II.
Podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal Ústavní soud návrh na zahájení řízení Ministerstvu práce a sociálních věcí. Ve svém písemném vyjádření ministerstvo k návrhu uvádí, že návrh skupiny poslanců se týká úpravy peněžitých dávek (nikoliv dávek věcných, jak se nesprávně v návrhu uvádí) určených občanům těžce zdravotně postiženým, které představují podle současného právního stavu součást sociální péče jako dílčího subsystému postupně transformovaného sociálního zabezpečení. Upozorňuje na nutnost důsledného rozlišování dvou linií sociální péče, a to péče poskytované z důvodu příjmové nedostatečnosti a sociální péče směřující k překonání obtíží vyplývajících ze zdravotního postižení. Listina v čl. 30 odst. 2, jehož se navrhovatelé několikrát dovolávají, zakládá právo každého, kdo je v hmotné nouzi, na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Podrobnosti předvídané odstavcem 3 téhož článku Listiny směřují k úpravě institutu životního minima jako určujícího prvku hmotné nouze v zákoně č. 463/1991 Sb., o životním minimu, a k úpravě způsobu a formy poskytování pomoci z důvodu hmotné nouze, jakož i dalších podmínek a úrovně pomoci v zákoně České národní rady č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Dávky sociální péče poskytované občanům těžce zdravotně postiženým směřují k překonávání obtíží vyplývajících z tohoto postižení (§ 86 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb.) a neřeší tedy hmotnou nouzi. Jako takové nemohou být tudíž podle názoru ministerstva dávány do souvislosti s čl. 30 odst. 2 Listiny. Odstavec 1 čl. 30 Listiny pak tvoří ústavní základ pro systémy zabezpečení ve stáří při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitele, tj. pro soustavy zabezpečení v našich podmínkách konstituované jako důchodové, popř. nemocenské pojištění. Z Listiny tedy nelze dovodit právo občanů zdravotně postižených na specifické postavení v systému sociální péče. Navíc podle čl. 41 Listiny se lze práv uvedených v čl. 30 domáhat jen v mezích zákonů, které tento článek provádějí. Za této situace je věcí zákona, aby v souladu se všeobecně uznávanými principy humanity a důstojnosti stanovil systém zabezpečení, který ulehčí a napomůže překonávat obtíže vyplývající ze zdravotního postižení. Tímto zákonem je tedy především zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 86 a 87 stanoví rozsah sociální péče o zdravotně postižené občany, přičemž z hlediska předmětu tohoto řízení je důležité ustanovení § 86 odst. 1 stanovící, že příslušné státní orgány poskytují k překonání obtíží vyplývajících z jejich postižení mimo jiné peněžité dávky. Nárok na dávku a její výplatu, jakož i ostatní obecná ustanovení o nárocích a o výplatě těchto dávek upravuje § 94 a násl. citovaného zákona. Příslušnost státních orgánů k poskytování dávek zdravotně postiženým občanům, jakož i některé aspekty procesní upravuje zákon České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, (zejména § 33 a 34) stanovící věcnou příslušnost, jakož i základní vymezení jednotlivých typů dávek sociální péče určených pro zdravotně postižené občany. Na základě zmocňovacích ustanovení [§ 177a odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. a § 58 písm. a) zákona České národní rady č. 114/1988 Sb.] byla s účinností od 1. července 1997 vyhláškou č. 138/1997 Sb. novelizována vyhláška č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení. Ministerstvo zastává názor, že tento prováděcí předpis ctí mez zákonů, k jejichž provedení je určen, které jsou dány ustanoveními § 73 odst. 1, § 86 odst. 1 a částí čtvrtou zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, jakož i ustanoveními § 33 a 34 zákona České národní rady č. 114/1988 Sb. Ministerstvo tak neshledává z hlediska ústavních principů (čl. 79 Ústavy a čl. 30 Listiny) v doplnění napadených ustanovení vyhlášky rozpor, který by měl být důvodem pro jejich zrušení.
