II.

II.

Ústavní soud po obdržení návrhu dospěl k závěru, že návrh splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Neshledal důvod pro zastavení řízení podle § 67 zákona o Ústavním soudu ani pro odmítnutí návrhu podle § 43 téhož zákona. Napadený zákon č. 361/2003 Sb. byl sice v mezidobí novelizován zákony č. 186/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 586/2004 Sb. a č. 626/2004 Sb., to však nemohlo mít s ohledem na obsah návrhu a povahu vytýkaných vad zákona vliv na jeho další projednání [pozn. red.: jedná se o zákon č. 186/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Celní správě České republiky, zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti, zákon č. 586/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), a zákon č. 626/2004 Sb., o změně některých zákonů v návaznosti na realizaci reformy veřejných financí v oblasti odměňování]. Návrh byl podán oprávněným navrhovatelem ve smyslu § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud vyzval podle § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky jako účastníky řízení, aby se k tomuto návrhu vyjádřily. Dále s ohledem na připomínku, že prezident republiky při podpisu zákona jednal v omylu, byl o vyjádření požádán i prezident republiky.

Za Senát Parlamentu České republiky se vyjádřil jeho tehdejší předseda doc. JUDr. Petr Pithart, který k problematice přípustnosti legislativně-technické redakce návrhů zákonů, respektive přípustnosti určitého rozsahu této redakce uvedl, že těmto otázkám se věnovala dílčí rozprava Senátu Parlamentu České republiky v rámci projednávání návrhu zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (senátní tisk č. 135) na 10. schůzi 4. funkčního období dne 10. 9. 2003. V rozpravě byl projeven názor, že kritizované změny návrhu zákona, které navrhovatelka ve svém podání Ústavnímu soudu uvádí pod č. 2 až 13, představují přípustnou legislativně-technickou úpravu návrhu. Tomuto názoru pak v jistém smyslu odpovídalo většinové rozhodnutí Senátu Parlamentu České republiky, kterým komora návrh zákona akceptovala, když přijala dne 10. 9. 2003 usnesení č. 197, jímž vrátila návrh zákona Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky s pozměňovacími návrhy, které však nesouvisely s předmětnými úpravami č. 2 až 13. V rozpravě Senátu Parlamentu České republiky byly zároveň silně vyjádřeny názory obsahující pochybnosti o legitimitě některých druhů legislativně-technických úprav. Uvedené pochybnosti Senátu Parlamentu České republiky se promítly do komorou přijatého usnesení č. 198 ze dne 10. 9. 2003, ve kterém se upozorňuje na to, že znění nejsou identická.

Dále se ve vyjádření uvádí, že s navrhovatelkou je nezbytné souhlasit v tom, že přijatý návrh zákona již nelze měnit. Od toho je ovšem třeba odlišit legislativně-technickou redakci textu zákona, která následuje. Ta již není tvorbou zákona, nic se jí nevytváří, nemění ani neruší, návrh se jí pouze upravuje v souvislosti s vůlí uplatněnou zákonodárcem. Typicky jde o úpravy, které logicky vyplývají ze schválených pozměňovacích návrhů, kdy jejich nepromítnutí do příslušných ustanovení návrhu zákona by narušilo jednotu zákonodárcem sledované změny. Jinak řečeno, legislativně-technickou úpravou nelze návrh zákona sebeméně věcně či právně pozměnit, neboť to je vyhrazeno pouze pozměňovacím návrhům zákonodárce (tvorbě práva). Navíc má legislativně-technická redakce přispět pouze k odstranění formálních vad návrhu zákona a k přehlednosti jeho uspořádání.

