VI.
Vlastní posouzení návrhu
33. Ústavní soud se zabýval tvrzeným rozporem napadeného ustanovení se zásadou rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, která je jako taková součástí práva na spravedlivý proces. Vyšel z toho, že zásada rovnosti účastníků řízení je zakotvena v čl. 96 odst. 1 Ústavy a jako subjektivní právo je deklarována právě v čl. 37 odst. 3 Listiny. Je jedním ze základních principů, jimiž se musí soudní řízení vyznačovat. Vyjadřuje přitom skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli zvýhodněna. Zákon tedy musí zajistit všem stranám sporu stejné možnosti k uplatnění jejich práv; všem účastníkům musí dát možnost reálně a efektivně jednat v soudním řízení, tedy zejména vyjadřovat se k tvrzením protistrany, jakož i činit důkazní návrhy a tak podobně (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 3379/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Skrze nerušenou realizaci procesních oprávnění ze strany všech účastníků řízení se totiž realizuje jejich subjektivní právo na rovné postavení v rámci soudního řízení. Pokud jsou právní normou stanovené podmínky realizace procesních oprávnění některého z účastníků nedůvodně zkráceny, porušuje se tím i účastníkovo základní právo na spravedlivý proces.
34. I v těchto intencích Ústavní soud ovšem nejprve zohlednil, že přichází-li v úvahu ústavně konformní výklad napadeného ustanovení, má tento přednost před jeho zrušením [srov. k tomu například nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/08 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.)]. Tento postup, vycházející z principu minimalizace zásahu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, vzal Ústavní soud v úvahu i v právě projednávané věci. Navrhovatelka totiž svým návrhem ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu žádá zrušení "§ 175 OSŘ [a podřízení] směnečné[ho] řízení ... obecnému řízení, aby žalovaný měl možnost se řádně bránit uplatnění směnečného nároku". Ochrana ústavnosti - právě proto, že je existenciálně spojena mimo jiné s onou minimalizací zásahu - ovšem přistupuje i k samotnému rušení (není-li ústavně konformní výklad možný) ať již rozhodnutí orgánů veřejné moci, či právního předpisu (jeho jednotlivého ustanovení) restriktivně [srov. k tomu přiměřeně například nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1521/10 (N 15/60 SbNU 153) nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (N 98/6 SbNU 203; 286/1996 Sb.)]. Proto musel Ústavní soud zvážit, zda je to citované ustanovení občanského soudního řádu en bloc, jež znemožňuje - tedy, zda vůbec a pokud ano, tak proč - směnečnému dlužníkovi bránit svá práva. Při těchto úvahách přitom nemohl nerespektovat zvláštní povahu směnky a směnečného řízení, které co možná nejvíce (alespoň za stávající právní úpravy) zohledňuje vlastnosti směnky jako cenného papíru - její oběžnou povahu; její snadná převoditelnost představuje jednu z jejích nejtypičtějších (a také vyhledávaných) vlastností (srov. k tomu za všechny například Kovařík, Z. K dokazování o pravosti podpisu směnky. Právní rozhledy, 2010, č. 8, s. 267-272). Tato vlastnost společně s její likviditou koneckonců stála u samého zrodu směnky [srov. k tomu Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. přeprac. a dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. s. 1 a násl. (642 s.)]; nebylo by tedy - bez nutnosti předkládat podrobnější historickou analýzu - podle Ústavního soudu přiměřené podřizovat směnky zcela obecnému civilnímu řízení, neboť by se tím z tohoto cenného papíru stal jakýsi "dlužní úpis". Ostatně ani navrhovatelka svoji ústavněprávní argumentaci v tomto směru příliš hlouběji nerozvádí (a to ani v rámci své repliky k vyjádření účastníků řízení). Naopak ústavní stížnost lze v této souvislosti podle Ústavního soudu interpretovat tak (ostatně zmíněná replika i zjištění učiněná ze spisového materiálu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci sp. zn. 37 Cm 419/2009 - srov. shora - tomu nasvědčují), že onou skutečností, jež ve svém důsledku způsobila porušení základního práva navrhovatelky na spravedlivý proces (resp. se na něm podílela), je navrhovatelkou vzpomenutá třídenní lhůta ve smyslu § 175 odst. 1 o. s. ř. určená zákonodárcem k podání námitek. Z výše rekapitulovaných částí odůvodnění soudních rozhodnutí přitom v této souvislosti podle Ústavního soudu plyne, že se navrhovatelka ve svých námitkách snažila