K samotné povaze změn provedených v ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) a § 36 odst. 1 napadené vyhlášky účinných od 1. července 1997 pak Ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí, že účelem příspěvku na zakoupení motorového vozidla podle uvedených zákonných mezí je přispět k překonání zdravotních obtíží tím, že se občanům odkázaným na individuální dopravu vytvoří částečně finanční zázemí. Základním hlediskem přitom je, že zakoupené vozidlo bude používáno k dopravě takto zdravotně postiženého občana. Ministerstvo je nuceno konstatovat, že ani sféra sociální péče není prosta snahy některých příjemců dávek, popř. osob jim blízkých využít nezanedbatelných výhod přiznávaných v rámci této péče a obcházet účel pomoci. Přitom možnosti kontroly jsou z povahy věci omezeny. Po zjištění, že zejména ve skupině příjemců vyššího věku vozidlo často není užíváno k dopravě postiženého občana, bylo ustanovení § 35 odst. 1 doplněno o věkovou podmínku. Smyslem této úpravy bylo, aby se zvýšila pravděpodobnost, že dávka bude sloužit deklarovanému účelu, tj. k dopravě postiženého. Věk je vedle zdravotního stavu nezanedbatelným hlediskem pro to, jak motorové vozidlo může napomoci překonat obtíže plynoucí ze zdravotního postižení. Záměrem bylo napomoci především těm zdravotně postiženým, jejichž postižení jim činí jinak nepřekonatelné obtíže, např. při studiu nebo při dopravě do zaměstnání. Jako mezní hranice pro poskytnutí příspěvku na zakoupení motorového vozidla byla stanovena hranice 62 let, která představuje podle předpisů o důchodovém pojištění cílovou hranici pro odchod do starobního důchodu u mužů v roce 2007. Stanovení věkové hranice v předpisech o sociálním zabezpečení není neobvyklé, např. za nezaopatřené lze považovat pouze dítě do 26 let věku, i když další podmínky nezaopatřenosti jsou splněny. V pracovněprávních předpisech je též stanovena hranice 65 let pro poskytování náhrady za ztrátu na výdělku apod. Pokud zdravotně postižený občan z důvodu překročení věkové hranice již nemá možnost získat příspěvek na zakoupení motorového vozidla, může požádat o jinou formu pomoci, tj. o příspěvek na individuální dopravu podle § 37 citované vyhlášky. Ministerstvo zastává názor, že principu právní jistoty a důvěry občanů v právo se uvedená úprava nedotkla. Příspěvek na zakoupení motorového vozidla je jednorázovou peněžitou dávkou. Nové ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) se nedotýká nabytých práv (např. příspěvku poskytnutého na zakoupení motorového vozidla osmdesátiletému občanu za účinnosti předchozího předpisu) ani principu, podle něhož právní předpisy jsou účinné do budoucna. Právní důsledek spočívající v nepřiznání dávky z důvodu věku mohl nastat jen v případě, že věku 62 let bylo dosaženo po účinnosti novely vyhlášky (po 1. červenci 1997). Pokud by úvaha navrhovatelů o diskriminaci osob těžce zdravotně postižených z důvodu věku měla nalézt výraz v eventuálním zrušujícím nálezu Ústavního soudu, lze předvídat v sociální oblasti závažné důsledky pro celé systémy zabezpečení, které jako své imanentní prvky obsahují stanovení určitých věkových hranic.
Příspěvek na provoz motorového vozidla podle § 36 odst. 1 vyhlášky č. 182/1991 Sb., ve znění vyhlášky č. 138/1997 Sb., je jednorázovou peněžitou dávkou (v § 32 až 41 vyhlášky č. 182/1991 Sb. jsou uvedeny dávky jednorázové, v § 42 až 48 citované vyhlášky pak dávky opakující se), která je od 1. července 1997 poskytována na kalendářní pololetí. Z charakteru jednorázové dávky vyplývá, že musí být vždy o ni znovu žádáno a nárok na ni je znovu posuzován. V právní úpravě platné od 1. července 1997 došlo ke změně jen v tom, že bylo stanoveno jiné období, na které se příspěvek poskytuje. I před tímto dnem byl tento příspěvek jednorázovou dávkou, jak vyplývá ze systematického zařazení § 36 v citované vyhlášce. Pouze nesprávným postupem příslušných úřadů mohla být v některých případech tato dávka vyplácena v režimu opakujících se dávek. Zařazení dávky mezi jednorázové má své věcné důvody, neboť je třeba provádět periodické sledování využívání dávky, čemuž koresponduje ověřování podmínek nároku v rámci daného období (1x za pololetí). Administrativní náročnost, která by mohla být spojena s výplatou této dávky, byla snížena tím, že s účinností od 2. prosince 1997 se při rozhodování o poskytnutí příspěvku nevydává správní rozhodnutí, pokud příspěvek byl přiznán v požadovaném nebo právním předpisem vymezeném rozsahu [§ 54 odst. 1 písm. d) zákona České národní rady č. 114/1988 Sb., ve znění zákona č. 289/1997 Sb.]. Jako jediný právní argument, o který se návrh v této části opírá, uvádějí navrhovatelé čl. 30 Listiny. Příspěvek na provoz motorového vozidla je však poskytován z důvodu zdravotního postižení občana, nikoliv z důvodu jeho hmotné nouze, a proto se ani v tomto případě nelze na čl. 30 Listiny dovolávat. Návrh směřuje k tomu, aby v § 36 odst. 1 vyhlášky č. 182/1991 Sb., ve znění vyhlášky č. 138/1997 Sb., byla vypuštěna slova "na období kalendářního pololetí". Pokud se tak bez další úpravy uvedeného § 36 stane, nebude zřejmé, na jaké období se příspěvek poskytuje. Nelze proto souhlasit se závěrem návrhu, že vypuštění těchto slov nebude vyžadovat dodatečnou změnu § 36 citované vyhlášky a že vykonatelnost nálezu lze spojit s datem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů. V případě vypuštění uvedených slov z § 36 odst. 1 citované vyhlášky bude proto nutno v § 36 stanovit, na jaké období se tato jednorázová dávka poskytuje. Není rovněž zřejmé, jak by se v případě vypuštění uvedených slov postupovalo ve vztahu k § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ministerstvo proto navrhuje, aby byl návrh skupiny poslanců zamítnut.