Sám zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, pamatuje na legislativně-technické úpravy přičiněné poslanci v rámci třetího čtení. Úpravami ve třetím čtení se zpravidla dosáhne nápravy jen v některých případech velmi jednoduchých předloh. Je prakticky nemyslitelné, aby osnovy zákonů, které jsou atakovány desítkami, nezřídka stovkami pozměňovacích návrhů, byly ponechány bez finální legislativně-technické redakce následující po vyslovení souhlasu komory s návrhem zákona. Nelze totiž předvídat, který z pozměňovacích návrhů bude nakonec přijat, a "v běhu" se tak vytvářejí nové varianty uspořádání celé předlohy. Nicméně ani tato redakce nemůže vyloučit opomenutí, pochybení apod., neboť jde o lidskou činnost. V této souvislosti předseda Senátu Parlamentu České republiky uvedl, že naprostá nezbytnost provádění legislativně-technické redakce je uznávána v československé a české legislativní praxi přinejmenším od devadesátých let minulého století a je již pevně vnímanou zvyklostí. Pokud by měla být finální legislativně-technická redakce vyloučena, bylo by třeba velmi podstatně změnit pravidla legislativního procesu (tvorby zákonů) v oblasti předkládání pozměňovacích návrhů v komorách Parlamentu České republiky včetně důsledné realizace principu promítnutí předloženého pozměňovacího návrhu do dalších ustanovení návrhu zákona a pravidla hlasování o nich.

Zda došlo k vybočení z mezí legislativně-technické redakce, a tedy k obsahové nebo právní změně návrhu zákona oproti podobě schválené Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky, je třeba hledat v konkrétním rozboru prezentovaných 13 případů, tzv. pozměněných ustanovení daného návrhu zákona. Proto uvedl charakteristiku těchto změn v textu předmětného vládního návrhu zákona (sněmovní tisk č. 256) tak, jak je navrhovatelka vymezila pod č. 1 až 13. V této souvislosti bylo ve vyjádření k jednotlivým rozdílům označeným navrhovatelkou uvedeno následující:

K bodu 1. Záměna slov "méně než" slovy "více než" byla nepřípustnou úpravou. Orgány Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky provedly opravu textu v nově postoupeném návrhu zákona.

K bodu 2. Šlo o změnu vyvolanou schválením pozměňovacího návrhu A5 (v § 7 byl vypuštěn odstavec 2). Tímto zásahem se stala alternativa "referent nebo vrchní referent" a "vrchní referent nebo asistent" v § 26 odst. 3 bezpředmětnou a matoucí, protože změna A5 vyloučila zvláštnost, podle které nejnižší služební hodnost "referent" byla rezervována jen pro Hasičský záchranný sbor, zatímco u ostatních bezpečnostních sborů začínala stupnice na hodnosti "vrchní referent".

K bodu 3. Pozměňovací návrh G5 připojil k alternativně uspořádaným položkám odstavce 5 v § 42 novou položku, která je zcela nepochybně další alternativou (kontext nepřipouští jinou volbu), a proto bylo připojení spojkou "nebo" přesunuto z pozice mezi první a druhou položkou na pozici mezi položkou druhou a třetí.

K bodu 4. Podmínky poskytnutí služebního volna stanovené v § 69 odst. 4 nebyly, na rozdíl od podmínek pro další druhy volna, dostatečně srozumitelně přiřazeny k důvodům volna podle § 68. Doplnění odkazu o slova "podle § 68 odst. 5 písm. d)" učinilo dikci zcela srozumitelnou.

K bodu 5. Ve vládní verzi ustanovení § 95 odst. 4 byl použit odkaz na konkrétní ustanovení jiného právního předpisu, což se považuje za legislativně-technické pochybení. Podle ustálených pravidel praktické legislativy (mimo jiné i podle čl. 45 Legislativních pravidel vlády) se používá obsahového popisu úpravy s odkazem na zvláštní právní předpis a jeho citaci pod čarou. Tato úprava byla správně provedena.

K bodu 6. Obrat "ředitel bezpečnostního sboru" byl správným použitím (promítnutím) legislativní zkratky zavedené v ustanovení § 1 odst. 2 do všech následujících ustanovení zákona. Byla napravena legislativně-technická chyba.