namítat neexistenci pohledávky v rámci kauzální obrany. Krajský soud ovšem - co do této námitky - konstatoval, že "[žalovaná sice] ve svých námitkách poukazovala na skutečnost, že uzavřela se společností FAST FINANCE, s. r. o., blíže nespecifikovanou smlouvu o půjčce bez jakéhokoliv podepsání předložené blankosměnky, [ovšem takové námitkové tvrzení soud] hodnotí jako neurčité a neprojednatelné, když z uvedené námitky není vůbec zřejmá polemika s předloženou směnkou." S tímto hodnocením - tedy že jde o námitky opožděné a neurčité - se ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil i vrchní soud: "Odvolací soud tedy nesdílí názor soudu prvního stupně, že se žalovaná vznesenou námitkou nepravosti podpisu ubránila povinnosti, uložené jí směnečným platebním rozkazem. Jinak [ale] pokud jde o ostatní námitková tvrzení, tak soud prvního stupně správně taková tvrzení posoudil jako neurčitá, případně opožděná, a jako taková ve svém důsledku neprojednatelná, pojmově nezpůsobilá zvrátit povinnost plnit ze směnečného platebního rozkazu." Právě popsaný skutkový stav přitom vnucuje otázku - a navrhovatelka na to v ústavní stížnosti i v replice výslovně upozorňuje (srov. její tvrzení, že vůbec nevěděla, o co jde, a během tří dnů musela uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá) - zda za situace, kdy směnka již nefunguje toliko jen jako institut užívaný profesionály, ale naopak je používána i za okolností, kdy zejména směnečným dlužníkem je fyzická osoba, jež do směnečného vztahu nevstoupila se záměrem profesionální nebo podnikatelské činnosti, je lhůta tří dnů přiměřená.
35. Ústavní soud se přitom problematikou lhůt a jejich spojitostí s ústavními garancemi zabýval opakovaně, a to i v rámci řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů; budiž v této souvislosti připomenuto, že úkolem Ústavního soudu v tomto typu řízení je posoudit ústavnost napadených právních předpisů či jejich vymezených částí, eventuálně posoudit, zda je možno napadené předpisy interpretovat a aplikovat ústavně konformním způsobem.
36. Jak tedy vyplynulo z předchozích částí tohoto odůvodnění, stojí Ústavní soud před úkolem posoudit, zda třídenní lhůta dává směnečnému dlužníkovi, ať už je jeho postavení v konkrétním směnečném vztahu jakékoliv, reálnou možnost, aby mohl - zvláště s ohledem na specifika směnečného řízení - vznášet kvalifikované námitky, tj. aby ve smyslu § 175 o. s. ř. uvedl vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Při hledání odpovědi na tuto otázku je třeba dle mínění Ústavního soudu v prvé řadě vyjít ze smyslu a účelu existence právního institutu lhůty. K tomu přitom již Ústavní soud konstatoval, že "(jeho smyslem] je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Tyto důvody vedly k zavedení lhůt již před tisíci lety" [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Rozsah ústavního přezkumu zákonných ustanovení zakotvujících lhůty pak Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 ze dne 6. 6. 2001 (N 84/22 SbNU 205; 279/2001 Sb.), kde uvedl, že v rámci kontroly ústavnosti "může pouze rušit neústavní předpisy, případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky, které nastaly tím, že navrhovatel neuplatnil své právo ve stanovené lhůtě. Rušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právních jistot, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů. Lhůta sama o sobě nemůže být [podle Ústavního soudu] protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti." Protiústavnost lhůty může být konstatována teprve v dialogu s konkrétními okolnostmi posuzované věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.)]. Těmito okolnostmi podle Ústavního soudu jsou:
1. Nepřiměřenost (disproporcionalita) lhůty ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva. Zde Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 5/03 ze dne 9. 7. 2003 (N 109/30 SbNU 499; 211/2003 Sb.) rušící ustanovení § 3 a 6 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, jež představovala nepřiměřené omezení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, tak jak jej zakazuje čl. 4 odst. 4 Listiny - v daném případě se jednalo o omezení práva užívání územních samosprávných celků k jimi získanému nemovitému majetku. Za ústavně konformní soud tehdy považoval v rozhodovaném kontextu takovou právní úpravu, jež by toto omezení zakládala pouze ve zcela nezbytném časovém rozsahu, nikoli ale lhůtu deseti let.
