III.
Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud posuzuje obsah zákonů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. V projednávané věci je v rámci této tripartice zpochybňováno dodržení ústavně předepsaného způsobu přijetí a vydání zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky tento zákon přijala tak, že o jeho návrhu znovu hlasovala na 20. schůzi dne 23. 9. 2003, když předtím neschválila návrh ve znění pozměňovacích návrhů Senátu Parlamentu České republiky a setrvala na původním znění postoupeném Senátu Parlamentu České republiky Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky dne 13. 8. 2003. Zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen v částce č. 121 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 31. 10. 2003, jeho účinnost byla zákonem č. 626/2004 Sb. posunuta na den 1. 1. 2006.
Základní otázkou v projednávané věci je podle navrhovatelky způsob, jakým byl návrh upraven po skončení zákonodárného procesu v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky po 3. čtení na 18. schůzi konané dne 2. 7. 2003. V této souvislosti Ústavní soud po posouzení této otázky dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Byl přitom veden těmito úvahami.
K situaci, která vznikla v srpnu a září 2003, je třeba předeslat, že nejde o obdobu případu novely obchodního zákoníku, který řešil Ústavní soud nálezem č. 476/2002 Sb. (nález sp. zn. Pl. ÚS 5/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 117) a kterého se v této souvislosti navrhovatelka dovolává. V roce 2001 se jednalo o nepřípustné druhé hlasování Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kdežto v projednávané věci se hlasovalo jen jednou, správně a platně. Problém nesrovnalostí a chyb spočívá v tom, že předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky měl potvrdit svým podpisem pravost textu, který však neodpovídá tomu, na čem se sněmovna podle názoru navrhovatelky usnesla. Naopak v případě novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 501/2001 Sb. byla jednota názorů v tom, na čem se sněmovna usnesla, rozpor byl v tom, zda se na tom mohla usnést. V případě nesrovnalostí mezi postoupeným návrhem zákona, který schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, a zápisem o jejím jednání (pozměňovací návrhy, hlasování o nich) jde o jinou situaci, kterou nelze řešit podle zásad jako vote acquis nebo ne bis in idem.
Ústavní soud proto konstatuje, že je příslušný rozhodovat o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Je přitom povinen řídit se ústavním pořádkem a zákonem, který ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy upravuje pravidla řízení před Ústavním soudem. Zákon o Ústavním soudu požaduje, aby Ústavní soud v rámci kontroly ústavnosti zákonů hodnotil jejich obsah z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a aby zjišťoval, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. V projednávaném případě navrhovatelka nezpochybňuje samotný obsah zákona č. 361/2003 Sb., respektive tvrdí, že posouzení obsahu zákona by nevedlo k odstranění vad, se kterými je spjato jeho přijetí. Samotnému postupu přijetí návrhu předmětného zákona vytýká, že jím došlo k porušení čl. 45, čl. 46 až 48 a čl. 50 Ústavy, což současně považuje za porušení čl. 2 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
S těmito námitkami protiústavnosti se Ústavní soud neztotožnil. Předně je třeba uvést, že proces přijímání zákonů je v České republice svěřen jedinému orgánu zákonodárné moci, kterým je Parlament tvořený dvěma komorami. Přijetí zákona je však mnohovrstevný a komplikovaný proces, který je jen zčásti upraven ústavními předpisy. Významnou roli zde hrají rovněž jiné předpisy reglementového práva, které představují jednak normy obsažené v zákonech o jednacích řádech komor Parlamentu České republiky, jednak usnesení, kterými si komory Parlamentu České republiky upravují v rámci zákonů o jednacích řádech své vnitřní poměry a podrobnější pravidla jednání svého pléna i svých orgánů. Nelze přehlédnout, že významná část našeho parlamentního práva dosud není upravena. Nebyl přijat zákon, který má podle čl. 40 Ústavy stanovit východiska jednacích řádů komor a zejména pravidla jejich vzájemného styku, jakož i vystupování navenek. Proto významnou součást vztahů obou komor představují i parlamentní zvyklosti, interpretační usnesení a neformální dohody jejich představitelů, kterými od roku 1996 do současnosti komory vymezují své vzájemné vztahy. Pro Ústavní soud jsou však v daném případě závazným kritériem hodnocení pouze ústavně vymezená pravidla zákonodárné procedury. Jejich porušení však neshledal.
Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, je "obyčejným" zákonem, který nespadá pod výhradu souhlasu obou komor Parlamentu podle čl. 40 Ústavy. K jeho řádnému přijetí proto bylo třeba dodržení všech pravidel zákonodárného procesu, jak je vymezují čl. 39 odst. 1 a 2, čl. 41, čl. 44 až 48 a čl. 50 až 52 Ústavy. Tato pravidla je třeba vykládat v duchu základních ustanovení Ústavy, zejména čl. 1 odst. 1, podle kterého je Česká republika demokratickým právním státem, který podle čl. 1 odst. 2 dodržuje závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva. Ústavní soud nezjistil porušení pravidel předkládání návrhu zákona jako uplatnění práva zákonodárné iniciativy vlády (čl. 41 odst. 2) ve vztahu k Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (čl. 41 odst. 1). Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky schválila návrh zákona v souladu s čl. 39 odst. 1 za přítomnosti 178 poslanců požadovanou většinou 130 přítomných poslanců (čl. 39 odst. 2). Schválený návrh zákona bez zbytečného odkladu postoupila podle čl. 45 Senátu Parlamentu České republiky a totéž učinila k jeho žádosti o zaslání bezchybného textu. Senát Parlamentu České republiky zaslaný text návrhu zákona projednal ve stanovené lhůtě 30 dnů (čl. 46 odst. 1), konkrétně 10. 9. 2003, takže v daném případě nebylo nutno zabývat se povahou této lhůty a jejím počítáním. Senát Parlamentu České republiky zaslaný návrh přijal s vědomím, že jde o znovu zaslaný návrh zákona. O tomto návrhu hlasoval podle čl. 46 odst. 2 tak, že jej Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky podle čl. 46 odst. 2 vrátil s pozměňovacími návrhy, které byly schváleny za dodržení čl. 39 odst. 1 za přítomnosti požadované jedné třetiny senátorů (konkrétně bylo přítomno 73 senátorů), přičemž pro bylo 51 senátorů, tedy většina požadovaná čl. 39 odst. 2. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky takto vrácený návrh zákona znovu projednala. Přitom zástupce Senátu Parlamentu České republiky senátor F. K. konstatoval, že díky vstřícnosti vedení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky byl tento tisk vyměněn a mohl být projednán se vší platností na dalším zasedání Senátu Parlamentu České republiky (Těsnopisecká zpráva o 20. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. IV. volební období, s. 60). O tomto návrhu Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky hlasovala ve lhůtě předepsané svým jednacím řádem tak, že postupem podle čl. 47 odst. 2 návrh zákona ve znění schváleném Senátem Parlamentu České republiky nepřijala, neboť ze 182 přítomných poslanců se pro něj nevyslovila požadovaná většina, když pro návrh bylo pouze 79 přítomných poslanců. Následně podle čl. 47 odst. 3 celkem 108 ze 183 hlasujících, tedy nadpoloviční většinou všech svých členů, schválila návrh zákona ve znění, v jakém jej na žádost Senátu Parlamentu České republiky zaslal předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 13. 8. 2003. Takto schválený zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli podle čl. 51 a řádně v souladu s čl. 52 Ústavy vyhlášen ve Sbírce zákonů.
Z uvedeného je nepochybné, že byla dodržena ústavně stanovená pravidla zákonodárného procesu. Z předložených dokumentů, týkajících se ústavní roviny projednávané věci, vyplývá, že obě komory se shodovaly v předmětu, o kterém jednají. To, že předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve smyslu svých reglementových oprávnění vyhověl žádosti předsedy Senátu Parlamentu České republiky a zaslal Senátu Parlamentu České republiky nový text návrhu zákona s tím, že se otevírá nová lhůta 30 dnů k jeho projednání Senátem Parlamentu České republiky, nelze považovat za porušení ústavních pravidel zákonodárného procesu. Předseda Senátu Parlamentu České republiky prezentoval názor většiny Senátu Parlamentu České republiky vyjádřený v hlasování č. 21 na 9. schůzi Senátu Parlamentu České republiky dne 7. 8. 2003. To, že skupina 26 senátorů tento postup nyní hodnotí jako neústavní, je nedůvodné. Senát Parlamentu České republiky vyjadřuje svou vůli hlasováním za podmínek čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy. Partnerem předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je předseda Senátu Parlamentu České republiky, který prezentuje většinový názor Senátu Parlamentu České republiky, nikoli názor dodatečně vzniklé menšinové skupiny senátorů. Stanovisko dosažené většiny v každé ze sněmoven i totožnost předmětu hlasování v podobě návrhu zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů jsou proto pro Ústavní soud nesporné. Pro hodnocení Ústavního soudu je rozhodující usnesení Senátu Parlamentu České republiky z 10. 9. 2003 pod č. 197, nikoli usnesení, kterým Senát Parlamentu České republiky konstatuje, že postoupené znění návrhu zákona není identické se zněním schváleným v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Toto usnesení, bez ohledu na jeho nejednoznačnost, nemá vliv na platnost usnesení č. 197, kterým Senát Parlamentu České republiky vrací návrh zákona ve znění přijatých pozměňovacích návrhů.