K bodu 7. Důvod zkrácení odkazu "podle § 54 odst. 2 a 3" na "podle § 54 odst. 2" byl zřejmý. V daném odstavci 3 bylo totiž obsaženo pouze obecné vymezení služby přesčas, avšak odkaz je cílený jen k určitému důvodu služby přesčas.

K bodu 8. V ustanovení § 131 (§ 127) se odkazuje na ustanovení upravující ty složky služebního příjmu ředitele bezpečnostního sboru, které stanoví jeho nadřízený. Vypuštění odkazu na § 114 bylo důvodné, neboť se v něm stanoví "pevný" základní tarif každého služebního příjmu, který je dán ze zákona, tzn. bez možnosti jej ovlivnit (měnit jeho výši) v působnosti nadřízeného. Vypuštění odkazu na § 114 z ustanovení § 131 (§ 127) bylo legislativně-technickým zásahem proti matoucí nadbytečnosti.

K bodu 9. Změna dikce nadpisu pravděpodobně nebyla změnou vynucenou. Upravený nadpis vyjadřuje stejnou skutečnost jinými slovy. Tato změna však zřejmě nemá vliv na věcnou či právní stránku dané regulace.

K bodu 10. V odstavci 7 ustanovení § 138 (§ 134) bylo obsaženo ujištění o tom, že úprava nároků na naturální náležitosti se netýká ředitele Bezpečnostní informační služby, protože jeho náležitosti jsou upraveny zvláštním zákonem, rozumějme zákonem č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů, v jehož hlavě šesté jsou upraveny platové a naturální náležitosti ředitele Bezpečnostní informační služby. Nahlédneme-li do části dvacáté čtvrté zákona č. 362/2003 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, zjistíme, že ke stejnému datu účinnosti, jaká se vztahuje k ustanovení § 138 (§ 134) zkráceného o odstavec 7, nabývá účinnosti rovněž zrušení hlavy šesté zákona č. 236/1995 Sb. Uvedená legislativně-technická úprava byla důsledkem paralelně vyjádřeného záměru zákonodárce.

K bodu 11. Ustanovení § 153 (§ 149) odst. 1 stanoví nárok na náhradu cestovních výdajů, jestliže je příslušník převeden z nejrůznějších důvodů do jiného místa služebního působiště. Jeden z důvodů byl vyjádřen odkazem na § 27. Čtením tohoto ustanovení zjišťujeme, že jde o převedení ředitele zpravodajské služby v rámci stejného místa služebního působiště. Úpravou byl odstraněn rozpor mezi dvěma ustanoveními.

K bodu 12. Zcela zjevně chybný odkaz na § 157 (§ 153), tj. společná ustanovení, byl nahrazen správným odkazem na § 153 (§ 149), tzn. podmínky nároku na poskytnutí náhrady cestovních výdajů. Byla odstraněna legislativně-technická chyba.

K bodu 13. Příloha k zákonu je zde pouze pasivním přehledem požadavků (stručnou informací) o požadavcích té které tarifní třídy. Není pochyb o tom, že vlastní požadavky se stanoví v ustanovení § 7. Úprava přílohy v části pro osmou tarifní třídu - bakalářské vzdělání pro vrchního komisaře - tedy pouze zrcadlila změnu založenou pozměňovacím návrhem G1 v § 7 odst. 1 písm. h), to znamená bakalářské vzdělání pro vrchního komisaře 8. tarifní třídy. Úprava byla důsledkem určujícího pozměňovacího návrhu zákonodárce.

