V.d
Ústavnost zavedení funkčního období předsedů a místopředsedů soudů
62. Dále navrhovatel napadl zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů okresních, krajských a vrchních soudů a Nejvyššího soudu v ustanoveních § 102 odst. 2, § 103 odst. 2, § 104 odst. 2, § 105 odst. 2, § 108 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Argumentace navrhovatele (podrobně viz sub 25 až 27) je založena na tom, že "má pocit", že to je pokus obejít judikaturu Ústavního soudu (zejména nálezy sp. zn. Pl. ÚS 7/02 a sp. zn. Pl. ÚS 18/06 - oba viz výše) a omezit princip nezávislosti soudnictví výslovně vyjádřený v čl. 81 a 82 Ústavy a čl. 36 Listiny. Navrhovatel mimo jiné uvedl, že to, co by mohlo být tolerováno u rozhodování kolegiátního orgánu s podílem soudcovské reprezentace, by nemělo být tolerováno při rozhodování politických orgánů exekutivy. Proto je třeba v zájmu soudcovské nezávislosti určité atributy nezávislosti přiznat i soudnímu funkcionáři, který má být případně zbaven funkce jen rozhodnutím nezávislého a nestranného orgánu. Zákon kárná řízení jako cestu k odvolání soudních funkcionářů akceptuje, aby ji vzápětí devalvoval stanovením dalšího důvodu, kdy k zániku funkce dochází, což lze považovat podle navrhovatele i za porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Zdůraznil, že je-li současně připuštěno opakované jmenování s téměř prázdnou množinou kritérií, vytváří se riziko ovlivňování chování soudců, kteří ve funkci chtějí pokračovat a blíží se konec jejich funkčního období.
63. Ústavní soud se s touto argumentací neztotožnil a návrh v této části jako nedůvodný zamítl. Argumentace navrhovatele vychází z jiné právní situace a nerozlišuje důsledně mezi odnětím funkce z důvodu kárného provinění (sankce) a zánikem funkce v důsledku uplynutí času. Na rozdíl od časově neomezeného jmenování do funkce soudce v čl. 93 odst. 1 Ústava takovouto podmínku pro výkon funkce předsedy nebo místopředsedy soudu nestanoví, s výjimkou nejvyšších soudů ani takové funkce výslovně neuvádí. Rozhodl-li se proto zákonodárce pro zavedení funkčního období, může se to stát předmětem přezkumu Ústavního soudu jen z hlediska možného zásahu do jiných ústavně zakotvených zásad organizace a činnosti soudů, neboť samotný princip časového výkonu omezení určitých funkcí není sám o sobě v rozporu s principem dělby moci (je spíše jeho konkretizací), zejména netýká-li se přímo vlastního výkonu soudnictví. Časové omezení výkonu funkce státní správy soudu (byť soudcem) proto nemusí být neústavní. Nutno však zdůraznit, že jmenování na omezenou dobu musí být (jako v jiných případech) nepřímo úměrné ztíženým nárokům na předčasné odvolání z dočasné funkce. Čím kratší je funkční období, tím větší nároky je třeba klást na možnost předčasného zbavení funkce. Tento aspekt je však v dané věci Ústavním soudem řešen v jiné souvislosti (sub 53 až 56). Přiměřenost stanovení délky funkčního období podle názoru Ústavního soudu odpovídá tomu, že do funkce jsou soudní funkcionáři jmenováni v případě předsedů a místopředsedů výkonnou mocí, nikoli volbou soudcovskou samosprávou (v takovém případě je v zahraničí funkční období kratší).
64. Další ústavní kautelou je doba, na kterou se jmenování provádí. V tomto směru je stanovené funkční období 10 let pro předsedy a místopředsedy nejvyšších soudů a 7 let pro předsedy a místopředsedy ostatních soudů srovnatelné s postavením funkcionářů jiných orgánů nebo institucí (Bankovní rada České národní banky 6 let, prezident a viceprezident Nejvyššího kontrolního úřadu 9 let), kterým Ústava zaručuje nezávislost postavení. Délka funkčního období též přesahuje délku funkčního období jmenujícího orgánu, takže si tímto způsobem výkonná moc nevytváří "svou" funkcionářskou sestavu. Argumentace navrhovatele tak směřuje k otázkám možnosti odvolání soudního funkcionáře [zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 18/06 (č. 397/2006 Sb.) - viz výše], nikoli k problematice ústavnosti stanovení pevného funkčního období. Stejně tak v tomto případě, na rozdíl od přidělení soudce k Ministerstvu spravedlnosti podle § 68 odst. 1, § 68 odst. 2 písm. b) zákona o soudech a soudcích (sub V.a), nejde o porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť zavedení funkčního období soudních funkcionářů dosud Ústavní soud meritorně neřešil. Argumentace jinými státy, zejména z oblasti anglosaského práva, v tomto směru nemůže být relevantní již s ohledem na to, jaké jsou podmínky pro jmenování a jaký je zpravidla věk v případě jmenování soudců a soudních funkcionářů. Úkolem Ústavního soudu též není posuzování, zda je zde problém "manažerského opotřebování" či nikoli, popř. kolik funkcionářů a jak dlouho je či není aktuálně ve své funkci.