VII.
Formulace výroku derogačního nálezu a jeho právní následky
47. Součástí každého nálezu Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dospěje k závěru, že jím posuzovaný zákon či jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, je určení dne, k němuž se zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení zrušují. Přistoupil-li by Ústavní soud v právě projednávaném případě ke zrušení předmětné lhůty dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů bez dalšího, nastala by situace, kdy by směneční (šekoví) dlužníci nebyli v podávání směnečných (šekových) námitek jakkoli časově limitováni, což by znamenalo porušení právní jistoty jejich věřitelů a také ve svém důsledku nemožnost realizovat jakýkoli směnečný (šekový) vztah. Proto se Ústavní soud rozhodl - poměřuje vedle sebe reálné legislativně-technické možnosti zákonodárce, nutnost rozšířit prostor zejména směnečných dlužníků pro uplatnění adekvátní obrany v podobě směnečných námitek a právní jistotu směnečných (šekových) věřitelů - přistoupit ke zrušení § 175 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" uplynutím dne 30. dubna 2013, a to i vzhledem k výše zmíněnému návrhu zákona (sněmovní tisk číslo 686 - srov. odstavec 22 tohoto nálezu), kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony. Zmíněný návrh, jak již bylo řečeno, přitom počítá mj. s tím, že předmětná lhůta bude prodloužena ze tří na osm dnů. Je přitom v silách zákonodárce, aby tento návrh zákona nabyl účinnosti tak, aby předmětná třídenní lhůta byla kontinuálně nahrazena lhůtou novou.
48. Nad rámec právě uvedeného ovšem Ústavní soud apeluje na zákonodárce v tom směru, aby při určování lhůty zohlednil nejen potřebu (byť prvořadou) poskytnout prostor pro adekvátní procesní obranu (a ochranu) zejm. směnečným dlužníkům, ale aby rovněž zvážil vhodnost jisté souladnosti a vnitřní konzistence občanského soudního řízení jako takového. Zákonodárce - či přesněji a obecněji řečeno normotvůrce - by podle mínění Ústavního soudu měl při své činnosti hledět nejen na formální souladnost jím nově vytvořené právní úpravy s dosavadním (existujícím) právním řádem, ale měl by rovněž postupovat tak, aby to byl skutečně jednotlivec, kdo představuje těžiště existence společnosti uspořádané v demokratický právní stát. Proto - právě s ohledem na jednotlivce, ať už s právnickým vzděláním, či bez něj - by zákonodárce měl při hledání adekvátní lhůty ve smyslu § 175 o. s. ř. vycházet z již obvyklých a občanským soudním řádem používaných lhůt a nevnášet bez zásadnějšího důvodu do právní úpravy nová časová vymezení, jež jsou civilnímu soudnímu řízení neznámá. Tendence zbytečně nezatěžovat existující právní úpravu řešeními doposud nepoužívanými je ostatně znakem kultury legislativní techniky. S ohledem na východiska učiněná výše není v této souvislosti nezajímavé odkázat znovu na rakouského zákonodárce, který při rekodifikaci rakouského obchodního zákoníku (s účinností od 1. 1. 2007) nejenže ponechal obsah právní normy - bylo-li to možné - beze změny, ale dokonce se snažil zachovat v co největší možné míře i systematiku původní právní úpravy [lze si ostatně v tomto směru vypůjčit filozoficko-etický příměr Josefa Čapka z jeho eseje Kulhavý poutník, kdy podle něj i stromy - byť každý z nich je a chce být individualitou - přece jen věrně drží znaky druhu; srovnej Čapek, J. Kulhavý poutník: (co jsem na světě uviděl). Praha: Dauphin, 1997, s. 64(152 s.)].
49. Konečně by chtěl Ústavní soud závěrem rovněž zrekapitulovat a zdůraznit - jak již bylo ostatně naznačeno - že navrhovatelka sama, byť žádá zrušení § 175 o. s. ř. en bloc, se argumentačně vymezuje zásadně vůči předmětné lhůtě. To lze dovodit i ze shora parafrázované repliky navrhovatelky k vyjádření účastníků. Aktuální znění § 175 o. s. ř. je přitom z ústavního hlediska podle Ústavního soudu, kromě shora vymezených částí, akceptovatelné. Zákonodárce prostřednictvím něho zakotvuje do právního řádu specifický typ občanskoprávního řízení, jehož některé zvláštní rysy (ve srovnání s ostatní úpravou obsaženou v občanském soudním řádu) jsou přijatelné právě vzhledem k jím sledovanému účelu, a to i v té části zahrnující v replice explicitně zpochybňovanou koncentraci řízení. V této souvislosti Ústavní soud zejména připomíná, že i v případě, nepřistoupí-li soud k vydání směnečného (šekového) platebního rozkazu - srovnej podmínku v návětí odstavce 1 věty prvé § 175 o. s. ř.: "Předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz respektive podá-li směnečný (šekový) dlužník (žalovaný) námitky, koncentrace řízení se uplatní i za této situace, ovšem podle § 118b o. s. ř. Koncentrace řízení tedy nastane tak jako tak, je jen otázkou - a zde je opět určující výše posuzovaná lhůta - kdy. Ustanovení § 175 o. s. ř. je přitom ryze procesním ustanovením, jež už proto, zcela odhlédnuto od opakovaně zmiňované formální přísnosti hmotněprávní směnečné úpravy, nemůže zohlednit, za jakých okolností konkrétní směnečný vztah vznikal. Nadto, vymezuje-li se navrhovatelka v rámci své repliky explicitně vůči blankosměnkám, pak ne zcela reflektuje, že ve stadiu žalobcova návrhu na vydání směnečného rozkazu již existuje jen směnka s požadovanými zákonnými náležitostmi; to, že vznikala například postupným doplňováním směnečné listiny, může mít relevanci právě v rámci námitek směnečného dlužníka - žalovaného (srov. k tomu § 10 čl. 1 zákona směnečného a šekového), nikoliv v koncentraci řízení samotné, ať už v podmínkách § 175 o. s. ř. nebo v podmínkách § 118b o. s. ř. [ke koncentraci řízení ve smyslu § 175 o. s. ř. se přitom Ústavní soud již vyslovil například ve svém nálezu z 26. 3. 2009 sp. zn. III ÚS 3300/07 (N 69/52 SbNU 677) tak, že se týká směnečných námitek, nikoliv však koncentrace důkazních návrhů]. Sám zákon směnečný a šekový pak požaduje, aby jak směnka cizí, tak vlastní obsahovala označení "směnka", nikoliv například "blankosměnka". Není rovněž náležitostí návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, aby z něj (nebo ze směnky samotné) plynulo, proč k vystavení směnky došlo.