Ústavní soud zdůrazňuje zásadu vzájemné autonomie rozhodování sněmoven. Každá sněmovna v rámci zákonodárného procesu přijímá samostatně svá rozhodnutí a je její věcí, jaký postup zvolí k jejich redakčnímu zpracování z hlediska zajištění požadavků legislativní techniky. Je též věcí jednacího řádu a dalších pravidel (§ 1 odst. 2 a § 71 jednacího řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, § 1 odst. 2 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu), jaké prostředky si sněmovna zvolí ke kontrole znění svých usnesení (námitky k předsedovi, ověřovatelé, lhůty apod.). Není v kompetenci druhé sněmovny, aby její usnesení z tohoto hlediska kontrolovala nebo dokonce upravovala. Senát Parlamentu České republiky proto musí respektovat akty Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, které byly řádně vyhotoveny a podepsány jejím předsedou, jak to požaduje jednací řád Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v § 29 odst. 1 písm. f), g), h) a i) a § 68 odst. 2 (schválení zápisu do 15 dnů), a předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (nikoli jen aparátem) Senátu Parlamentu České republiky oficiálně postoupeny. Má ovšem řadu možností, co se jeho obsahu týče, jak postupovat, jestliže s usnesením Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky nesouhlasí. Obdobně Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky má ústavně stanovené možnosti, jak nakládat s usnesením o návrhu zákona, který jí Senát Parlamentu České republiky vrátil. Ani ona však nemůže provádět legislativně-technickou redakci změn, se kterými jí Senát Parlamentu České republiky oficiálně cestou svého předsedy návrh zákona vrací. To by mohl upravit zákon předvídaný v čl. 40 Ústavy. Dosud však není přijat a praxe případné sporné otázky řeší parlamentními zvyklostmi, které se od roku 1996 ve styku sněmoven vytvořily.
Správnost znění vyhotoveného usnesení sněmovny je potvrzována podpisem jejího předsedy. Je však třeba rozlišovat mezi ústavní materií, kterou je povaha podpisů ústavních činitelů pod přijatým zákonem podle čl. 51 Ústavy, kde se jedná o součást ústavně předepsané zákonodárné procedury, a povahou podpisu předsedy sněmovny pod usnesením sněmovny, kde se jedná o reglementovou otázku. Protože i takové sněmovní usnesení je veřejnoprávním aktem, je nutné, aby byla jeho správnost určeným funkcionářem orgánu potvrzena z hlediska toho, že návrh byl schválen v souladu se stanoveným postupem podle ústavních předpisů, jednacího řádu a bližších pravidel obsažených v usneseních příslušné sněmovny, a že je pravým usnesením sněmovny. Jeho podpis má proto nejen oznamovací, nýbrž i identifikační a verifikační funkci ve vztahu k takovému veřejnoprávnímu aktu jako podpis veřejnoprávního aktu. Předseda podpis odepřít nemůže (nemá sistační právo), stejně jako nemůže napravovat věcné chyby a omyly, kterých se při hlasování sněmovna dopustila. To v případě konečného hlasování o schválení návrhu zákona nemůže novým hlasováním učinit ani sama Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (srov. nález č. 476/2002 Sb.). Proto jeho podpis nemá funkci potvrzující (konfirmační), jak by mohlo vyplynout z vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Jeho úkolem je s pomocí dalších orgánů sněmovny (zpravodajové, ověřovatelé) a aparátu kanceláře sněmovny zajistit, aby konečný projev vůle sněmovny byl rovněž formulován v souladu s požadavky na zákon v podmínkách demokratického právního státu (určitost, jasnost, přehlednost, srozumitelnost, jednoznačnost, nerozpornost, jazyková a stylistická bezvadnost). K tomu slouží předsedovi rovněž takový tradiční nástroj reglementového práva, jako je zápis, který se pořizuje na základě § 68 odst. 1 a 2 jednacího řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a § 86 odst. 1 a 2 jednacího řádu Senátu Parlamentu České republiky. Zápis plní funkci úřední, zatímco těsnopisecká zpráva jen funkci informační. Po uplynutí 15 dnů je zápis autentickým záznamem o schůzi a osvědčuje vše, co je v něm a jeho přílohách uvedeno. Jeho zpochybnění je vnitřní věcí dané sněmovny, pokud není stanoveno jinak. Jak již bylo uvedeno, nic jiného v tomto směru stanoveno není a tzv. stykový zákon dosud nebyl přijat.
