VIII/a
63. Nová úprava trestního řádu, která umožňuje předat občana České republiky do jiného členského státu EU k trestnímu řízení, bezesporu prolamuje předchozí zákonnou úpravu, která nepřipouštěla [a dosud nepřipouští - viz § 393 odst. 1 písm. a) tr. řádu] vydávání občanů do zahraničí pro tam probíhající trestní řízení. Ústavní soud zastává názor, že protiústavnost napadených ustanovení nelze dovodit pouze z toho faktu, že vláda České republiky, jako předkladatel obou novel trestních kodexů, nejprve pokládala za vhodné provést změnu Listiny základních práv a svobod, a teprve po zamítnutí návrhu novely Listiny v Poslanecké sněmovně začala dovozovat, že její změna není nutná. Ústavní soud souhlasí s právním názorem vysloveným Poslaneckou sněmovnou, podle něhož je Parlament České republiky představitelem ústavodárné a zákonodárné moci, a nebyl proto vázán právním názorem předkladatele novely Listiny.
64. Ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny, podle jehož věty prvé má každý občan právo na svobodný vstup na území republiky, a podle věty druhé občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti, zcela jistě znemožňuje vyloučit českého občana ze společenství občanů České republiky jako demokratického státu, k němuž ho váže pouto státního občanství. Ze samotného textu čl. 14 odst. 4 Listiny nelze, bez dalších argumentů, jednoznačně odpovědět, zda a nakolik vylučuje časově omezené předání občana do členského státu EU pro tam probíhající trestní řízení, pokud má právo se po skončení tohoto řízení vrátit do vlasti. Jazykový výklad termínu "nucení k opuštění vlasti" totiž může obsáhnout i takovéto relativně krátkodobé předání občana k trestnímu řízení do zahraničí.
65. Skutečnost, že text čl. 14 odst. 4 Listiny neodpovídá sám o sobě na otázku, zda lze předat českého občana do členského státu EU pro tam probíhající trestní řízení, lze ilustrovat i příkladem slovenským, kterého se ostatně i navrhovatelé dovolávají. Slovenská právní úprava je svým základem v bývalé federální Listině základních práv a svobod české úpravě nejbližší. V Ústavě Slovenské republiky byl vyjádřen výslovný zákaz vydávání vlastních občanů v čl. 23 odst. 4. Po účinnosti novely ústavy č. 90/2001 Z. z., která vypustila závěrečná slova "ani vydat jinému státu", označený článek slovenské ústavy zní: "Každý občan má právo na svobodný vstup na území Slovenské republiky. Občana není možné nutit, aby opustil vlast, a není ho možné vyhostit.". Slovenská úprava tedy důsledně odlišovala a odlišuje pojmy "nutit, aby opustil vlast" a "vyhoštění" od "vydání" občana jinému státu. Česká úprava čl. 14 odst. 4 Listiny je, ve srovnání s úpravou slovenskou, expressis verbis užší a vždy hovořila a hovoří jen o zákazu nutit občana k opuštění vlasti.
66. Pojem zákazu "nucení k opuštění vlasti" lze interpretovat jak extenzivně, tak restriktivně. Ústavní soud, ve shodě s navrhovateli, soudí, že pro vyřešení otázky významu čl. 14 odst. 4 Listiny je třeba hledat jeho objektivní smysl. Pro posouzení významu tohoto ustanovení Listiny mají své místo zejména historické motivy přijetí této úpravy. Ustanovení čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny se poprvé objevilo v rámci čl. 15 odst. 2 návrhu Listiny ve zprávě ústavněprávních výborů Sněmovny lidu a Sněmovny národů ze dne 7. ledna 1991 (viz tisk 392, http://www.psp.cz). Ústavní soud se shoduje jak s navrhovateli, tak s účastníky tohoto řízení, že zkušenost se zločiny komunistického režimu hrála při utváření Listiny nepominutelnou roli. Tuto roli sehrála i při tvorbě současného čl. 14 odst. 4 Listiny na přelomu let 1990 a 1991 tehdy ještě zcela nedávná zkušenost, spojená zejména s akcí "Asanace", při níž komunistický režim nutil nepohodlné osoby k opuštění republiky (obdobně srov. např. Kavěna M., Základní právo občana ČR nebýt nucen k opuštění své vlasti, evropský zatýkací rozkaz a mezinárodní trestní soud, EMP č. 5/2004, str. 42 a násl., na str. 43, nebo Kysela J., Rok 2004 ve vývoji vybraných institutů českého ústavního práva - 1. část, Právní rozhledy č. 12/2005, str. 425 - 426). Historický výklad tedy svědčí pro to, že ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny se nikdy netýkalo extradice.
67. Záměr ústavodárce, vycházející z historických zkušeností, které jsou za situace, kdy se historická paměť zkracuje, budoucím generacím nesdělitelné, protože jsou vázány na dobové prožitky, není sám o sobě rozhodujícím argumentem. Ústavní soud proto hledal objektivní význam čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny, který je nutno poměřovat současnými reáliemi počátku 21. století. Při hledání objektivního významu označeného ustanovení Listiny vzal Ústavní soud v úvahu rovněž historickou genezi právního institutu extradice. Extradice pachatelů obecné kriminality v zásadě až do 19. století neexistovala a nepředstavovala ani závažnější problém, s ohledem na nízkou mobilitu evropského obyvatelstva oněch dob, stejně jako velmi omezený stupeň spolupráce mezi tehdejšími evropskými státy (srov. Čepelka Č. - Šturma P., Mezinárodní právo veřejné, Praha 2003, str. 353).
