V.c
Ústavnost neurčitého počtu místopředsedů Nejvyššího soudu
57. Navrhovatel dále napadá (sub II.c) neurčitý počet místopředsedů Nejvyššího soudu vyjádřený ve slovech "místopředsedů" v § 15 odst. 1, § 23 odst. 1 a v § 102 odst. 2, slovo "místopředsedové" v § 15 odst. 2 a v § 121 odst. 2, slovo "místopředsedy" v § 102 odst. 1 a v § 168 a slova "místopředsedové Nejvyššího soudu" v § 119 odst. 2 v zákoně o soudech a soudcích. V novelizovaném znění zákona o soudech a soudcích se tak v podstatě jedná o záměnu jednotného čísla slova "místopředseda" slovem "místopředsedové" v různých pádech. Navrhovatel poukazuje na to (podrobně sub 22n.), že tato změna není zdůvodněna s výjimkou tvrzeného rozporu mezi čl. 62 písm. ř) Ústavy, kde je použit plurál, zatímco v zákoně o soudech a soudcích je používán singulár. Podle navrhovatele zde vzniká neústavní stav z toho důvodu, že u ostatních obecných soudů limituje svým návrhem počet místopředsedů předseda soudu, u Nejvyššího soudu je to však ponecháno úvaze jmenujícího orgánu, tedy prezidenta republiky. Tím se otevřel prostor moci výkonné pro zcela neadekvátní a arbitrami zasahování do poměrů na Nejvyšším soudě. To je podtrženo tím, že prezident republiky nenese za činnost Nejvyššího soudu odpovědnost, přitom se mu nyní přiznává oprávnění jmenovat neurčitý počet místopředsedů, čímž může změnit postavení předsedkyně Nejvyššího soudu, model řízení soudu, zatížit rozpočet soudu finančními a jinými materiálními nároky nových místopředsedů, navíc u řadových soudců Nejvyššího soudu může taková situace vzbuzovat kariérní očekávání, což nemusí být bez dopadu na jejich rozhodování.
58. Podle názoru Ústavního soudu samotné použití jednotného nebo množného čísla v právním předpisu ještě definitivně neurčuje, kolika osob se může dotýkat, neplyne-li to z povahy věci samé (srov. k tomu i čl. 40 odst. 4 Legislativních pravidel vlády). Proto ani výslovné použití množného čísla v Ústavě by bez dalšího nevylučovalo i existenci pouze jednoho místopředsedy, popř. ukládalo jmenování většího počtu místopředsedů. Totéž platí i pro použití množného čísla v obyčejném zákoně. V daném případě je však třeba spatřovat ve vložení množného čísla do uvedených ustanovení zákona o soudech a soudcích záměr zákonodárce, kterým se má umožnit prezidentu republiky jmenování většího počtu místopředsedů Nejvyššího soudu. Tím zákonodárce využil zmocnění, které mu dává čl. 91 odst. 2 Ústavy, podle kterého je v působnosti obyčejného zákonodárce stanovit organizaci soudů, a současně tím odstranil vnější odlišnosti v textu čl. 62 písm. f) Ústavy a v textu zákona o soudech a soudcích do přijetí zákona č. 314/2008 Sb. V tomto ohledu se proto s námitkami navrhovatele o rozporu zákona o soudech a soudcích a Ústavy nemohl Ústavní soud ztotožnit. Platí ovšem, že stejně jako dosud jmenování pouze jednoho místopředsedy nebylo v rozporu s Ústavou, tak jím nebude takový stav ani po novelizaci zákona o soudech a soudcích.