Z rozboru 13 případů výše uvedených změn dospívá předseda Senátu Parlamentu České republiky k závěru, že lze diferencovat jednak úpravu způsobující věcnou nebo právní změnu návrhu zákona (případ pod č. 1), kterou je nutné jednoznačně odmítnout jako nepřípustnou, jednak přípustné úpravy legislativně-technické (všechny ostatní případy), které lze dále rozčlenit do dvou podskupin podle motivu redakční aktivity. Zaprvé jde o úpravy, které jsou racionálním důsledkem přijatého pozměňovacího návrhu (případy pod č. 2, 3, 10 a 13). Ty jsou v jistém smyslu vynucené, zajišťující souladnost pozměňovacího návrhu s prostředím, do kterého se má včlenit. Tyto zásahy představují nejvlastnější typ legislativně-technické úpravy. Zadruhé pak jde o úpravy nevynucené, provedené iniciativně ve prospěch legislativně-technické úrovně textu zákona, jako jsou drobné zásahy k odstranění zjevných chyb, rozporů a nadbytečností, a zásahy ke zvýšení srozumitelnosti textu (případy pod č. 4 až 9, 11 a 12). I když zde jde rovněž o úpravy, které nemění věcný ani právní stav návrhu zákona, míra iniciativy může v tomto typu úprav kolísat, a proto je jejich použití v jistém smyslu problematické. Užití iniciativních legislativně-technických úprav je v praxi finální redakce spíše výjimečné a omezuje se na frapantní případy chyb.

Pokud jde o námitku tzv. opakovaného postoupení návrhu zákona, vyjádření uvádí, že postoje Senátu Parlamentu České republiky k těmto otázkám lze vyvozovat z některých jeho aktů, jednání, respektive z chování jeho orgánů. Poté, co dne 17. 7. 2003 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky postoupila Senátu Parlamentu České republiky předmětný návrh zákona, počala běžet 30denní ústavní lhůta k projednání návrhu, která měla uplynout dnem 18. 8. 2003. Daný návrh zákona (senátní tisk č. 135) byl Senátem Parlamentu České republiky vyřazen z programu jeho 9. schůze dne 7. 8. 2003, tj. 11 dnů před vypršením lhůty. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky shledal, že v případě § 10 odst. 2 došlo v postoupeném textu návrhu zákona k bezdůvodné záměně slov "méně než 5 let" za slova "více než 5 let" a zaslal Senátu Parlamentu České republiky opravené znění dne 13. 8. 2003 (tj. ještě před uplynutím lhůty k projednání běžící od prvního postoupení) s oboustranně vnímaným předpokladem, že toto nové postoupení eliminuje účinky předchozího a lhůta 30 dnů počíná běžet znovu. Senát Parlamentu České republiky svým následným jednáním nepochybně akceptoval nové postoupení, když takto postoupený návrh zákona projednal ve lhůtě do 12. 9. 2003 a vrátil jej s pozměňovacími návrhy (viz usnesení č. 197 ze dne 10. září 2003 na 10. schůzi Senátu Parlamentu České republiky). Rovněž Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky v dalším legislativním postupu ve vztahu k vrácenému návrhu zákona akceptovala uvedený způsob opravy s opětovně běžící 30denní lhůtou, když se dne 23. 9. 2003 na své 20. schůzi k návrhu řádně usnesla (usnesení č. 645).

