IX.
Soulad napadených ustanovení s dalšími ustanoveními Listiny
97. Ústavní soud zvažoval soulad napadených ustanovení, zejména § 412 odst. 1 a 2 tr. řádu, i s čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Ustanovení § 412 tr. řádu implementuje úpravu čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí a prolamuje zásadu, podle níž se osoby nevydávají k trestnímu stíhání do zahraničí, pokud nejde o podezření ze spáchání činu, který je trestný jak podle práva vyžadujícího státu, tak i ve státě předávajícím. Podle § 412 odst. 1 tr. řádu v případě, kdy je předání požadováno pro trestné činy, za které je možno ve vyžadujícím státě uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky nebo nařídit ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně tři roky a které spočívají v jednání, které orgán vyžadujícího státu označí v evropském zatýkacím rozkazu jako jedno nebo více z jednání uvedených v odstavci 2, soud nezjišťuje, zda jde o čin trestný podle práva České republiky. Ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu pak vyjmenovává trestné činy, u nichž soud v souvislosti s předávacím řízením nezjišťuje jejich trestnost podle práva České republiky.
98. Na první pohled by se zdálo, že argument spočívající v tom, že § 412 je v rozporu s čl. 39 Listiny, může být odmítnut jako z principu vyloučený. Především je nutno poznamenat, že čl. 1 odst. 3 Rámcového rozhodnutí stanoví, že "tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady, zakotvené v čl. 6 smlouvy o EU". Tudíž Rámcové rozhodnutí nemůže být interpretováno tak, že by po členském státu vyžadovalo učinit něco, co by znamenalo porušení základních práv, tedy včetně principu legality, zakotveného v čl. 39 Listiny.
99. Všeobecně uznávaný princip legality, obsažený v čl. 39 Listiny, znamená především požadavek, že stát může uložit určité osobě trest pouze na základě řádné informace obsažené v jeho vlastním právu, podle kterého je určité chování tímto státem zakázáno. Tímto způsobem stát dává všem subjektům možnost předvídat následky jejich jednání (obecný požadavek předvídatelnosti). Tento požadavek má dva aspekty. Prvním je, že právo státu musí jasně a přesně definovat jednání, které je zakázané (srozumitelnost normy). Podle druhého musí existovat spojení mezi chováním obviněného subjektu a územím nebo veřejným zájmem státu, hodlajícího trestat (nexus, tj. spojitost s trestní jurisdikcí daného státu), tak aby bylo umožněno danému subjektu si uvědomit, že jeho chování vyvolá následky předvídané zákony daného státu.
100. Viděno z této perspektivy, argument proti § 412 tr. řádu, vzatý doslovně, by znamenal, že Česká republika selhala v požadavku na respektování principu předvídatelnosti trestního práva. Ale tento argument přehlíží skutečnost, že čl. 39 Listiny obecně omezuje Českou republiku v její vlastní trestní jurisdikci. Neupravuje totiž ani extradici ani předání osoby. V situaci, kde české právo dává České republice zmocnění k extradici či předání osoby nacházející se v její jurisdikci, Česká republika neaplikuje svou trestní jurisdikci proti obviněnému, takže by se zdálo, že čl. 39 Listiny se neuplatní. Nakonec § 412 tr. řádu nedefinuje trestné činy a aby toto ustanovení mohlo být uplatněno, musí být tyto trestné činy přesně definovány v zákoně státu požadujícího vydání či předání osoby. Ustanovení čl. 39 Listiny se, podle svého znění, aplikuje vyloženě tam, kde Česká republika si sama přeje danou osobu trestně stíhat. V takovém případě bezpodmínečně platí, že čl. 39 Listiny vyžaduje, aby takové trestní stíhání probíhalo jen pro trestný čin přesně definovaný v jejím trestním zákoně. Ze shora uvedených důvodů přijetím ustanovení § 412 tr. řádu Česká republika neporušila princip legality, zakotvený v čl. 39 Listiny.
