III.
Ústavní soud následně přistoupil k přezkoumání toho, zda předmětná novela zákona o soudech a soudcích byla přijata a vydána v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem coby primárního kritéria přezkumu dle ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud ověřil, že novela zákona č. 6/2002 Sb. provedená zákonem č. 192/2003 Sb. byla přijata Poslaneckou sněmovnou dne 13. 5. 2003, pro návrh se vyslovilo 175 poslanců a jeden byl proti. Dne 14. 5. 2003 byl návrh zákona postoupen Senátu, který jej projednal dne 29. 5. 2003 a usnesením rozhodl vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně ve znění přijatých pozměňovacích návrhů. Pro návrh hlasovalo 60 z přítomných senátorů, nikdo nebyl proti návrhu. V rámci dokončení legislativního procesu schválila dne 10. 6. 2003 Poslanecká sněmovna návrh zákona ve znění postoupeném do Senátu. Zákon podepsal dne 18. 6. 2003 prezident republiky, účinnost zákona nastala dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů pod č. 192/2003 Sb., dne 1. 7. 2003.
Ústavní soud proto konstatuje, že zákon byl řádně přijat a vydán ve smyslu § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V kontextu zákonného požadavku vymezil Ústavní soud nejprve skutkový stav z hlediska rámce ustanovení, které je předmětem přezkumu, a z hlediska relevantních ustanovení ústavních zákonů, s nimiž je toto ustanovení v eventuálním rozporu.
Předmětem přezkumu je ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších změn a doplňků, jehož text zní: "Předseda a místopředseda soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže závažným způsobem nebo opakovaně porušuje zákonem stanovené povinnosti při výkonu státní správy soudů. Předseda kolegia Nejvyššího soudu nebo kolegia Nejvyššího správního soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže neplní řádně své povinnosti.".
Ustanovení § 106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích stěžovatelka napadla pro rozpor se základními ústavními principy - konkrétně s principem dělby moci ve státě a principem nezávislosti soudní moci.
Ústavní soud úvodem ústavního přezkumu v dané věci konstatuje, že základní ústavní garance dělby moci demokratického právního státu jsou upraveny ustanovením čl. 2 odst. 1 Ústavy: "Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.", princip nezávislosti soudní moci je upraven zejména ustanovením čl. 81 Ústavy, podle nějž "Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy.", a ustanovením čl. 82 Ústavy, jehož odst. 1 stanoví: "Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.", a podle jehož odstavce 2 "Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu; výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon.". Další garancí, která má rovněž zajistit eliminaci vnějších vlivů na výkon soudnictví, je čl. 82 odst. 3 Ústavy, podle nějž "Funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě; zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný.".
V tomto kontextu Ústavní soud poukazuje na to, že ve svém nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 26, nález č. 78; vyhlášen pod č. 349/2002 Sb.) se vyjádřil obecně k principu dělby moci, jeho historickému kontextu a především zdůraznil, že "jakkoli ani ve sféře justice neusiluje demokratický stát o maximalistické programy, a je proto zcela vzdálen představě 'soudcovského státu', je na druhé straně povinen vytvářet institucionální předpoklady pro to, co, pokud jde o justici, platí jako specifické a nepodmíněné, totiž konstituování a etablování reálné nezávislosti soudů, jako - pro stabilizaci nejen jejich pozice, ale i celého demokratického systému, ve vztahu k legislativě a exekutivě - významného státotvorného, současně však i polemického prvku. Uvedená reálná nezávislost soudů je specifickým a nepostradatelným atributem soudní moci, odůvodněným a také vyžadovaným čl. 4 Ústavy, podle kterého základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, jakož i čl. 81 a 82 Ústavy, podle kterých soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy s tím, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Již konstatovaný specifický rys a obsah soudní moci nemůže být proto zpochybňován, a proto ani její základní funkce nejsou slučitelné se žádným způsobem infiltrace jiné státní moci, kterážto premisa byla v Ústavní listině Československé republiky uvozené zákonem č. 121/1920 Sb. vyjádřena ustanovením § 96 odst. 1, podle kterého soudnictví jest ve všech stolicích odděleno od správy, v současné Ústavě pak v čl. 82 odst. 3, podle kterého funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena parlamentu ani s jakoukoli funkcí veřejné správy. Princip nezávislosti soudu má tedy v tomto směru, jak již uvedeno, nepodmíněnou povahu vylučující možnost ingerence výkonné moci".
Lze tedy říci, že jednou ze základních podmínek vlády práva je silné a nezávislé soudnictví. Ve státě, který má být považován za stát právní, musí být soudní moc pokládána za jednu ze tří mocí, která má stejnou váhu jako moc výkonná a zákonodárná, na nichž musí být soudní moc v co největší míře nezávislá, přičemž soudní moc zvlášť zdůrazněné ústavní ochrany nezávislosti požívá jako jediná ze tří mocí. Tato zásada byla víceméně vtělena do většiny ústav světa; někdy dokonce i v těch státech, kde soudnictví nebylo (či není) fakticky nezávislé. Existuje nebezpečí, že tato zásada zůstane, nedoplní-li ji ve vlastním textu ústavy nebo alespoň v právních předpisech, jimiž se soudnictví řídí, další principy, jež lze vyvodit z ústav většiny západoevropských států, stejně jako z nejdůležitějších mezinárodních dokumentů týkajících se problematiky nezávislosti soudnictví, pouze teoretickou konstrukcí. V této souvislosti lze odkázat např. na Evropskou chartu o statutu soudců Rady Evropy, která byla přijata během zasedání ve Štrasburku 8. až 10. července 1998, a na vysvětlující memorandum k ní. Ve smyslu čl. 1.3 zmíněné Evropské charty o statutu soudců Rady Evropy nezbytným požadavkem zajištění nezávislosti soudní moci je, aby podmínky ovlivňující výběr, získávání, jmenování, služební postup či odvolávání soudců umožňovaly nezávislost na výkonné a zákonodárné moci.