K § 13.
(1) Ježto lze při chorobě (§ 11, odst. 1., č. 2., tohoto nařízení) - na rozdíl od poranění (§ 11, odst. 1., č. 1., tohoto nařízení) - těžko stanoviti okamžik události, zakládající nárok na důchod invalidní, víže se tato událost v příčině vdov, jejichž manžel zemřel následkem choroby, teprve na okamžik trvalého propuštění z činné služby vojenské (z válečných úkonů, ze zajetí).
(2) Uzavřel-li vojín, jenž následkem poranění zemřel ještě v činné službě vojenské neb jenž při sociálně-lékařské prohlídce byl uznán válečným invalidou následkem poranění, sňatek po tomto poranění neb uzavřel-li vojín, jenž při sociálně-lékařské prohlídce byl uznán válečným invalidou následkem choroby, sňatek po svém trvalém propuštění z činné služby vojenské, má vdova po něm nárok na důchod vdovský jedině za podmínek § 14 zákona; nejsou-li splněny podmínky § 14 zákona, může ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí podle volného svého uvážení přiznati vdově důchod vdovský, ale tu pak vždy v zákonné výši.
(3) Vdova jest povinna prokázati všechny okolnosti, jež tvoří podmínky nároku na důchod vdovský; úmrtním listem má také prokázati, že smrt nenastala z jiného důvodu, než jaký byl podkladem pro uznání manžela válečným invalidou. V případě, že vdově není možno úmrtní list si opatřiti, jest jí okolnosti rozhodné pro její nárok prokázati aspoň prozatímně jiným věrohodným způsobem, na př.: potvrzením vojenské správy, potvrzením obecního úřadu místa posledního bydliště vojína, případně posledního bydliště vdovy, vidovaným okresní správou politickou. Totéž platí i v případě, kdy nárok na důchod vdovský se odvozuje z důvodu, že manžel se stal nezvěstným. Uvedené prozatímní doklady jest bud' nahraditi do doby určené čl. III. zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., za podmínek tam uvedených úmrtním listem anebo prokázati, že bylo zahájeno řízení o prohlášení za mrtva.