101. Ústavní soud se proto neztotožňuje s argumentací navrhovatelů, kteří tvrdí, že § 412 odst. 2 tr. řádu je v rozporu s čl. 39 Listiny, protože tato úprava nijak nedefinuje trestné činy, nevyžadující oboustrannou trestnost. Pokud by se jednalo o hmotněprávní předpis zakotvující trestnost jednání způsobem, jakým to činí § 412 odst. 2 tr. řádu, tedy jen jeho pojmenováním bez jakékoliv zákonné definice, došlo by jistě k rozporu s čl. 39 Listiny. Ústavní soud ovšem vychází ze skutečnosti, že § 412 odst. 2 tr. řádu není ustanovením hmotněprávním, ale procesněprávním. Předání podle evropského zatýkacího rozkazu ještě není uložením trestu ve smyslu čl. 39 a 40 Listiny.
102. Osoby podezřelé ze spáchání trestného činu a předané podle evropského zatýkacího rozkazu nebudou stíhány pro trestnou činnost podle § 412 odst. 2 tr. řádu, ale trestní řízení bude vedeno pro trestné činy vymezené v hmotném právu vyžadujícího státu EU. Zákonný výpočet trestných činů v § 412 odst. 2 tr. řádu (čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí) slouží toliko k procesnímu postupu soudu. Český soud totiž v případě, že orgán vyžadujícího státu označí v evropském zatýkacím rozkazu chování předávané osoby jako jedno z jednání uvedených v § 412 odst. 2 tr. řádu, resp. čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, nezjišťuje trestnost takového činu podle práva České republiky. Přijetí § 412 tr. řádu tedy nemá za následek, že by se trestní právo všech členských zemí EU stalo aplikovatelným na území České republiky. Znamená toliko, že Česká republika napomáhá ostatním členským státům EU při prosazování jejich trestního práva. Na osoby v České republice (občany, osoby s trvalým pobytem a ostatní osoby běžně se na jejím území nacházející) tedy ustanovení § 412 tr. řádu neklade povinnost znát trestní právo všech zemí EU.
103. Výčet trestných činů v § 412 odst. 2 tr. řádu, resp. čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí navíc obecně odpovídá jednáním, která jsou trestná i podle českého práva, byť tomu nemusí přesně odpovídat název příslušného trestného činu. Výčet trestných činů, které nevyžadují oboustrannou trestnost, není dán proto, že by se předpokládalo, že některé z těchto jednání není trestným činem v kterémkoli z členských států, nýbrž právě naopak, že jde o jednání, která, s ohledem na sdílené hodnoty, jsou trestná ve všech členských zemích EU. Důvodem tohoto výčtu je uspíšení vyřízení evropského zatýkacího rozkazu, protože odpadne procedura zjišťování trestnosti takového činu podle českého práva. Navíc přijetím tohoto Rámcového rozhodnutí každý členský stát EU vyjádřil svůj souhlas s tím, že všechna trestná jednání spadající do takto obecně definovaných kategorií budou také trestně stíhána.
104. Skutečnost, že § 412 tr. řádu neposkytuje právní základ pro trestní stíhání v České republice, ještě nevyčerpává otázku, zda byl či nebyl porušen čl. 39 Listiny. Jako ustanovení týkající se spolupráce v trestních věcech mezi nezávislými státy tato otázka nemůže být nazírána pouze z perspektivy České republiky. Je třeba mít také na paměti, že osoby, na které se vztahuje jurisdikce České republiky, mohou být také podrobeny trestní jurisdikci jiných států. To může nastat v případě, kdy k jejich jednání došlo částečně v České republice, částečně v jiném státě, nebo jejich chování v České republice vyvolalo následky v jiném státě. Tato právní úprava musí tedy být viděna šířeji, jelikož se týká mezistátních souvislostí, a musí se pamatovat na skutečnost, že v takovýchto případech se budou uplatňovat právní systémy jiné než domácí, český. Tento aspekt přináší další dimenzi ochrany poskytované čl. 39 Listiny.