V daném případě bylo uznáno, že úprava znění § 10 odst. 2 návrhu zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů byla změnou věcnou, nikoli pouze legislativně-technickou úpravou, a proto předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky postoupil Senátu Parlamentu České republiky nové znění schváleného návrhu zákona. Tento postup iniciovaný Senátem Parlamentu České republiky byl také následně Senátem Parlamentu České republiky akceptován a o takto postoupeném návrhu zákona bylo Senátem Parlamentu České republiky meritorně jednáno. Stejně tak byl tento návrh zákona akceptován bez výhrad při novém projednávání v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Není předmětem tohoto řízení posoudit postup v případě, kdyby předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky žádosti Senátu Parlamentu České republiky nevyhověl, neboť o tuto situaci v projednávané věci nejde. Stejně tak nebylo nutno zabývat se otázkou, kterou naznačil předseda Senátu Parlamentu České republiky ve svém vyjádření, tj., zda by bylo nutno v případě vyhovění návrhu zrušit zákon jako celek nebo jen ustanovení, kterých se nesoulad mezi schváleným a postoupeným textem týkají.
Pokud jde o vlastní problém 13 provedených úprav v textu schváleného návrhu zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jde z hlediska Ústavního soudu o otázku, kterou je třeba vykládat v duchu principu demokratického právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z tohoto principu jednak vyplývá obecný požadavek jasnosti, srozumitelnosti, určitosti a nerozpornosti právních pravidel chování, což stanoví požadavky na konečnou legislativně-technickou redakční úpravu textu návrhu zákona, jednak požadavek respektování kompetence jednotlivých ústavních orgánů v rámci zákonodárného procesu. Naše reglementové právo v tomto směru na tyto problémy legislativní praxe nereaguje zcela dostatečným způsobem (srov. § 112 odst. 1 jednacího řádu Spolkového sněmu, podle kterého jsou-li po konečném hlasování před postoupením návrhu zákona Spolkové radě zjištěny tiskové chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, může předseda Spolkového sněmu ve shodě s garančním výborem provést opravu). Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že v rámci přezkumu ústavnosti zákona je povinen zabývat se rovněž dodržením ústavně předepsaného způsobu přijetí a vydání zákona. Avšak představa, že by Ústavní soud ve stejném rozsahu, v jakém pravidelně hodnotí dodržení požadavků kvora a většiny podle čl. 39 Ústavy, začal přezkoumávat zápisy ze schůzí a hodnotit místo aparátu komor, jejich ověřovatelů, zpravodajů a předsedů, na čem se komora skutečně usnesla, je de constitutione lata nepřijatelná a stěží prakticky realizovatelná, šla by nad rámec příslušnosti Ústavního soudu podle čl. 87 Ústavy a znamenala by zásah do dělby moci, které se jinak navrhovatelka dovolává. Takovéto úpravy jsou prováděny prakticky u každého návrhu zákona v obou komorách Parlamentu České republiky a Ústavní soud by mohl být vystaven množství návrhů, ve kterých by řešil otázky, které již svou povahou spadají do kompetence někoho jiného a které jsou jinak na celém světě běžnou záležitostí legislativních útvarů parlamentů pod dohledem funkcionářů sněmoven (blíže k tomu Filip, J.: Poznámky k problematice oprav nesrovnalostí v usneseních sněmoven. Časopis pro právní vědu a praxi, roč. 2003, č. 4). Jde o věc, kterou Ústava výslovně svěřuje rozhodnutí, jehož lze dosáhnout pouze souhlasem obou komor cestou schválení zákona o pravidlech jejich styku. Je věcí reglementového práva, aby zajistilo, že kontrolu znění schválených usnesení a případné legislativně-technické úpravy bude provádět ten, kdo k tomu má mandát založený na volbě. Jiný postup by byl v rozporu s požadavky ústavně předepsaného způsobu přijetí zákona ve smyslu § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a v takovém případě by bylo úkolem Ústavního soudu případné námitky přezkoumat bez ohledu na to, zda je rovněž namítán obsahový soulad zákona s ústavním pořádkem. Nutno zdůraznit, že by se tak muselo stát na základě zápisu o schůzi sněmovny (§ 68 odst. 2 jednacího řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, § 86 odst. 2 jednacího řádu Senátu Parlamentu České republiky), nikoli jen na podkladě těsnopisecké zprávy. V projednávané věci však o takový případ nejde, když nebyl zjištěn rozpor mezi vůlí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a jejím výsledkem.
