I.
Dne 26. 4. 2004 obdržel Ústavní soud návrh podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se skupina 26 senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "navrhovatelka"), za kterou jedná senátor MUDr. K. T., obrací na Ústavní soud s návrhem na zrušení zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Neústavnost zákona spatřuje v okolnostech, které spočívají ve způsobu projednání návrhu zákona.
Navrhovatelka popsala průběh projednávání a schválení návrhu tohoto zákona v obou komorách Parlamentu České republiky v období od jeho předložení Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky dne 18. 3. 2003 až po jeho konečné schválení dne 23. 9. 2003. Konkrétně uvedla, že návrh byl předložen vládou a rozeslán poslancům jako tisk č. 256/0. V prvním čtení byl přikázán Výboru pro obranu a bezpečnost, který jej doporučil ke schválení ve znění 50 pozměňovacích návrhů (usnesení č. 256/2). Dále byl návrh bez pozměňovacích návrhů projednán Výborem pro evropskou integraci. Ve 2. čtení na 18. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vznesli poslanci dalších 46 pozměňovacích návrhů. Všechny návrhy pak byly zpracovány jako tisk č. 256/3. Ve třetím čtení na 18. schůzi dne 2. 7. 2003 přednesl již jen poslanec I. L. návrh na legislativně-technickou úpravu svého pozměňovacího návrhu vedeného pod písmenem E4 v tisku č. 256/3. Jiné návrhy podány nebyly. Následně usnesením č. 581 byl návrh zákona schválen ve znění takto schválených pozměňovacích návrhů.
Senátu Parlamentu České republiky byl návrh schváleného zákona doručen dne 17. 7. 2003. Na základě doporučení výborů, které poukázaly na nesoulad mezi zněním schváleným Poslaneckou sněmovnou a zněním postoupeným Senátu Parlamentu České republiky, Senát Parlamentu České republiky na své 9. schůzi 7. 8. 2003 tento návrh vyřadil z pořadu schůze. Předseda Senátu Parlamentu České republiky vyzval předsedu Poslanecké sněmovny, aby byl Senátu Parlamentu České republiky k dalšímu jednání zaslán text návrhu zákona, který byl skutečně sněmovnou schválen. Senát Parlamentu České republiky obdržel nově návrh zákona 13. 8. 2003 s novou lhůtou k jeho projednání, která měla uplynout 12. 9. 2003. Při projednání takto postoupeného návrhu bylo dne 10. 9. 2003 znovu některými senátory poukazováno na to, že ani při druhém postoupení nebyly nesrovnalosti odstraněny. Z obavy, že 12. 9. 2003 uplyne lhůta k projednání, se senátoři návrhem zabývali, aniž žádali nové dodání. Senát Parlamentu České republiky proto na 10. schůzi dne 10. 9. 2003 vrátil návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy (usnesení č. 197) a doplnil to doprovodným usnesením č. 198, ve kterém Senát Parlamentu České republiky konstatuje, že znění návrhu zákona ani po opakovaném postoupení Poslaneckou sněmovnou dne 13. 8. 2003 není identické se zněním schváleným v Poslanecké sněmovně. Bylo zjištěno, že ze 13 zjištěných rozdílů, uvedených v příloze návrhu, byl odstraněn pouze jeden rozdíl, a to v § 10 návrhu zákona.
Poslanecká sněmovna o návrhu znovu hlasovala na 20. schůzi dne 23. 9. 2003, přičemž neschválila návrh ve znění pozměňovacích návrhů Senátu Parlamentu České republiky a setrvala na původním znění postoupeném Senátu Parlamentu České republiky dne 13. 8. 2003, nikoli ve znění postoupeném původně. Prezident republiky zákon podepsal dne 13. 10. 2003, aniž zřejmě podle navrhovatelky mohl znát vady předchozího postupu, kde Poslanecká sněmovna návrh svévolně pozměnila, a mohl tak být de facto uveden v omyl. Zákonodárný proces byl proto zatížen vadou, je neregulérní a procesní postup, v němž byl zákon přijat, vykazuje protiústavní vady.
