III.
Návrh skupiny poslanců se vztahuje k právní úpravě sociální péče, jejíž základní právní úprava je zakotvena v zákoně č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. V části třetí tohoto zákona upravující rozsah sociální péče stanoví ustanovení § 73 odst. 1 rozlišení této péče, a to tak, že stát zajišťuje pomoc jednak občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popř. jinými příjmy, jednak občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a věku. Návrh se týká sociální péče, která se vztahuje ke zmíněné druhé oblasti sociální péče poskytované z důvodů zdravotních obtíží.
Základem argumentace návrhu na zrušení ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) a části ustanovení § 36 napadené vyhlášky je tvrzený rozpor těchto ustanovení s principy právního státu a se zákazem diskriminace z jakéhokoliv důvodu. Zákaz diskriminace upravený čl. 3 odst. 1 Listiny zaručuje a konkretizuje rovnost v právech stanovenou čl. 1 Listiny, přitom Ústavní soud ve svých nálezech již několikrát dal najevo - naposledy ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/97 - že princip rovnosti v právech není v zásadě chráněn sám o sobě, ale jen v souvislosti s porušením jiného základního práva, které je zaručováno ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Navrhovatelé sami porušení principu rovnosti, resp. zákazu diskriminace napadenými ustanoveními spojují s právy chráněnými čl. 30 Listiny. V odstavci 1 tohoto článku Listina stanoví, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Text Listiny v uvedeném odstavci v podstatě navazuje na čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, nemoci, při pracovní nezpůsobilosti, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností. Z textu uvedeného odstavce Listiny i zmíněného článku Všeobecné deklarace lidských práv plyne, že právo na poskytování přiměřeného hmotného zabezpečení je třeba spojovat se sociálními situacemi postrádajícími právě zmíněný atribut přiměřenosti. Posuzovaná problematika se však týká sociální péče o těžce zdravotně postižené občany, kdy přímým důvodem poskytování tohoto druhu sociální péče ze strany státu - jak je možno dovodit z dikce ustanovení § 73 odst. 1 i ustanovení § 86 až 89 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, který je právě tím zákonem, na který odkazuje odstavec 3 čl. 30 Listiny - není nedostatečné hmotné zabezpečení, ale nezbytnost pomoci při překonávání nepříznivých životních podmínek vyvolaných zdravotním postižením. Potřeba takové pomoci však neposunuje nároky těžce zdravotně postižených občanů do roviny ústavně zaručených práv, takže dovolávání se čl. 30 a v souvislosti s ním ani čl. 3 a čl. 4 Listiny neobstojí, navíc vzhledem k ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny je možno práv z tohoto článku vyplývajících domáhat se pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.
Při posuzování důvodnosti návrhu se Ústavní soud proto především zaměřil na zkoumání souladu napadené vyhlášky se zákonem, k jehož provedení byla vydána. Ministerstvo práce a sociálních věcí bylo k vydání vyhlášky k provedení zákona o sociálním zabezpečení a zákona České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení zmocněno ustanoveními § 177a odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení a § 58 písm. a) zákona České národní rady č. 114/1988 Sb. Každý prováděcí předpis vydávaný ministerstvem je však vázán čl. 79 odst. 3 Ústavy pouze k takové podrobnější úpravě, která se musí pohybovat na základě zákona a v jeho mezích. V daném případě, pokud jde o hmotné právo, je tímto zákonem zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Tento zákon v návaznosti na ustanovení § 73 upravující osobní a věcný rozsah sociální péče v § 86 stanoví, že občanům těžce zdravotně postiženým poskytují příslušné státní orgány mimo jiné peněžité dávky k překonání obtíží vyplývajících z jejich postižení (odstavec 1), stát je pak povinen poskytovat těmto osobám pomoc při pracovním zařazení a uplatnění, jakož i vytvářet podmínky pro jejich začlenění do společenského a veřejného života (odstavec 3). Novelizovaný prováděcí předpis však v ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) omezuje pomoc poskytovanou formou příspěvku na zakoupení nebo celkovou opravu motorového vozidla občanům s těžkou vadou nosného a pohybového ústrojí nově stanovenou podmínkou věku zdravotně postiženého občana - nedosažením věku 62 let, přitom tuto omezující věkovou podmínku právě k poměru k sociálním právům nelze považovat za natolik nepodstatnou, že by mohla být stanovena bez vlivu zákonodárce. Naopak stanovení věkové hranice je podstatnou náležitostí tohoto práva samého, neboť vymezuje skupinu občanů, kteří vůbec mohou právo uplatnit, a právě proto jde o věc, jejíž úprava přísluší zákonu a nikoliv normě jen zákon provádějící. Ostatně ve všech případech stanovení věku, jichž se v této souvislosti dovolává Ministerstvo práce a sociálních věcí, je věková hranice stanovena zákonem, nikoliv předpisem prováděcím. Je tedy třeba shrnout, že jestliže předmětem ochrany základní zákonné normy bylo poskytnutí sociální pomoci občanům s indikovaným těžkým zdravotním postižením, a to nejen při pracovním zařazení a uplatnění, ale také při vytváření podmínek pro jejich začlenění do společenského a veřejného života, pak prováděcí podzákonná norma vykročila z mezí zákona směrem, kterým neměla, a zavedením podmínky věku tak stanovila meze sociální pomoci, kterou zákonná norma neobsahuje. Z uvedených důvodů bylo ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 182/1991 Sb., ve znění vyhlášky č. 138/1997 Sb., zrušeno dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpor s čl. 79 odst. 3 Ústavy.
V poměru k dalšímu napadenému ustanovení § 36 citované vyhlášky však takový rozpor shledán nebyl. S vyjádřením Ministerstva práce a sociálních věcí lze totiž v tomto směru souhlasit v tom, že příspěvek na provoz motorového vozidla, jehož se napadené ustanovení § 36 týká, je, jak lze systematickým výkladem vyhlášky dovodit, příspěvkem jednorázovým. Jediná změna oproti původní úpravě tak nastala v tom, že došlo ke stanovení jiného období, na které je tento příspěvek poskytován, a jde tedy jen o podrobnější úpravu poskytnutí dávky sociální péče [§ 58 písm. a) zákona České národní rady č. 114/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů], která byla vydána na základě a v mezích zákona. Vzhledem k tomu, že v poměru k tomuto ustanovení nebyl shledán důvod pro jeho zrušení, když ani ve vztahu k tomuto ustanovení se ochrany čl. 30 Listiny, jak již bylo uvedeno, dovolávat nelze, byl návrh skupiny poslanců v této části zamítnut.
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holeček v. r.
místopředseda
******************************************************************