V.
Z pohledu vývoje právní úpravy v České republice Ústavní soud konstatuje, že správa soudů byla po roce 1948 vykonávána vždy předsedy (případně místopředsedy) jednotlivých soudů, kteří při jejím výkonu podléhali dohledu ministerstva, resp. ministra spravedlnosti, jemuž byli rovněž ze své funkce odpovědni.
Začátkem 90. let došlo k přijetí nových justičních zákonů pokrývajících komplexně problematiku soudnictví - zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, a zákona č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců.
Tyto zákony zachovaly terminologii zavedenou zákonem č. 62/1961 Sb., o organizaci soudů, jež spočívala v nahrazení pojmu "správa soudů" (viz ještě ustanovení § 38 odst. 1 zákona č. 66/1952 Sb., o organizaci soudů, jež používalo předchozí pojmosloví) pojmem "státní správa soudů". Současně přejaly v zásadě i způsob vzniku a zániku funkce předsedů soudů ve smyslu ingerence moci výkonné prostřednictvím ministra spravedlnosti. V případě předsedy Nejvyššího soudu byla jeho volba a odvolávání zákonodárným sborem postupně nahrazena jmenováním a odvoláváním ze strany prezidenta republiky, čímž došlo v jistém smyslu k oslabení jeho personální nezávislosti.
Státní správa soudů byla v České republice na centrální úrovni svěřena Ministerstvu spravedlnosti a její výkon byl realizován předsedy a místopředsedy soudů zprostředkovaně nebo pod přímým působením Ministerstva spravedlnosti. Explicitně vyjádřenou zásadou však bylo, že výkon státní správy soudů nesměl zasahovat do nezávislosti soudů. V polovině roku 2000 byly jako výraz reformy soudnictví předloženy návrhy dvou zákonů, v nichž se kromě jiných změn předpokládal zásadní obrat ve správě soudů. Měla být odlišena správa soudnictví od státní správy soudů. Správa soudnictví by zajišťovala personální otázky soudů pod záštitou Nejvyšší rady soudnictví a státní správa by zajišťovala materiální zázemí soudů prostřednictvím správních útvarů podřízených Ministerstvu spravedlnosti. Tato koncepce byla Poslaneckou sněmovnou zamítnuta. Pokus o další reformu v roce 2001 petrifikoval v podmínkách České republiky historickou koncepci státní správy soudů vedené po linii Ministerstvo spravedlnosti - předsedové (místopředsedové) soudů a tato koncepce byla posléze včleněna do zákonné úpravy, jež je provedena de lege lata zákonem č. 6/2002 Sb. Prezident republiky zákon nevetoval, inicioval však přezkum zákona Ústavním soudem v rámci řízení o abstraktní kontrole norem.
Výsledkem tohoto přezkumu byl nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/02, kterým byla (mimo jiné) zrušena všechna ustanovení týkající se úpravy regulující způsob výkonu státní správy soudů (§ 74 odst. 3 a násl.). Ke zrušení § 106 odst. 1 vedl Ústavní soud i další důvod, totiž zcela obecné a neurčité - principu právní jistoty neodpovídající - vyjádření důvodů vedoucích k odvolávání předsedů soudů. Ústavní soud rovněž uvedl, že funkce předsedů soudů by měla být považována za kariérní postup soudce, a proto by neměl být odvolatelný jinak než pro zákonem předvídaný důvod a postupem v kárném řízení, tj. rozhodnutím soudu.
Reakcí na nález Ústavního soudu byla vládní novela zákona o soudech a soudcích, která se dotkla i ustanovení § 106 odst. 1 a předpokládala možnost posuzovat zákonem stanovené povinnosti při výkonu státní správy soudu jako kárné provinění v kárném řízení před nezávislým soudem, a sankcí nemělo být jen odvolání soudce, ale s ohledem na závažnost porušení povinnosti bylo možno volit i opatření jiná. V této podobě nebyla navrhovaná novela Poslaneckou sněmovnou schválena. Vláda předložila nový návrh, který potvrdil dosavadní model státní správy soudů. Při projednávání v Poslanecké sněmovně byla opět prosazena zásada "kdo jmenuje, odvolává" a ustanovení § 106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích bylo přijato ve znění, ve kterém bylo napadeno navrhovatelkou.
Ve srovnání s původním textem tedy novela zákona o soudech a soudcích možnost odvolání předsedů (místopředsedů) soudů pro neřádné plnění povinností pouze zúžila zejména věcně na možnost odvolání pro závažné či opakované porušení zákonem stanovené povinnosti při výkonu státní správy.