105. Touto další dimenzí čl. 39 Listiny je skutečnost, že zabraňuje České republice participovat či přímo napomáhat jinému státu, který nerespektuje princip legality, při realizaci trestního postihu. K tomu by došlo za situace, kdy by Česká republika sama netrestala a předala by obviněného do státu, který nerespektuje princip legality. Nutno vzít v potaz také význam rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva podle ustanovení čl. 3 Úmluvy (případ Soering v. Velká Británie), které zakazuje členským státům Rady Evropy vydání osoby do státu, který není vázán zákazem krutého či svévolného zacházení a který nedává záruky, že tento zákaz neporuší.
106. Ve světle úvah o dalších, shora uvedených, aspektech principu legality, Ústavní soud může posoudit, zda opuštění požadavku oboustranné trestnosti znamená porušení čl. 39 Listiny. Požadavek oboustranné trestnosti je typickou pojistkou proti státům majícím smluvní povinnost vydat někoho k potrestání za jednání, které samo o sobě nedává k trestnímu postihu důvod. Byla to záruka proti závazku spolupracovat či tolerovat jednání přijímajícího státu, který nerespektoval principy legality, zákazu krutého, svévolného nebo nespravedlivého zacházení či trestání. Základní ideou je, že pokud oba dotčené státy shledají určitý typ jednání hodným potrestání, pak vydávající stát může jen těžko tvrdit, že trest za takovéto jednání by byl krutý, svévolný nebo v rozporu s principem legality.
107. Opuštěním principu oboustranné trestnosti ve vztahu k členským státům EU tedy Česká republika nijak neporuší princip legality. Obecně řečeno, požadavek oboustranné trestnosti může být, jako pojistka, opuštěn ve vztahu mezi členskými státy EU, které mají dostatečnou úroveň vzájemného sblížení hodnot a vzájemné důvěry, jedná se o demokratické režimy dodržující principy "rule of law" a jsou vázány povinností tento princip dodržovat. Je to přesně ta situace, kdy úroveň sbližování mezi 25 členskými státy EU dosáhla takové míry vzájemné důvěry, že už necítí potřebu lpět na principu oboustranné trestnosti.
108. Po závěru, že princip legality podle čl. 39 Listiny nevyžaduje trvat na zásadě oboustranné trestnosti jako na nezbytné součásti předávacího procesu, obrátil Ústavní soud svou pozornost na posouzení otázky, zda předání osoby podle Rámcového rozhodnutí neodporuje čl. 39 Listiny. Je samozřejmé, že tento článek by zakázal České republice předat osobu za účelem trestního stíhání do státu, který by ve svém právu neměl jasně definováno, že chování, kterého se obviněný dopustil, je v tomto státě trestné. Ale v Rámcovém rozhodnutí není nic, co by České republice ukládalo, aby takto postupovala. Navíc, i kdyby by bylo toto chování ve státě, který hodlá uplatnit vůči osobě svou trestní pravomoc, přesně definováno, princip legality stále ještě vyžaduje nexus (viz výklad shora) mezi tvrzeným chováním a státem hodlajícím trestně stíhat.
109. Mezinárodní právo uznává několik legitimních hledisek umožňujících státu uplatňovat svou trestní jurisdikci. Těmito obecně uznávanými hledisky jsou princip nacionality, ochrany, univerzality a teritoriality. Kromě několika drobných výjimek, kterými není nutné se zabývat, první tři principy nepředstavují žádný závažný problém ve vztahu k požadavku nexu. Z hlediska požadavku nexu se tedy nic nemění na předchozím stavu, kdy občané České republiky a další osoby v její pravomoci byli a jsou odpovědni, podle právního řádu daného státu, za ty trestné činy, které spáchají v zahraničí. Na všechny osoby dopadala a dopadá zásada teritoriality, zakládající působnost trestního práva hmotného na území cizích států (včetně států EU), pokud se na území těchto států dopustí trestné činnosti. Úvahy navrhovatelů o nutnosti vnitrostátního publikování trestního zákonodárství všech dalších 24 členských států EU nejsou proto namístě. Princip teritoriality, ačkoli celkem obecně přijímán, přináší některé aplikační problémy. Například je obecně uznáváno, že stát může uplatnit svou trestní pravomoc pro chování realizované na jeho území, což už postačuje pro uznání nexu. Nicméně princip teritoriality také zahrnuje uplatnění pravomoci státu na jednání, ke kterému sice došlo mimo jeho území, ale následky zasáhly jeho území.
