IV.
Z pohledu srovnávacího je třeba uvést, že v demokratických zemích neexistuje jediný model uspořádání správy soudů, naopak lze mluvit o pluralitě těchto modelů. Současné systémy evropských zemí jsou většinou ovlivněny jejich ústavněprávními tradicemi, jsou spíše výsledkem postupného pomalého vývoje. S výjimkou čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a některých doporučení Rady Evropy či OSN neexistují společné detailněji propracované standardy organizace a správy soudnictví. Tato oblast není dotčena ani komunitárním právem, Evropské společenství nemá v tomto směru žádné kompetence.
Navzdory pluralitě institucionálních modelů soudní správy lze u všech evropských zemí nebo u jejich skupin vypozorovat společné rysy. Ve všech zemích Evropské unie a ve většině nově přistoupivších zemí je respektován princip nezávislosti soudní moci, ať už na úrovni ústavní, zákonné, nebo vyplývá z praxe (je však různě interpretován). Respektována je individuální nezávislost každého soudce, pouze v některých zemích je věnována zvýšená pozornost nezávislosti soudnictví jako celku, tj. jako třetí moci ve státě. Garantována je buď převedením významných pravomocí na nejvyšší radu soudnictví (Itálie, Francie, Španělsko), nebo rozlišováním justiční správy a státní správy v rámci klasického modelu (Německo, Rakousko).
U modelů soudní správy, jejichž součástí jsou nevyšší soudní rady (dále jen "rada"), lze odlišit následující systémy:
- jižní model, v němž rada převzala od vlády významné pravomoci v oblasti jmenování soudců a soudních funkcionářů a kárných řízení nad nimi, většinou však postrádá významnější pravomoci v oblasti správy soudnictví (rozpočet, správa majetku)
- severní model (Švédsko, Dánsko, Irsko, Nizozemí), ve kterém rada má především pravomoci ekonomické a správní, z větší části postrádá pravomoci personální
- kombinace obou systémů organizace soudnictví (např. Maďarsko), kde rada převzala rozsáhlé pravomoci v obou oblastech a v zásadě zodpovídá za soudnictví jako celek.
Ve většině západoevropských zemí si naopak ministerstvo spravedlnosti, resp. vláda ponechaly významné pravomoci a kontrolní mechanismy vůči soudnictví i po zřízení rady. To platí o severním modelu, kde rada často sdílí určité pravomoci s ministerstvem spravedlnosti a systém funguje na základě vzájemné dohody. Ve všech vrcholných samosprávných orgánech soudnictví jsou zastoupeni také nesoudci.
Na úrovni řízení jednotlivých soudů převládá tradiční systém, kdy za veškeré agendy soudů odpovídá předseda-soudce. Zároveň ale lze u správy jednotlivých soudů konstatovat tendenci převést určité pravomoci na hlavního soudního tajemníka, kancléře, ředitele apod. I u těchto soudních funkcionářů se v mnoha státech mísí jejich judiciální a správní funkce.
Ve většině evropských zemí je upřednostňováno funkční řešení, soudní systémy jsou postupně reformovány, nezávislost soudce v rozhodovací činnosti je vždy garantována (viz Studie Ministerstva spravedlnosti - k řešení situace po nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02).