VIII/c
79. Ústava České republiky zakotvila v čl. 1 odst. 2 obecný princip, podle něhož Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Ústavě by proto měl být zásadně přikládán význam konformní z hlediska mezinárodního práva, neboť Ústava samotná je hodnotově vůči mezinárodnímu právu otevřená (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 31/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 16, str. 143; vyhlášen pod č. 105/2004 Sb.).
80. Počínaje 1. květnem 2004 získal čl. 1 odst. 2 Ústavy nový význam ve vztahu k dodržování povinností, které pro Českou republiku vyplývají z jejího členství v EU. Jak již Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, evropské právo je založeno na základních hodnotách společných všem členům EU. Ústavní soud se tak přihlásil k evropské právní kultuře i k jejím ústavním tradicím. Ve světle obecných právních zásad, existujících ve všech členských státech Unie, také Ústavní soud interpretuje ústavní předpisy, především Listinu základních práv a svobod (nález sp. zn. Pl. ÚS 5/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 149, str. 79; vyhlášen pod č. 410/2001 Sb.).
81. Z ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy, ve spojení s principem spolupráce, zakotveným v čl. 10 Smlouvy o ES, vyplývá ústavní princip, podle něhož domácí právní předpisy včetně ústavy mají být interpretovány pokud možno souladně s procesy evropské integrace a spolupráce evropských orgánů a orgánů členského státu (srov. obdobně rozhodnutí polského Ústavního tribunálu K 15/04 ze dne 31. května 2004, OTK ZU ser. A., částka 5, č. 47, str. 655 - 668, a jmenovitě, pokud jde o předpisy tzv. III. pilíře, rozhodnutí ESD ze dne 16. června 2005, podle něhož zásada konformního výkladu se vztahuje též na rámcová rozhodnutí přijatá v rámci hlavy VI. Smlouvy o Evropské unii, viz věc C-105/03 Maria Pupino, odst. 43).
82. Ústavní princip výkladu domácího práva souladně se závazky České republiky vyplývajícími z jejího členství v Evropské unii je omezen možným významem ústavního textu. Článek 1 odst. 2 Ústavy tedy není ustanovením způsobilým libovolně měnit význam jakéhokoliv jiného výslovného ústavního ustanovení. Pokud domácí metodologie výkladu ústavního práva neumožňuje vyložit příslušnou normu souladně s evropským právem, je pouze na ústavodárci změnit ústavu. Tuto pravomoc může ovšem ústavodárce vykonávat jen za podmínky zachování podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy), jež nejsou v dispozici ústavodárce, pročež pravomoc měnit tyto náležitosti nelze přenést ani smlouvou podle čl. 10a Ústavy (srov. Holländer, P., Materiální ohnisko ústavy a diskrece ústavodárce, Právník č. 4/2005).
83. Z toho tedy plyne, že pokud existuje, podle domácí metodologie výkladu, několik možných interpretací Ústavy, přičemž jen některé z nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika svým členstvím v Evropské unii, je nutno volit výklad, který podporuje realizaci tohoto závazku, nikoliv výklad, který tuto realizaci znemožňuje. Tím současně bude zachován i princip čl. 1 odst. 2 Ústavy. Tyto závěry se vztahují i na výklad čl. 14 odst. 4 Listiny. Protože Ústavní soud vyložil význam čl. 14 odst. 4 Listiny podle domácí metodologie výkladu Ústavy, nebylo ani třeba provést poměřování v úvahu připadajících hodnot a principů práva evropského a ústavního práva domácího.