2. Svévole zákonodárce při stanovení lhůty (jejím zakotvení anebo zrušení). Ve smyslu tohoto hlediska posuzování ústavnosti lhůty postupoval soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 - nález ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), v níž za protiústavní označil zrušení tam citovaných ustanovení občanského zákoníku, jímž zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání přesně vymezeného okruhu subjektů pouhý jeden den před uplynutím lhůty, ve které by došlo k nabytí vlastnického práva.
3. Ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů, jež je výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů v důsledku uplynutí lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevírá - srov. k tomu dodatečné odstranění trvalého pobytu pro uplatnění restitučních nároků a s tím spojenou úpravu lhůt: nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94 ze dne 12. 7. 1994 (N 38/1 SbNU 279; 164/1994 Sb.)
37. V návaznosti na tyto v minulosti vyslovené teze, které jsou i nyní použitelné, tedy Ústavní soud konstatuje, že předmětná lhůta jako taková nemůže být protiústavní. Je věcí úvahy zákonodárce, zda a jakou lhůtu pro realizaci práva stanoví. To ostatně není ani zpochybňováno. Ani délka lhůty však sama o sobě nemůže být podle Ústavního soudu zásadně důvodem pro její zrušení. Závěr o její (ne)ústavnosti lze učinit leda po vyhodnocení dalších kontextuálně působících okolností.
38. V souladu s výše vymezenými hledisky tedy Ústavní soud vážil, zda zmiňovaná třídenní lhůta není nepřiměřená, zda nezakládá neodůvodněnou nerovnost několika skupin subjektů a zda ji zákonodárce nestanovil svévolně. To v kontextu ústavněprávní argumentace navrhovatelky, již lze koncentrovat do tvrzení, že institut směnky a směnečného řízení je v případech spotřebitelských vztahů (kdy zejména existují ekonomické subjekty poskytující lidem v tíživé situaci finanční prostředky) využíván zcela nevhodně (resp. zneužíván); slouží totiž k tomu, aby zejména spotřebitelé (srov. k pojmu "spotřebitel" rovněž dále) byli vtaženi do struktur takto vytvořených a mohli být těmi, u nichž původně hledali pomoc, dále ekonomicky "vytěženi" či "vytěžováni".
39. Směnečné řízení a směnky mají svého předchůdce v římských abstraktních kontraktech, které poskytovaly věřiteli výhodu režimu přísného práva - stricti iuris. Tento procesní režim neumožňoval soudci přihlížet k vedlejším okolnostem a zkoumal jen formální správnost uzavřeného kontraktu. Lze proto odkázat i na dílčí (obecné) konstatování Zdeňka Kovaříka [Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. přeprac. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 1 a násl. (642 s.)], že listiny osvědčující dluh vystavitele mají svůj původ v pradávnu, byť právě citovaný autor při historickém exkurzu směnečné problematiky sám akcentuje zejména křižácké války a obchodní ruch jimi vyvolaný, které podle něj stály u zrodu směnky - listina vlastností směnky se pak mezi obchodníky ustálila od 12. století. Specifika a vlastnosti s nimi spojené (směnečné závazky jsou přímé, abstraktní, bezpodmínečné, vykazují značnou formální přísnost) si směnka uchovala v podstatě dodnes; tomu ostatně odpovídá jak současná hmotněprávní úprava směnečného práva v České republice (tj. zejména zákon směnečný a šekový), která přímo vychází z unifikující Úmluvy o jednotném zákonu směnečném, dále z tzv. Úmluvy o střetech zákonů a z Úmluvy o směnečných poplatcích (všechny tři dokumenty byly podepsány 7. června 1930 v Ženevě), tak i úprava procesní obsažená v občanském soudním řádu, tedy konkrétně v jeho ustanovení § 175 o. s. ř., které od doby účinnosti občanského soudního řádu (tedy od 1. 4. 