68. Stávající úprava extradice má, u většiny evropských států, svůj původ v modelu vytvořeném v 19. století. Ten jednak nepřipouštěl přímou účinnost soudního rozhodnutí v trestní věci včetně zatýkacího rozkazu v jiném státě (srov. Musil J., Kratochvíl V., Šámal P., Kurs trestního práva, C. H. Beck, Praha 2003, str. 962), jednak si osoboval úplnou kontrolu a plnou trestní pravomoc nad vlastními občany (v původním pojetí poddanými), kterou nesměly provádět jakékoliv třetí státy. Zásada, podle níž stát tradičně nevydával své vlastní občany k trestnímu řízení do zahraničí, zpočátku tedy ani zdaleka neodrážela základní právo občanů nebýt vydán, ale spíše vyjadřovala státní suverenitu nad svými občany v jejím tehdejším pojetí. Zásada nevydávání vlastních státních občanů k trestnímu řízení do zahraničí měla tehdy silné ospravedlnění v široce panující vzájemné nedůvěře mezi soupeřícími evropskými mocnostmi.
69. Teprve později, po tragických událostech, ke kterým došlo zejména v Evropě v první polovině 20. století, se zásada nevydávání vlastních občanů transformovala ze státem nárokované odpovědnosti za vlastní občany na princip ochrany vlastních občanů před vydáním do zahraničí. Praxe tak zůstala stejná, jen se změnilo její odůvodnění. Některé státy, na základě svých historických zkušeností, šly tak daleko, že zákaz extradice začlenily do svých ústav (např. čl. 55 odst. 1 Ústavy Polské republiky či čl. 16 odst. 2 Základního zákona Spolkové republiky Německo, pokud jde o sousední státy). Zákaz extradice se tak postupně posouval do oblasti základních svobod, což je zcela pochopitelné za situace, kdy ve světě stále existuje řada nedemokratických režimů, které nezajišťují právo na spravedlivý proces ve standardech vlastních např. členským státům EU.
70. Nelze pominout, že současná doba je spojena s mimořádně vysokou mobilitou lidí, se zvyšující se mezinárodní spoluprací a rostoucí důvěrou mezi demokratickými státy EU, což klade na úpravu vydávání v rámci této unie nové požadavky. V EU existuje kvalitativně nová situace. Občané členských států mají, vedle občanských práv svých států, také práva občanů EU, která jim mj. zaručují svobodný pohyb v rámci celé Unie. EU je prostorem svobody, bezpečnosti a práva, který usnadňuje volný pohyb občanů a zároveň zajišťuje jejich bezpečnost a ochranu (viz preambule Smlouvy o EU). Evropský zatýkací rozkaz vychází z těchto realit a činí spolupráci orgánů činných v trestním řízení efektivnější. Nahrazuje spolupráci ústředních orgánů státní správy členských států EU přímou spoluprací orgánů justičních a činí výjimku z principu zákazu vydávání vlastních občanů k trestnímu řízení do zahraničí.
71. Jsou-li čeští občané poživateli výhod spojených se statutem občanství EU, je v tomto kontextu přirozené, že s těmito výhodami je nutno akceptovat též jistou míru odpovědnosti. Vyšetřování a potírání trestné činnosti, k níž dochází v evropském prostoru, není možno úspěšně realizovat v rámci jednotlivého členského státu, ale vyžaduje širokou mezinárodní spolupráci. Výsledkem této spolupráce je nahrazení dřívějších procedur vydávání osob podezřelých z trestných činů novými efektivnějšími mechanismy, reflektujícími reálie 21. století. Současný standard ochrany základních práv uvnitř Evropské unie nezavdává podle Ústavního soudu žádné příčiny se domnívat, že tento standard ochrany základních práv, skrze uplatňování principů z nich plynoucích, má nižší kvalitu než ochrana poskytovaná v České republice.
72. Při nalézání objektivního významu čl. 14 odst. 4 Listiny nelze tyto skutečnosti pominout. Není v souladu s principem objektivního teleologického výkladu, reflektujícího realitu současné EU, založené na vysoké mobilitě občanů v rámci celého unijního prostoru, aby čl. 14 odst. 4 Listiny byl vykládán tak, že neumožňuje ani časově omezené předání občana do jiného členského státu za účelem trestního řízení o trestném činu spáchaném tímto občanem v tomto státě, pokud je garantováno, že po skončení trestního řízení bude, na vlastní žádost, předán zpět do České republiky k případnému výkonu trestu (srov. § 411 odst. 7 tr. řádu). Časově omezené předání občana k trestnímu řízení probíhajíce mu v jiném členském státě EU, podmíněné jeho následným opětovným předáním do vlasti, tedy není a nemůže být nucením k opuštění vlasti ve smyslu čl. 14 odst. 4 Listiny. Obdobně lze upozornit na úpravu, podle níž občan České republiky nebo osoba s trvalým pobytem v České republice bude předána k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného léčení nebo ochranné výchovy do jiného členského státu Unie jen se svým souhlasem [§ 411 odst. 6 písm. e) tr. řádu]. Z toho plyne, že bez svého souhlasu nebude do zahraničí k výkonu trestu odnětí svobody nikdo předán.