59. Výše uvedené však neznamená, že má zákonodárce, stejně jako jmenující orgán, tj. prezident republiky, možnost volné úvahy. Ústavní soud v rámci rozhodování o postavení a roli soudní moci již vícekrát zdůraznil, že není možné klást důraz pouze na jazykový výklad. Postavení prezidenta republiky ve vztahu k soudní moci (včetně jmenovacích kompetencí) je třeba vykládat z hlediska pravidel dělby moci a potřeby zajistit nezávislost výkonu soudnictví. Prezident republiky proto musí respektovat základní ústavní východiska úpravy postavení, organizace a fungování soudní soustavy jako celku, nikoli jen z pohledu čl. 62 písm. f) a čl. 91 odst. 2 Ústavy. Proto v této souvislosti je otázkou, zda nebylo ústavní povinností zákonodárce současně stanovit určitý počet místopředsedů (jako např. v § 1 zákona o Ústavním soudu). To by ovšem znamenalo, že prezident republiky již nemůže zůstat u jmenování pouze jednoho místopředsedy, i když zákon umožňuje jmenování většího počtu. Samotný faktický počet místopředsedů Nejvyššího soudu o nezávislosti výkonu soudní moci nemůže rozhodovat. Může však na něj mít dopad s ohledem na faktické okolnosti, za kterých ke jmenování dochází. Zejména však jde o to, zda jako v případě oprávnění předsedů ostatních soudů nebylo třeba vázat jmenování místopředsedů na návrh předsedy Nejvyššího soudu. Ohrožení principu nezávislosti soudní moci by bylo sníženo v situaci, kdy by bylo možné chápat § 70 zákona o soudech a soudcích jako souhlas nejen s přidělením k výkonu funkce soudce, ale i s jmenováním do funkce (zde místopředsedy) u Nejvyššího soudu. Tak tomu ale není, takže v tomto směru se dostává předseda Nejvyššího soudu do odlišného postavení, než jaké zaujímají při řízení činnosti svých soudů předsedové vrchních, krajských a okresních soudů podle § 103 až 105 zákona o soudech a soudcích.
60. Napadené ustanovení tak není v rozporu s ústavním pořádkem proto, že by nemohl být z pohledu Ústavy u Nejvyššího soudu větší počet místopředsedů než jeden, nýbrž proto, že tímto způsobem se vytváří prostor pro zásah do fungování tohoto soudu jako nejvyšší soudní instance ze strany výkonné moci, aniž by zde bylo nějaké vyvážení jako v případě § 70 zákona o soudech a soudcích. V tomto případě je úkolem Ústavního soudu předem samotnou možnost vzniku takových problémů odstranit, i když je možné, že v praxi již na základě dosavadní judikatury Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/06 ze dne 12. 12. 2006 (N 222/43 SbNU 457), sp. zn. Pl. ÚS 18/06 (viz výše) a zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 87/06 ze dne 12. 9. 2007 (N 139/46 SbNU 313)] v tomto směru problém nevznikne. To platí tím více, že ve srovnání s předsedy ostatních soudů je postavení předsedy Nejvyššího soudu zvláštní v tom směru, že Ministerstvo spravedlnosti správu Nejvyššího soudu vykonává jeho prostřednictvím (§ 120 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), nikoli přímo, a že místopředsedové Nejvyššího soudu vykonávají státní správu Nejvyššího soudu v rozsahu předsedou určeném (§ 121 odst. 2 citovaného zákona). Dále je třeba, s ohledem na možný počet místopředsedů Nejvyššího soudu, zdůraznit tu skutečnost, že zde působí rovněž předsedové kolegií Nejvyššího soudu jmenovaní jeho předsedou (§ 18 a § 102 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). Neurčitý počet místopředsedů proto může v budoucnu vytvořit situaci, kdy by mohlo být na základě tohoto ustanovení do výkonu soudnictví Nejvyšším soudem zasaženo. Je to o to významnější, že v České republice neexistuje orgán soudcovské samosprávy srovnatelný se zahraničními vzory, působící při rozhodování o personálních otázkách soudnictví, a že předseda Nejvyššího soudu zde není ve stejné pozici jako v případě přidělení soudce k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud však z hlediska maximy minimalizace zásahu dospěl k závěru, že není třeba rušit všechna návrhem napadená ustanovení obsahující plurál slova "místopředseda Nejvyššího soudu", nýbrž je možné omezit zásah na právní východisko jmenování obsažené v § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Vedly ho k tomu tyto důvody.