Senát Parlamentu České republiky vyřadil návrh zákona z programu schůze s vědomím, že nebude-li Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (její předseda) akceptovat možnost zaslání schváleného znění, lhůta k projednání návrhu zákona Senátem Parlamentu České republiky marně uplyne. Senát Parlamentu České republiky neučinil žádný krok, který by mohl vyvolat domněnku o uplatnění ústavně nezaložené pravomoci. Následná shoda komor na odstranění chyby byla legitimizována cílem zachovat originální vůli zákonodárce. Rozprava Senátu Parlamentu České republiky k dané věci na 10. schůzi dne 10. 9. 2003 se omezila na vyjádření myšlenky, že dosud absentující zákon o styku obou komor je suplován parlamentní praxí (precedentním chováním komor), což lze opřít o starší usnesení Senátu Parlamentu České republiky č. 316 ze dne 5. 4. 2000. Senát Parlamentu České republiky v něm interpretačně ujišťuje, že v případě postoupení opraveného znění návrhu zákona předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky počíná běžet 30denní lhůta podle čl. 46 odst. 1 Ústavy znovu, přičemž k běhu ústavní lhůty předchozích verzí se nepřihlíží. Vedle toho Senát Parlamentu České republiky tímto usnesením konstatuje, že za návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovila souhlas ve smyslu čl. 45 Ústavy, lze považovat pouze návrh zákona postoupený Senátu Parlamentu České republiky předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Senát Parlamentu České republiky tímto usnesením odmítl dřívější pokusy vyřizovat jisté opravy postoupeného návrhu zákona na úrovni útvarů Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Za soulad zaslaného návrhu s vůlí komory odpovídá svým podpisem podle § 29 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 2 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky její předseda. V této souvislosti předseda Senátu Parlamentu České republiky poukázal na povahu a funkci podpisu předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky pod schváleným návrhem zákona. Zdůraznil presumpci správnosti takového aktu a vzájemného respektování postavení obou komor v zákonodárném procesu. Senát Parlamentu České republiky není nadán pravomocí přezkoumávat bezchybnost procedury, kterou prošel návrh zákona v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Pokud se Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dopustila chyby, je věcí Senátu Parlamentu České republiky, aby jí dal možnost opravy. Podle jeho názoru legislativně-technická redakce návrhu zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů nezměnila tento návrh ani obsahově ani právně proti znění, se kterým vyslovila souhlas Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, a který, s výjimkou později opraveného ustanovení, postoupila Senátu Parlamentu České republiky. Úprava byla zřejmě uplatněna v intenzitě, která je dlouhodobě užívána a respektována v parlamentní legislativní praxi. Stejně tak opakované (opravené) postoupení návrhu zákona nenarušilo ústavní uspořádání vyváženosti zákonodárné moci ani další ústavní hodnoty a postupy, neboť bylo uskutečněno ve faktické shodě orgánů obou komor Parlamentu, kterou Senát Parlamentu České republiky i Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky posléze plně akceptovaly. Na závěr vyjádření předseda Senátu Parlamentu České republiky konstatoval, že se návrh na zrušení předmětného zákona nejeví důvodným, je však pouze na Ústavním soudu, aby posoudil, je-li tento zákon v rozporu s ústavním pořádkem. Konečně pouze na okraj dodal, že pro způsobilost návrhu na zrušení zákona je rozhodující předložení obsahového rozporu zákona s ústavním pořádkem, a pouze v rámci jeho zkoumání (odvozeně) lze zjišťovat rovněž to, zda byl zákon vydán ústavně předepsaným způsobem.

Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky její předseda PhDr. Lubomír Zaorálek rovněž poukázal na průběh projednání návrhu zákona č. 361/2003 Sb. Zdůraznil, že kromě dodržení stanovené kompetence a ústavně předepsaného způsobu přijetí je třeba dbát na to, aby zákony byly i srozumitelné, jednoznačné a vnitřně i navenek nerozporné. Tento fakt má o to větší význam, že podrobné projednání návrhu zákona má podle Ústavy probíhat především v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky s tím, že Senát Parlamentu České republiky se nemusí některými návrhy zákonů vůbec zabývat, nebo když Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky setrvá po vrácení zákona na svém původním znění. Proto mu musí Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zasílat v podstatě "hotové" zákony splňující i legislativně-technické požadavky. Legislativně-technické úpravy se samozřejmě nesmí dotknout věcného obsahu zákona a mohou pouze odstraňovat některé technické nepřesnosti, přispívat k naplnění účelu zákona, neboť by jinak v praxi mohly vznikat nepřekonatelné interpretační potíže. Tyto úpravy jsou prováděny poslanci - zpravodaji výborů ve spolupráci s navrhovatelem a legislativním odborem Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky převážně v průběhu 2. čtení návrhu. Dále lze opravy legislativně-technické povahy navrhovat ve 3. čtení. Ani v rámci tohoto postupu nelze postihnout naprosto všechny úpravy, neboť značná část může vyplynout až z výsledků hlasování o jednotlivých pozměňovacích návrzích na závěr 3. čtení. Pokud by však mohly mít takové opravy vliv na věcný obsah textu, je text i s těmito vadami postoupen Senátu Parlamentu České republiky. V této souvislosti uvedl, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve snaze vyjasnit tyto postupy přijala usnesení č. 656 z 26. 9. 2003, které upravuje postup při těchto úpravách a vymezuje jejich rozsah. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky si je vědoma střetu požadavku vydávat zákony bez technických nedostatků a požadavku vydávat zákony, které přesně vyjadřují její vůli. V zájmu řešit tento střet byla rovněž přijata novela jednacího řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, která od 1. 9. 2004 prodloužila lhůtu mezi 2. a 3. čtením z 24 hodin na 72 hodin.

