pro který je evropský zatýkací rozkaz vydán, se vztahuje amnestie, která byla udělena v České republice, anebo trestní stíhání či výkon trestu jsou v České republice promlčeny, jestliže stíhání tohoto trestného činu spadá do působnosti trestněprávních předpisů České republiky [§ 411 odst. 6 písm. b) tr. řádu].
93. Zachována je rovněž zásada ne bis in idem. Podle § 411 odst. 6 písm. c) tr. řádu bude žádost o předání zamítnuta, pokud vyžádaná osoba byla v České republice nebo cizím státě za tentýž skutek již pravomocným rozhodnutím odsouzena a trest byl již vykonán neboje právě vykonáván nebo ho již nelze vykonat anebo trestní řízení bylo v České republice nebo jiném členském státě pravomocným rozhodnutím skončeno, nebyla-li taková rozhodnutí v předepsaném řízení zrušena.
94. V neposlední řadě je nutno zdůraznit, že trestní řízení probíhající proti vyžádané osobě na území České republiky má přednost před předáním vyžádané osoby podle evropského zatýkacího rozkazu [podle § 411 odst. 6 písm. d) tr. řádu soud zamítne předání vyžádané osoby tehdy, jestliže vyžádaná osoba je v České republice trestně stíhána za stejný čin, pro který byl evropský zatýkací rozkaz vydán].
95. Není proto opodstatněné tvrzení, že by vnitrostátní úpravou evropského zatýkacího rozkazu byl narušen vztah mezi občanem a státem. Občan předaný k trestnímu řízení do členského státu EU zůstává i v době trvání trestního řízení pod ochranou českého státu. Evropský zatýkací rozkaz umožňuje toliko časově omezené předání občana pro jeho stíhání v členském státě Unie pro konkrétně vymezený skutek, přičemž po skončení tohoto trestního řízení mu nic nebrání vrátit se zpět (eventuálně k výkonu trestu na území České republiky). Trestní řád specifikuje důvody, za kterých k předání osoby do jiného členského státu Unie nedojde (zejm. § 411). Občan má právo bránit se proti opatřením orgánů činných v trestním řízení opravnými prostředky, které mají odkladný účinek (viz § 411 odst. 5 tr. řádu), nevyjímaje ani případnou ústavní stížnost. V případě, kdy by předáním občana došlo k porušení ústavního pořádku, k předání občana nedojde.
96. Při těchto závěrech je nutno vzít na zřetel nejen ochranu práv osob podezřelých ze spáchání trestného činu, ale též zájmy obětí trestných činů. K ochraně práv obětí a poškozených se obecně jeví jako praktičtější a spravedlivější, aby trestní řízení probíhalo ve státě, v němž došlo ke spáchání trestného činu (srov. podmínky pro řešení případu souběhu více evropských zatykačích rozkazů v § 419 tr. řádu a čl. 16 Rámcového rozhodnutí, kde jednou ze základních podmínek je zvážení otázky místa trestného činu). Protože realizace evropského zatýkacího rozkazu při předávání vlastních občanů je podmíněna vzájemností (§ 403 odst. 2 tr. řádu), navrhovateli napadená úprava chrání práva osob, které se považují za osoby poškozené podle českého trestního řádu. Obecně je možno říci, že ve státě, kde k trestnému činu došlo, bude, s ohledem na důkazní materiál v tomto státě se nacházející, trestní řízení rychlejší, efektivnější a současně i věrohodnější a spravedlivější jak pro obžalovaného, tak pro případnou oběť trestného činu.