1964) nedoznalo zásadnějších změn, a to ani stran předmětné lhůty, která je stále třídenní. V důvodové zprávě 1) k zákonu směnečnému a šekovému [srov. sněmovní tisk č. 528, Národní shromáždění republiky Československé, 1948 - 1954, důvodová zpráva - I. Všeobecná část] se přitom v jejích úvodních pasážích praví: "... Československá republika je jedním ze států, které úmluvy podepsaly. K úmluvám přistoupil též Sovětský svaz, který převzal ženevské právo směnečné již v r. 1937, a státy lidově demokratické jako např. Polsko a Rumunsko. Směnky je i nadále v mezinárodním hospodářském styku používáno jako prostředku úvěrního, šeku jako prostředku platebního. Přijetí ženevského textu usnadňuje mezinárodní hospodářský styk, neboť odstraňuje možnost rozporů vznikajících z rozdílů mezi vnitrostátními předpisy jednotlivých států. Proto i když v našem hospodářství, sloužícím k výstavbě socialismu, směnka a šek ztratily zejména zavedením placení bez hotových peněz svůj dřívější význam, je třeba, aby směnečný a šekový styk s cizinou byl upraven stejným způsobem jako ve většině cizích států."
40. V důvodové zprávě k občanskému soudnímu řádu [srov. sněmovní tisk č. 147, III. volební období Národního shromáždění Československé socialistické republiky; 1960 - 1964, důvodová zpráva, Zvláštní část - Část třetí (Řízení v prvním stupni), Hlava čtvrtá - platební rozkaz)] se ke směnečnému platebnímu rozkazu lakonicky konstatuje: "Vzhledem k tomu, že se dosud používá směnek a šeků, zejména v obchodních stycích se zahraničím, přejímá osnova i institut směnečného a šekového platebního rozkazu i s koncentrační zásadou, která zde platí."
41. Z toho lze podle názoru Ústavního soudu - byť i s přihlédnutím k toliko informativnímu charakteru parlamentárií [srov. k tomu přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)] - vyvodit, že směnečné právo bylo socialistickým zákonodárcem vnímáno spíše jako reziduum, jež bylo používáno takřka výhradně v oblasti zahraničního obchodu [Ondřej Hruda k tomu poznamenává - srov. Hruda O. Třídenní lhůta k podání směnečných námitek - neobvykle tvrdý přežitek. Obchodněprávní revue, 2011, č. 8, s. 236 (234-238) - že směnka byla u nás spíše trpěna]. Možná i proto se znění § 175 o. s. ř. přidrželo třídenní námitkové lhůty, kterou znalo například i Rakousko-Uhersko (srov. § 557 odst. 1 zákona č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), ve znění do 31. 12. 1949. Nadto lze snad vést úvahu i v tom směru, že ona třídenní lhůta - chápaly-li země socialistického tábora směnku za překonanou - byla rovněž projevem jistého antagonismu tehdejšího bipolárního světa. Považoval-li tedy zákonodárce předmětnou lhůtu za dostatečnou, nelze ji patrně - i přes naznačenou ideovou zátěž - považovat za svévolně stanovenou; vycházela z historické tradice a s její aplikací se počítalo zejména při činnosti mocenských a ekonomických subjektů centrálně plánované ekonomiky.
42. Ovšem zatímco zvláště směnečná procesní úprava prošla v západních ekonomikách značným vývojem [srov. k tomu v podrobnostech např. již výše zmiňovanou srovnávací studii O. Hrudy], česká úprava se nezměnila. Zvláště přínosné je podle Ústavního soudu srovnání s Rakouskem, a to i vzhledem k historické i kulturní blízkosti. Výše zmíněný civilní řád soudní (publikovaný v Rakousku v BGB1, rovněž pod číslem 113/1895, ve zkratce označovaný jako "ZPO") byl v roce 1979 s přijetím rakouského zákona na ochranu spotřebitelů (Konsumentenschutzgesetz BGB1. č. 140/1979, dále jen "KSchG") novelizován tak, že zmíněná lhůta byla prodloužena na čtrnáct dnů (zmíněná úprava přitom v rámci ZPO zůstala dodnes zachována - srov. aktuální stav § 555 ZPO ve znění od 1. 8. 2010). Ke zmíněnému prodloužení přitom bylo přistoupeno v souvislosti s širší úpravou používání směnek ve spotřebitelských vztazích - kromě rektadoložky vyžaduje rakouský zákon na ochranu spotřebitelů, aby se směnečný věřitel shodoval s podnikatelem ve smyslu KSchG - srov. § 11 tohoto zákona [nutno v této souvislosti poznamenat, že například zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, si - co se ochrany spotřebitele v souvislosti se směnkami týká (srov. jeho § 18) - vystačí s praxí nedoceněnou proklamací, že: "Splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr"; k tomu budiž pro úplnost poznamenáno, že dne 22. 8. 2012 projednala vláda České republiky návrh zákona, kterým by se mj. měla změnit úprava používání směnek a šeků v rámci zákona č. 145/2010 Sb.].