110. Ústavní soud vychází z toho, že předání českého občana nebo jiné osoby oprávněně se zdržující na území České republiky za účelem jejího trestního stíhání do jiného členského státu EU bude pravidelně připadat v úvahu pouze tehdy, pokud k jednání znamenajícímu spáchání trestného činu došlo nikoli v České republice, ale v jiném členském státě Unie. Pokud dojde ke spáchání trestného činu dílem v zahraničí, dílem v České republice, bude připadat v úvahu trestní stíhání v České republice. Tím vznikne překážka pro předání dané osoby k trestnímu řízení do zahraničí [srov. § 411 odst. 6 písm. d) tr. řádu], pokud nebude, s ohledem na povahu daného jednání, účelnější stíhání v jiném členském státě EU, např. proto, že v tomto státě je rozhodující důkazní materiál, skutek se odehrál převážně v tomto státě apod.
111. Podle čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí může vykonávající justiční orgán odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu tehdy, pokud jde o trestný čin, který byl spáchán zcela nebo zčásti na území vykonávajícího členského státu nebo na místě, které se za toto území považuje. Toto ustanovení, které poskytuje domácímu justičnímu orgánu možnost uvážení, zda výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout, chrání hodnotu právní jistoty, která je též hodnotou práva evropského a jejíž dodržování na evropské úrovni je předpokladem toho, že český ústavní pořádek umožní aplikaci evropského práva v domácím právním řádu (v tomto případě implementaci a aplikaci Rámcového rozhodnutí). Článek 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí sice nebyl výslovně v českém právním řádu implementován, ale v souladu s principem ústavně konformní interpretace musí český justiční orgán vzít na zřetel důvěru českých státních občanů v to, že jejich jednání na území České republiky je regulováno českým trestním právem. Zdržuje-li se totiž český občan na území České republiky, aplikuje se na jeho jednání domácí právo, z čehož plyne také ústavně chráněná důvěra této osoby v to, že jejímu právnímu jednání se přikládají právní následky stanovené českým právem. Obecná hodnota právní jistoty nachází v oblasti ústavněprávní své vyjádření v zásadě formulované v čl. 39 Listiny a v rovině podústavního práva je vyjádřena v obecném principu ustanovení § 377 tr. řádu, které se uplatní subsidiárně vůči § 411 odst. 6 písm. d) tr. řádu, tedy bude aplikováno pouze tehdy, pokud o stejném činu doposud neprobíhá trestní stíhání v České republice.
112. Podle § 377 tr. řádu, interpretovaného ve smyslu čl. 4 odst. 7 Rámcového rozhodnutí, tedy nebude český občan předán do jiného členského státu EU pro podezření ze spáchání trestného činu, který měl být spáchán na území České republiky, kromě případů, kdy, s ohledem na zvláštní okolnosti spáchání trestného činu, je třeba dát přednost provedení trestního stíhání v dožadujícím státě, například z důvodů náležitého zjištění skutkového stavu jednání, které se zvětší části odehrálo v zahraničí, a stíhání v daném členském státu Unie je v daném případě vhodnější než stíhání této osoby na území České republiky. Uvážení soudu, který může, ale nemusí, odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, je zde namístě, neboť v řadě případů bude vhodné, aby byla osoba podezřelá ze spáchání trestného činu předána, byť k její aktivitě došlo na území České republiky (např. organizátor trestného činu, k jehož realizaci ovšem došlo v jiném členském státě Unie). Bližší konkretizaci tohoto ustanovení ovšem provede až rozhodovací praxe a v této fázi není na Ústavním soudu, aby tuto praxi předjímal.