Současně nelze přehlédnout podstatnější aspekt této věci. Vstup Ústavního soudu do autonomního prostoru usnášení se sněmoven by Ústavnímu soudu otevíral široký prostor pro to, aby svými rozhodnutími vykládal, na čem se vlastně příslušná komora Parlamentu České republiky usnesla, aniž se to ještě stalo součástí právního řádu. Tím by nahrazoval její autonomní rozhodování a současně narušoval principy dělby moci. V důsledku toho by zde vzniklo nejen nebezpečí, že se Ústavní soud stane tzv. třetí komorou Parlamentu České republiky, nýbrž i nebezpečí, že by začal přebírat úkoly funkcionářů a legislativního aparátu obou sněmoven. Z ustanovení § 66 až 68 zákona o Ústavním soudu přitom plyne, že předmětem kontroly jsou právní předpisy, které jsou vyhlášeny zákonem stanoveným způsobem, nikoli usnesení sněmoven, která se jimi teprve mají stát. K tomu, aby zde byl zajištěn soulad mezi vůlí sněmovny a jejím usnesením, jsou stanoveny kompetence jednotlivých ústavních orgánů a ústavních činitelů, počínaje ověřovateli ve sněmovnách a konče činiteli uvedenými v čl. 51 Ústavy. Úkolem Ústavního soudu není interpretovat výsledky hlasování o jednotlivých pozměňovacích návrzích a jejich důsledcích pro koncepci návrhu zákona jako celku ve vazbě na jiná ustanovení takového návrhu a pravidla legislativní techniky. Jeho úkolem je výklad ústavního textu ve vztahu k zákonům vyhlášeným ve Sbírce zákonů. Způsob, jak k přijetí a vyhlášení zákona došlo, je podroben kognici Ústavního soudu pouze v rámci, který ústavní pořádek vytyčuje a který byl výše podrobně rozveden. Předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu je proto schválený text zákona, zápisy z jednání sněmoven slouží jako hlavní důkazní prostředek při hodnocení jedné složky z tripartice hodnocení, tj. dodržení ústavně předepsaného způsobu přijetí zákona.
Pro Ústavní soud bylo v daném případě podstatné, že Senát Parlamentu České republiky cestou svého předsedy požádal o nové postoupení návrhu, že dospěl k závěru, že nové znění lze projednat, toto znění projednal a s pozměňovacími návrhy vrátil. O tomtéž znění hlasovala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, rovněž je uznala za hlasovatelné a přijala je v původní podobě odeslané do Senátu Parlamentu České republiky. Odlišný názor navrhovatelky tak již byl vyvrácen tam, kde je k tomu místo - hlasováním obou komor. Ústavní soud se tak ztotožnil s názory obsaženými ve vyjádřeních obou sněmoven jako účastníků řízení i prezidenta republiky, který byl v této souvislosti s ohledem na svou roli v zákonodárném procesu požádán o zaujetí stanoviska.
Právní zástupce navrhovatelky předložil Ústavnímu soudu v průběhu ústního jednání k nahlédnutí tisk Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky č. 1002 z roku 2005, obsahující údajný nový vládní návrh na další novelizaci zákona č. 361/2003 Sb., který podle navrhovatelky podporuje její argumenty ve prospěch zrušení tohoto zákona Ústavním soudem. Po posouzení tohoto písemného materiálu Ústavní soud konstatuje, že ve světle již podrobně rozvedených rozhodovacích důvodů jde o písemnost irelevantní, nezpůsobilou cokoliv změnit na jeho rozhodnutí o nutnosti návrh navrhovatelky zamítnout.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud neshledal návrh na zrušení zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, důvodným. Proto jej podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
******************************************************************