43. Cesta, po níž se rakouský zákonodárce vydal, přitom zcela konvenuje postupu i v jiných evropských státech. J. Kotásek [Kotásek, J. Funkce směnky a její použití u spotřebitelských úvěrů. Obchodní právo, 2002, č. 2, s. 24 (20-27)] například připomíná, že ani německý zákonodárce nepřistoupil v souvislosti s reflexí spotřebitele ve směnečných vztazích k přímému zásahu do směnečného zákona a zvolil k regulaci směnky používané spotřebitelem a podnikatelem nepřímou cestu - mj. zákon o spotřebitelských úvěrech. Pokud přitom právě uvedená opatření v právním řádu Rakouska nebo Německa Ústavní soud srovnává s úpravou v České republice, pak již jen na základě výše uvedeného musí dospět k závěru, že tato je nedostatečná. K nerovnováze mezi směnečnými věřiteli a směnečnými dlužníky přitom podle Ústavního soudu přispívá i námitková lhůta ve smyslu § 175 o. s. ř., spojená se značnou přísností výkladu zákona směnečného a šekového [srov. k tomu například dílčí poznámky Radima Chalupy týkající se zejména omezenosti přístupu směnečných dlužníků ke kauzálním námitkám; prokazování důvodnosti námitky vědomého jednání věřitele na škodu dlužníka atd. -Chalupa, R. Zneužití zajišťovací směnky. PRÁVO - časopis pro právní teorii a praxi, 2011, č. 4, s. 19-34]. Řečeno výše zmíněnými východisky předchozí judikatury Ústavního soudu, třídenní námitková lhůta ve smyslu § 175 o. s. ř. je protiústavní v dialogu s dalšími prvky právní úpravy. Nejenže směnečná hmotněprávní úprava je vysoce formalizovaná [tedy vyžaduje značnou odbornou erudici, již spravedlivě nelze očekávat u člověka bez právního vzdělání, když i mnohým praktikujícím právníkům není vlastní - srov. Kotásek, J. Funkce směnky a její použití u spotřebitelských úvěrů. Obchodní právo, 2002, č. 2, s. 22-23 (20-27)], ale je doprovázena rozkazním řízením, jež je samo o sobě specifické, a to i ve srovnání s ostatními rozkazními řízeními. Uplatnění směnečných námitek totiž mj. neznamená zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu, resp. věcné projednání žalobního žádání, jakoby tohoto rozkazu vůbec nebylo [srov. k tomu v podrobnostech Kovařík, Z. K dokazování o pravosti podpisu směnky. Právní rozhledy, 2010, č. 8, s. 270 (267-272)]. Ve spojení s bezpodmínečnou koncentrační zásadou je tak podle Ústavního soudu navozena situace, kdy zvláště spotřebitelé v postavení směnečných dlužníků jsou vystaveni právem aprobovanému tlaku, jenž nejenže není přiměřený, ale ani ve svém důsledku nepřináší zamýšlený účel - tedy rychlost směnečného řízení. Podá-li totiž směnečný dlužník námitky, jimž právo (resp. posuzující soudce) nepřizná dlužníkem zamýšlenou relevanci a účinek, směnečné řízení se přesto prodlouží. Pozitivní právní úprava tak podle názoru Ústavního soudu přispívá k navození stavu, kdy možnost vznést námitky ve smyslu § 175 o. s. ř. vede reálně ve svém důsledku v mnoha případech jen k "pozdržení" celého řízení, aniž by představovala smysluplný prostředek obrany. Byla-li by námitková lhůta přiměřeně prodloužena, neboť třídenní námitková lhůta spojená s velmi přísným procesním řízením je i v širším evropském kontextu (nejen tedy ve srovnání s Rakouskem) ojedinělá, z pohledu směnečného věřitele by tato změna, vzhledem k rychlosti, s jakou jsou obecné soudy s to přezkoumat dlužníkovy námitky (ať už jakéhokoli charakteru), nemohla mít žádný, natož negativní, vliv. Naopak směnečný dlužník by měl skutečný prostor na konkrétní směnečný vztah - a svoji roli v něm - adekvátně reagovat.