K vlastnímu problému vyjádření uvádí, že ve všech namítaných případech změn se jednalo pouze o legislativně-technické úpravy, a to včetně úpravy textu § 10 odst. 2 návrhu zákona. Proto právě v zájmu předejít jakémukoliv následnému zpochybňování bylo předmětné ustanovení upraveno a návrh by1 opětovně zaslán Senátu Parlamentu České republiky k novému projednání. Tento opětovně zaslaný návrh Senát Parlamentu České republiky přijal za způsobilý k projednání a také jej projednal. Smysl doprovodného usnesení je proto poněkud nejasný. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky zdůraznil, že po vrácení návrhu zákona Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky s pozměňovacími návrhy Senátu Parlamentu České republiky je vždy poslancům předloženo jako sněmovní tisk to znění, které bylo Senátu Parlamentu České republiky odesláno k projednání (zde tisk č. 256/4). Pokud tedy Senát Parlamentu České republiky zaslané opravné znění zákona i se všemi předmětnými úpravami skutečně projednal a poté toto znění obdrželi všichni poslanci a rozhodli, že na tomto znění setrvávají, byly podle jeho názoru všechny předmětné úpravy Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky přijaty a uznány za odůvodněné a provedené v souladu se stanovenou procedurou. Ústavnost byla následně stvrzena prezidentem republiky a předsedou vlády. Senát Parlamentu České republiky má kompetenci odstraňovat jakékoli věcné (obsahové) vady schváleného zákona. Pokud však jde o technické úpravy, které nemají vliv na věcnou stránku zákona a jsou zjištěny před odesláním návrhu zákona do Senátu Parlamentu České republiky, jde o úpravy prováděné v souladu s ústavně stanovenými kompetencemi a ústavně předepsaným způsobem pro přijímání zákonů. Poukázal též na to, že svým podpisem zákona nebo průvodního dopisu osvědčuje a potvrzuje, že zákonodárný proces proběhl ústavně předepsaným způsobem. Věcné úpravy lze provádět pouze do konečného hlasování, čímž je vyloučena jakákoli svévole. Technické úpravy jsou prováděny před tímto podpisem s tím, že podpisem je předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky fakticky schvaluje a zahrnuje do textu zákona. Konečně předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konstatoval, že zákon v době vyjádření ještě nebyl účinný, nicméně mohl již fakticky založit celou řadu vztahů. Proto by měl být návrh na zrušení posouzen i z hlediska poměru mezi údajným porušením ústavní procedury a možným porušením těchto vztahů. Je však věcí Ústavního soudu, aby návrh posoudil a vydal příslušný nález.

K výzvě Ústavního soudu se k návrhu rovněž vyjádřil prezident republiky, který uvedl, že není názoru, že by při jeho podpisování zákona mohl hrát roli jeho omyl. Neshledal a ani nyní neshledává důvod pro to, aby zákon Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky vrátil. Text zákona mu byl postoupen předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podle § 107 jejího jednacího řádu. Podpis předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky považuje podle Ústavy a jednacího řádu za doklad toho, že mu je předložen text schváleného zákona.