50. Podle Ústavního soudu tedy žádná další komponenta citovaného ustanovení (ani koncentrace řízení) alespoň prozatím nevykazuje znaky indikující nutnost jejího zrušení Ústavním soudem.
51. Ústavní soud totiž v předchozích odstavcích tohoto nálezu dostatečně deklaroval - a to zejména na základě přiměřeného mezinárodního srovnání - že současné napětí spojené se směnkami je způsobeno zejména jejich nevhodným používáním (zneužíváním) zejména vůči subjektům, po nichž nelze znalost specifické a značně rigidní směnečné úpravy spravedlivě požadovat. Lze přitom v této souvislosti pro jejich označení použít shora opakovaně zmiňovanou a právním řádem používanou legislativní zkratku "spotřebitel". Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele") přitom spotřebitelem rozumí fyzickou osobu nejednající v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého podnikání. Ustanovení § 1 shora citovaného KSchG při definici spotřebitele vychází z jeho negativního vymezení vůči protistraně - tedy podnikateli. Spotřebitel v rámci rakouského právního řádu je tedy vymezen (respektive odvozen) od podnikatele, a to tak, že vymezení spotřebitele reflektuje konkrétní právní vztah mezi ním a podnikatelem - srov. k tomu Rummel, P. (Hrsg.) Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch: mit EheG, KSchG, MRG, WGG, WEG 2002, BTVG, HeizKG, IPRG, EVÜ. 2. Band, 4. Teil, 3. Aufl. Wien: Manz, 2002, zejm. s. 175-178 (481 s.). KSchG tak mj. praví, že se týká právních úkonů, na nichž se na straně jedné podílí osoba, u níž právní úkon souvisí s provozováním jejího podnikání - tedy pro účely ochrany spotřebitele podnikatel, a na druhé straně se na nich podílí subjekt, pro něhož právě řečené neplatí (slovy zákona "... jemand, für den dies nicht zutrifft ... ") - tedy spotřebitel. Zmíněný důraz na tuto relaci se pak v § 11 KSchG (tedy v onom ustanovení, jež pro směnečné vztahy mezi podnikateli a spotřebiteli stanoví podmínku shody mezi podnikatelem a směnečným věřitelem a povinnou doložku "nikoliv na řad" - srovnej k tomu shora) projevuje nejen nemožností takovou směnku indosovat, ale i tím, že směnečný věřitel je ten podnikatel, od něhož je spotřebitel odvozen. Neobsahuje-li přitom směnka zmíněnou rektadoložku nebo neshoduje-li se podnikatel s osobou, jíž má být placeno (srov. v české úpravě čl. 1 § 1 bod 6, respektive čl. 1 § 75 bod 5 zákona směnečného a šekového), neznamená to neplatnost takové směnky, ale spotřebiteli vzniká, s výjimkou v KSchG výslovně uvedenou, vůči podnikateli regresivní nárok.
52. Tato ve stručnosti parafrázovaná rakouská právní úprava je přitom podle Ústavního soudu inspirativní nejen pro přiléhavé vymezení spotřebitele (jež ve své podstatě nekoliduje s jeho vymezením v § 2 zákona o ochraně spotřebitele, a může tak sloužit jako výkladová pomůcka), ale rovněž tím, že spotřebiteli zachovává vůči podnikateli námitky v plném rozsahu a nadto pro něj udržuje případný směnečný vztah "přehledný", neboť je v zásadě předvídatelné od koho a komu bude placeno. To vše se přitom činí způsobem, jenž směnku vzniklou ze vztahu mezi spotřebitelem a podnikatelem v zásadě nelimituje stran jejích vlastností jako cenného papíru. Je pak otázkou, zda by v souladu s nutností zavedení výše zmiňovaných mechanismů bránících zneužívání směnky zejména ve vztahu ke spotřebitelům neměl český zákonodárce zvolit obdobné řešení, zvláště vychází-li hmotněprávní úprava směnečného práva Rakouska z týchž ženevských úmluv (výše citovaných) jako česká.
53. Ústavní soud tedy uzavírá, že § 175 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" je v rozporu zejména s čl. 4 odst. 4, s čl. 36 odst. 1 a s čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zvláště směnečným dlužníkům neodůvodněně omezuje jejich možnost bránit svá práva před nestranným a nezávislým soudem, a mezi směnečnými dlužníky a směnečnými věřiteli tím zavádí neakceptovatelnou nerovnost. Proto Ústavní soud rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že se tato část ustanovení ruší uplynutím dne 30. dubna 2013. V ostatních částech návrh na zrušení § 175 občanského soudního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Stanislav Balík a Jiří Nykodým.
******************************************************************