113. Ústavní soud zdůrazňuje, že český ústavní pořádek nechrání pouze důvěru českých státních občanů v české právo, ale chrání obdobně též důvěru a právní jistotu i jiných osob oprávněně se zdržujících na území České republiky (např. osoby cizí státní příslušnosti s trvalým pobytem na území České republiky).
114. Specifickou kategorii, spadající pod zásadu teritoriality, představují trestné činy distanční, páchané zejména prostřednictvím výpočetní techniky, které teoreticky připouštějí, že důsledky jednání, k němuž dojde v České republice, mohou v jiném členském státě EU naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Ústavní soud připouští, že by, za zcela výjimečných okolností, mohla být aplikace evropského zatýkacího rozkazu v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zejména v případě, že by distanční delikt byl trestným činem podle práva dožadujícího státu, nebyl by však trestným činem podle českého trestního práva, eventuálně by dokonce požíval v České republice ústavní ochrany (např. v rámci ústavní ochrany svobody slova). V tomto smyslu jsou námitky navrhovatelů opodstatněné. V takovémto, byť nepravděpodobném případě, by nastoupila aplikace § 377 tr. řádu, obsahujícího mechanismus, jak předejít neústavním důsledkům evropského zatýkacího rozkazu, ve smyslu shora uvedeném.
115. I když tedy mohou být napadená ustanovení tr. řádu aplikována protiústavně, není takováto hypotetická a nepravděpodobná situace důvodem pro jejich zrušení. Ústavní soud již mnohokráte ve své judikatuře uvedl, že "teoreticky lze samozřejmě každé ustanovení právního předpisu aplikovat nesprávně, tedy v rozporu s ústavními předpisy, což samo o sobě nemůže být důvodem pro zrušení takto eventuálně nesprávně aplikovatelného předpisu." (nález sp. zn. Pl. ÚS 8/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 141; vyhlášen pod č. 300/1998 Sb.). Jinými slovy, je-li právní předpis způsobilý mít vícero výkladů, přičemž jen některý z nich je protiústavní, je nutné zvolit výklad ústavně konformní (nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21; vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.). Účelem řízení o obecné kontrole norem však není řešit všechny jednotlivé hypotetické situace, které doposud nenastaly, byť snad někdy nastat mohou. Pokud by takto Ústavní soud postupoval, překročil by svou funkci, která mu náleží v rámci obecné kontroly norem, a nahrazoval by ochranu základních práv, kterou z povahy věcí musí poskytovat též obecné a správní soudy.
116. Pokud jde o soulad napadených ustanovení s čl. 8 Listiny, tj. s právem na osobní svobodu, základní práva zakotvená v tomto článku jsou zajištěna v postupu justičních orgánů předepsaném podle § 409 a násl. trestního řádu.
117. Ústavní soud závěrem podotýká, že Rada EU může, po konzultaci s Evropským parlamentem, rozšířit seznam trestných činů uvedených v čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, u nichž se nevyžaduje zásada dvojí trestnosti, o další druhy trestné činnosti (čl. 2 odst. 3 Rámcového rozhodnutí). Může tak učinit pouze jednomyslným rozhodnutím, tedy pouze se souhlasem zástupce České republiky, který bude, při svém eventuálním souhlasu s rozšířením seznamu těchto trestných činů, přihlížet též k požadavkům českého ústavního pořádku. Současně pochopitelně nebude vyloučen opětovný přezkum novelizovaných českých trestních předpisů Ústavním soudem.
118. S ohledem na všechny shora uvedené právní závěry Ústavní soud návrh zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Stanislav Balík, Vlasta Formánkova a Eliška Wagnerová.
******************************************************************