Jako rozhodné skutečnosti navrhovatelka uvedla, že:
1. Ústavní základy procesu přijímání zákonů stanoví především ústava České republiky (dále jen "Ústava") v čl. 41 až 52, přičemž v tomto případě je rozhodný čl. 45, který stanoví, že návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovila souhlas, postoupí tato komora Senátu Parlamentu České republiky. Poukázala přitom na nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 476/2002 Sb., podle kterého je pravomoc Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vyčerpána přijetím usnesení, jímž s návrhem zákona vyslovila souhlas, a návrh nelze za hranicí daného rozhodnutí měnit.
2. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovila s návrhem předmětného zákona souhlas ve znění, které nebylo ve třinácti případech totožné se zněním, které Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky postoupila Senátu Parlamentu České republiky. Nešlo tak o návrh zákona ve smyslu čl. 45 Ústavy, současně tím došlo k porušení zejména čl. 46 Ústavy, který upravuje pozici Senátu Parlamentu České republiky při schvalování návrhu zákona.
3. Takovým postupem jsou podle navrhovatelky dotčeny ústavní principy dělby moci v rámci moci zákonodárné podle čl. 45 až 48 Ústavy a reprezentativní demokracie podle čl. 2 odst. 1 Ústavy.
4. Dále se jedná o porušení principu právního státu podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vybočení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z ústavně stanoveného zákonodárného postupu zde podle navrhovatelky zakládá prvky svévole a nekontrolovatelnosti moci, pokud by nebyla možnost toto korigovat přezkumnou činností Ústavního soudu. V této souvislosti bylo znovu poukázáno na nález č. 476/2002 Sb., kde byl zdůrazněn požadavek procesně bezchybného procesu včetně pevného okamžiku, kterým rozhodovací proces v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky končí, což má bránit potencionálnímu nebezpečí usurpace moci, která Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky nepřísluší.
Navrhovatelka uvedla, že rozbor důležitosti a dopadu celkem 13 dotčených ustanovení již jde nad rámec návrhu. Porušení ústavnosti podle jejího názoru zatěžuje zákon jako celek, a proto je nelze vztahovat jen k těmto ustanovením. Navíc zrušením pouze těchto ustanovení by se nemohl obnovit jejich text skutečně schválený. Nicméně podáním ze dne 11. 11. 2004 navrhovatelka svůj návrh doplnila vyjádřením svého právního zástupce, kterým zaujala stanovisko k vyjádření Senátu Parlamentu České republiky (viz níže). V něm polemizuje s tím, jak vyjádření Senátu Parlamentu České republiky hodnotí změny provedené pod bodem 2, 6 až 9, 11, 13, a dokazuje, že konstatování, podle kterého legislativně-technická redakce zákona nezměnila návrh ani obsahově ani právně, se musí jevit jako velmi zavádějící a neakceptovatelné. Stejně tak se neztotožňuje s názorem, který byl na okraj vyjádřen ve stanovisku Senátu Parlamentu České republiky, totiž že pro způsobilost návrhu na zrušení zákona je rozhodující předložení obsahového rozporu zákona s ústavním pořádkem, a pouze v rámci jeho zkoumání (odvozeně) lze zjišťovat rovněž to, zda byl zákon vydán ústavně předepsaným způsobem.
Proto navrhovatelka s poukazem na porušení čl. 45, čl. 46 až 48 a čl. 50 Ústavy v procesu přijímání návrhu zákona uvedla, že byl porušen zákonodárný proces, což je současně v rozporu s čl. 2 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Proto schválený zákon odporuje ústavnímu pořádku České republiky podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Protože návrh zákona nebyl přijat v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 zákona o Ústavním soudu), navrhla jeho zrušení.