44. Přiměřené prodloužení námitkové lhůty nadto podle Ústavního soudu zcela konvenuje i výše zmíněným principům primátu ústavněprávního výkladu před zrušením posuzovaného ustanovení právního předpisu, resp. principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Přistoupil-li by Ústavní soud při posuzování ústavnosti ke zrušení kterékoli jiné části ustanovení § 175 o. s. ř., popřípadě zrušil-li by celou úpravu v něm obsaženou, vyvolalo by to neproporční důsledky stran fungování celého směnečného mechanismu. Vzhledem k již několikrát zmiňované formálnosti a specifičnosti směnečného řízení má Ústavní soud rovněž za to, že nastolení alespoň částečné procesní rovnováhy mezi směnečným věřitelem a dlužníkem by nebylo možno trvale a procesně nezpochybnitelným způsobem dosáhnout ani za pomoci ústavně konformního výkladu či za podpůrného použití obecných ustanovení občanského soudního řádu souvisejících s úpravou lhůt [srov. k tomu například restriktivně vykládaný institut prominutí zmeškané lhůty podle § 58 o. s. ř., jenž je aplikovatelný i v případě předmětné námitkové lhůty - viz obdobně Kovařík, Z. Uplatňování práv v souvislosti se směnkami a šeky v soudním řízení. Bulletin advokacie, 2000, č. 10, s. 17 (11-21)]. Je pak úkolem zákonodárce, nikoli Ústavního soudu, aby institut směnky a směnečného řízení upravil způsobem odpovídajícím potřebám dnešní doby. Z výše naznačeného je přitom podle Ústavního soudu zřejmé, že stanovení delší námitkové lhůty je toliko prostředkem, který je s to vnést do směnečných vztahů jen dílčí rovnováhu, a rozhodně by změna v podobě prodloužení námitkové lhůty neměla být vnímána jako řešení dostatečné a definitivní. K právě vyslovenému apelu na zákonodárce stran reflexe vývoje používání směnky budiž ještě poznamenáno, že současná hmotněprávní i procesní úprava (srovnej například právě samotný občanský soudní řád nebo zmíněný zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a to i ve světle shora zmíněné, navrhované novely) poněkud pozapomněla na Aristotelovo učení o kauzalitě (z lat. causa) pátrající po nalezení účelu "všeho" [srovnej k tomu Aristoteles. Metafyzika. 2. vyd. Praha: Petr Rezek, 2003, 579 s.]. V pojetí práva jde přitom o onu kauzu, jež se stala (byť mnohdy implicitně) jednou ze základních myšlenek moderních civilních kodifikací a jež může být svým způsobem i součástí směnky - zde má Ústavní soud na mysli onu tzv. "nepravou akcesoritu" a "nepravou subsidiaritu", kdy pohledávka vtělená do zajišťovací směnky (ostatně samo slovní spojení zajišťovací směnka v jistém smyslu působí jako oxymóron) existuje bez ohledu na existenci zajištěné pohledávky a ona akcesorita (subsidiarita) spočívá toliko v tom, že soudy přiznávají dlužníkům proti uplatnění zajišťovací směnky obranu založenou svou podstatou na akcesoritě a subsidiaritě uplatněného práva - částečně parafrázováno podle Chalupa, R. Zajišťovací směnka. Praha: Linde, 2009, s. 49-51 (189 s.). Jde tedy o rozlišování závazků kauzálních (odkazujících na svůj hospodářský účel) a závazků abstraktních, kdy původní účel závazku není rozhodující. Skutkový stav pojící se k návrhu stěžovatelky (navrhovatelky), jenž vyústil v toto řízení před Ústavním soudem, pak podle názoru Ústavního soudu jen odhaluje v celé šíři nedostatečnost, s jakou současná právní úprava směnečných vztahů reflektuje schopnost směnky vystupovat svým způsobem s kauzou i bez ní; i v případě navrhovatelky se směnka evidentně zajišťovací povahy (tedy specificky kauzální) stala indosací závazkem takřka (srov. omezení v ustanovení § 17 čl. 1 zákona směnečného a šekového) "abstraktním". Cestou k řešení naznačeného konfliktu přitom patrně není - jak plyne i z naznačeného mezinárodního srovnání - omezení vlastností směnky činící z ní atraktivní cenný papír, ale především zavedení účinných mechanismů bránících jejímu zneužívání (srov. k tomu rovněž níže).