61. Ústavní soud si je v této souvislosti vědom toho, že jeho dosavadní judikatura [zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 87/06 ze dne 12. 9. 2007 (N 139/46 SbNU 313)] řeší požadavek zachování záruk nezávislosti soudnictví jen částečně, když určuje ústavní limity pro určení soudce, který může být místopředsedou jmenován. Podle Ústavního soudu z postavení místopředsedy Nejvyššího soudu, jakož i z obsahové náplně jeho funkce vyplývá, že nejdřív se musí stát soudcem tohoto soudu, aby mohl jeho státní správu vykonávat. Proto Ústavní soud vyloučil, že by pravomoc prezidenta republiky jmenovat místopředsedy Nejvyššího soudu v sobě zahrnovala, a tím v důsledku nahrazovala, kteroukoliv etapu procesu ustanovování soudce, tedy i fázi přidělení soudce k Nejvyššímu soudu ministrem spravedlnosti, po předchozím souhlasu předsedy Nejvyššího soudu, neboť se jedná o pravomoc ve vztahu k funkcionářům Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto vyslovil právní názor, podle kterého pravomoc prezidenta republiky jmenovat místopředsedu Nejvyššího soudu nezahrnuje, a tudíž ani nenahrazuje kteroukoliv etapu procesu ustanovování soudce tohoto soudu, neboť by to mohlo vést k obcházení kompetencí jiných státních orgánů (ministra spravedlnosti, předsedy Nejvyššího soudu). Protože však na rozdíl od jmenovacího postupu v případě místopředsedů jiných soudů (§ 103 odst. 1, § 104 odst. 1, § 105 odst. 1) v případě Nejvyššího soudu ustanovení § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích neobsahuje dostatečnou záruku zachování nezávislosti soudní moci z hlediska účasti soudcovské rady Nejvyššího soudu, stejně jako především z hlediska předsedy tohoto soudu, bylo uvedené ustanovení nutno zrušit v té části, která pro takový možný zásah do nezávislosti soudní moci vytváří předpoklady. Úkolem Ústavního soudu je takovou možnost odstranit. Protože možná ohrožení spočívají nikoli v samotném počtu místopředsedů (jeho upřesnění ani Ústavnímu soudu nenáleží), nýbrž v popsaných vadách postupu jmenování místopředsedů Nejvyššího soudu, jak je zakotven v § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, omezil se Ústavní soud na zrušení této části uvedeného ustanovení. Navrhovatel sice požadoval pouze zrušení slova "místopředsedy". Protože by však tímto způsobem došlo ke vzniku zmatečné podoby § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, bylo rozhodnuto o zrušení slov "a místopředsedy". Úkolem zákonodárce bude, aby upravil (do doby případného zřízení orgánů soudcovské samosprávy nikoli pouze poradní povahy) postup jmenování místopředsedů Nejvyššího soudu takovým způsobem, aby nemohla být nezávislost soudní moci i v této oblasti zpochybněna nebo dokonce zasažena. K tomu využil Ústavní soud možnosti odložit vykonatelnost nálezu a podle § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak učinil s odkladem přibližně jednoho roku od vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Současně je třeba respektovat nekontrasignovanou jmenovací pravomoc prezidenta republiky, což ve svém důsledku znamená, že vázat jmenování na souhlas by bylo možné jen v případě, že by ústavní předpis nějakému orgánu takovou kompetenci svěřil. Ústavní princip nezávislosti soudní moci tak neumožňuje omezit obyčejným zákonem tento ústavní prerogativ prezidenta republiky souhlasem jiného státního orgánu. Je přitom třeba zohlednit tu okolnost, že zařazení jmenovací kompetence prezidenta republiky mezi nekontrasignované není vedeno snahou ústavodárce posílit roli prezidenta, nýbrž posílit nezávislost soudnictví tím, že ze jmenovacího (a tím spíše odvolávacího) procesu - viz nález sp. zn. Pl. ÚS 18/06 a účast vlády na odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu - bude vyřazen politický vliv v podobě rozhodování vlády, která za takové rozhodnutí navíc nese odpovědnost před Poslaneckou sněmovnou podle čl. 63 odst. 4 a čl. 68 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud zdůrazňuje, že nepovažuje doslovné převzetí citace ustanovení Ústavy v čl. 62 písm. f) - množné číslo u místopředsedů Nejvyššího soudu - do obyčejného zákona za dostatečně určité. Aniž by byla zpochybňována nekontrasignovaná jmenovací pravomoc prezidenta republiky ve vztahu k místopředsedům Nejvyššího soudu, neznamená to, že by měl prezident republiky pravomoc určovat jejich počet. Tento deficit je přitom možné odstranit např. zákonným stanovením počtu místopředsedů Nejvyššího soudu ve smyslu čl. 91 odst. 2 Ústavy nebo úpravou analogickou jmenování místopředsedů v případě soudů okresních, krajských a vrchních.