VIII/b
73. Navrhovatelé poukázali na ústavu Estonska (čl. 36 odst. 2), Litvy (čl. 13 odst. 2), Polska (čl. 52 odst. 4), Maďarska (čl. 69 odst. 1), Slovinska (čl. 48), SRN (čl. 16 odst. 2), Finska (čl. 9 odst. 3), Francie (čl. 88-2 bod 3), Itálie (čl. 26), Portugalska (čl. 33 odst. 3) či Španělska (čl. 13 odst. 3). Ústavy uvedených zemí zakotvují právo státních občanů na to, aby nebyli vydáni do ciziny, případně upravují výjimky pro mezinárodní smlouvy nebo jmenovitě pouze ve vztahu k EU. Protože v řadě zemí došlo v souvislosti s evropským zatýkacím rozkazem ke změně ústavy (návrh uvádí SRN a Francii), navrhovatelé z toho dovozují existenci obecného, široce sdíleného ústavního principu zakazujícího vydávání vlastních občanů do ciziny. Z toho podle nich plyne závěr, že provedení evropského zatýkacího rozkazu v České republice nelze realizovat jinak, než po předchozí ústavní změně.
74. Ústavní soud vzal v úvahu, že v řadě zemí skutečně došlo v souvislosti s implementací evropského zatýkacího rozkazu k novelizaci domácí ústavy (následující data podle zpráv na XXI. Kongresu FIDE, Dublin, červen 2004, dostupné na http://www.fide2004.org, není-li uvedeno jinak). Vedle navrhovateli zmiňovaného Německa a Francie možno zmínit mj. Slovinsko (ústavním zákonem č. 24-899/2003) a Lotyšsko.
75. Navrhovatelé ovšem neuvedli řadu jiných členských států EU, kde zákaz extradice vlastních občanů nepředstavoval vůbec otázku ústavního principu, a dokonce ani nebyl zakotven v právu podústavním. Např. v Řecku nebyl nikdy zákaz vydávání občanů považován za ústavní princip a byl vždy řešen jen na úrovni zákona. Podobně tomu bylo v Dánsku, kde také postačila ke změně stávajícího stavu pouhá změna zákona. Za situace, kdy národní ústava otázky vydávání či předávání pachatelů do zahraničí neupravuje, nebylo třeba činit žádné ústavní změny ani v Nizozemsku (v souladu s rozhodnutím Státní rady Nizozemska), Belgii, Lucembursku nebo ve Švédsku (viz zprávy na výše zmíněném XXI. Kongresu FIDE). Ve specifické ústavní situaci Velké Británie nepředstavovala úprava evropského zatýkacího rozkazu zásadnější problém, protože britské právo na zákazu vydávání vlastních občanů nikdy netrvalo (srov. Čepelka, Č., Šturma, P., Mezinárodní právo veřejné, Praha 2003, str. 354). Naopak britští právníci samotní tradičně toto řešení nadřazovali nad právní úpravy evropských kontinentálních zemí (srov. Biron, H. Ch. - Chalmers, K. E., The Law and Practice of Extradition, London 1903, str. 13). Britský model, který vždy umožňoval extradici vlastního občana, obecně následuje Irská republika a Malta (srov. Stanbrook, I. - Stanbrook, C., Extradition: Law and Practice, 2nd ed., Oxford 2000, str. 313, str. 385, str. 427).
76. Navrhovateli zmíněné Polsko novelizovalo trestní zákon, trestní řád soudní a přestupkový zákon zákonem ze dne 18. března 2004 (Dz. U. 2004, č. 69, pol. 626). Touto novelizací nebyl nijak formálně změněn čl. 55 odst. 1 polské ústavy (navrhovatelé nesprávně uvádějí čl. 52 odst. 4). Dne 27. 4. 2005 polský Ústavní tribunál zrušil rozhodnutím P 1/05 některá ustanovení označené novely trestních předpisů pro rozpor s čl. 55 odst. 1 polské ústavy, podle něhož je zakázána extradice polského občana ("Ekstradycja obywatela polskiego jest zakazana.") a podle jehož odstavce druhého se zakazuje extradice osob podezřelých z politických trestných činů nenásilné povahy. Polský Ústavní tribunál uvedl, že pod pojem extradice, ve smyslu čl. 55 Ústavy, je nutno a fortiori podřadit též předání ve smyslu evropského zatýkacího rozkazu.
77. V této souvislosti český Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že znění čl. 55 odst. 1 polské ústavy vylučuje jakoukoli formu extradice polského občana (zahrnujíc v to i předání podle evropského zatýkacího rozkazu), na rozdíl od dikce čl. 14 odst. 4 české Listiny. Ve srovnání s českým ústavním pořádkem tak polská Ústava nedává ani prostor pro její případný výklad souladný se závazky státu vůči EU.
78. S ohledem na tato fakta nelze dát za pravdu navrhovatelům, že z komparativního pohledu lze dovodit existenci obecného ústavního principu zákazu vydávat vlastní občany do zahraničí a že je třeba vyžadovat pro provedení evropského zatýkacího rozkazu ústavní změnu. V řadě členských států EU k žádné ústavní změně nedošlo. Ústavní změna je nezbytná pouze tam, kde by byla zákonná změna, vyvolaná implementací evropského zatýkacího rozkazu, v rozporu s domácí ústavou, tedy v situaci, kdy domácí ústava vydání či předání občana do cizího státu za účelem jeho trestního stíhání přímo vylučuje.