45. Vymezil-li tedy ve shora citované judikatuře Ústavní soud tři základní hlediska, na jejichž bázi posuzuje konformitu té které právním předpisem stanovené lhůty - tedy zda ji normotvůrce nestanovil svévolně, zda není nepřiměřená a zda neznevýhodňuje některou skupinu subjektů ve srovnání s jinou v možnosti uplatnění práva v důsledku dodatečné změny podmínek - pak v souladu se shora naznačenými závěry Ústavní soud rekapituluje, že předmětná námitková lhůta nebyla stanovena svévolně; vycházela z historické kontinuity souladné s předchozí právní úpravou mající svůj původ ještě v 19. století. Nadto v době vzniku občanského soudního řádu byla směnka používána ve srovnání s dneškem zcela okrajově, a to zásadně jen významnými mocenskými a ekonomickými entitami -u nich proto nebylo důvodu uvažovat v relaci tří dnů o nepřiměřenosti. To ovšem neplatí pro dnešní realitu tržního hospodářství, kdy je směnka uplatňována i mezi subjekty, jež zásadně nejsou v rovném postavení a které nemohou - aniž by bylo spravedlivé to od nich očekávat - vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři a reflektovat tak případná rizika pro ně z něj plynoucí. Nově zákonodárcem stanovená přiměřená lhůta napomůže tuto výše popsanou disproporci zmírnit, a to alespoň v procesní rovině. Jak směnečný věřitel, tak směnečný dlužník budou mít zajištěnu reálnou možnost uplatnit svá práva před soudem, a tím ve svém důsledku - i v případě směnečné dlužníka - chránit své vlastnictví. Konstatoval-li totiž Ústavní soud ve své výše zmíněné judikatuře, že smyslem lhůty je omezení entropie například při uplatňování práv a snížení nejistoty v právních vztazích, pak na druhou stranu ale zmíněné omezení uplatnění práv například prostřednictvím zákonodárcem stanovené lhůty jistě nesmí vést k jejich popření, respektive k jejich vyprázdnění, zvláště jde-li o základní práva a svobody (srovnej čl. 4 odst. 4 Listiny) - v právě projednávaném případě přitom posuzovaná lhůta vlivem vývoje společenských poměrů nepřípustně (v rozporu právě s čl. 4 odst. 4 Listiny) omezuje zmíněnou možnost směnečných dlužníků bránit svá práva před soudem, a tím ve směnečných vztazích vytváří ničím neodůvodněnou nerovnost mezi směnečnými dlužníky a směnečnými věřiteli ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
46. Co se týká posledního kritéria, tedy posouzení toho, zda zmíněná lhůta neznemožňuje určité skupině subjektů uplatnit své právo v důsledku dodatečné změny podmínek, pak tato otázka, vzhledem k charakteru posuzované lhůty, nepřipadá v úvahu, neboť tato lhůta žádnou změnu podmínek formálně ani fakticky neznamenala.
------------------------------------------------------------------
1) Závěry stran historické i srovnávací analýzy směnečné problematiky v tomto nálezu uvedené vycházejí z článku Ondřeje Hrudy - srov. Hruda, O. Třídenní lhůta k podání směnečných námitek - neobvykle tvrdý přežitek. Obchodněprávní revue, 2011, č. 8, s. 234-238.