V.b
Ústavnost možnosti dočasného zproštění výkonu funkce (§ 100a zákona o soudech a soudcích)
50. Druhou částí návrhu II.b je napadení oprávnění ministra spravedlnosti dočasně zprostit soudce výkonu funkce předsedy nebo místopředsedy soudu z důvodu zahájení kárného řízení proti němu podle § 100a zákona o soudech a soudcích (viz argumentaci navrhovatele sub 18 a 19). K tomu Ústavní soud uvádí, že podle § 8 odst. 3 písm. b) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, je návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti předsedy nebo místopředsedy soudu oprávněn podat ministr spravedlnosti proti kterémukoliv předsedovi nebo místopředsedovi soudu. Ve spojení s tímto ustanovením vložil zákon č. 314/2008 Sb. do zákona o soudech a soudcích ustanovení § 100a, které rozšiřuje možnost uvážení ministra spravedlnosti při rozhodování o dočasném zproštění výkonu funkce soudce rovněž o možnost dočasného zproštění výkonu funkce předsedy nebo místopředsedy soudu. Navrhovatel požaduje, aby toto ustanovení bylo zrušeno jako celek, ačkoli jeho argumentace směřuje podle svého obsahu pouze k důvodu možného (nikoli obligatorního) zproštění funkce předsedy nebo místopředsedy soudu podle § 100a odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích.
51. Podle tohoto ustanovení ministr spravedlnosti může dočasně zprostit výkonu funkce předsedu nebo místopředsedu soudu, je-li kárně stíhán pro takové kárné provinění, pro které je v kárné žalobě navrženo uložení kárného opatření odvolání z funkce soudce nebo odvolání z funkce předsedy nebo místopředsedy soudu, a to na dobu do pravomocného skončení kárného řízení. Právě tento důvod navrhovatel výslovně napadá a zaměřuje na něj výlučně svou argumentaci, aniž v návrhu zmiňuje další možný důvod podle § 100a odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích. V případě tohoto dalšího možného důvodu se jedná o situace, se kterými rovněž počítá citovaný zákon, tj. stav podle § 100 odst. 1 písm. a), kdy je předseda nebo místopředseda soudu trestně stíhán nebo stav podle § 100 odst. 1 písm. c), tedy bylo-li z důvodu uvedeného v § 91 zákona o soudech a soudcích proti němu zahájeno řízení o jeho nezpůsobilosti vykonávat soudcovskou funkci, a to na dobu do pravomocného skončení tohoto řízení. Důvody, pro které by měla být zrušena i tato část napadeného ustanovení § 100a zákona o soudech a soudcích, však navrhovatel nikde neuvádí.
52. Protože je navrženo zrušení § 100a zákona o soudech a soudcích jako celku, považuje nicméně k této části napadeného ustanovení Ústavní soud za potřebné uvést, že v těchto případech se jedná o stavy, které svým postupem nemůže přivodit či navodit sám ministr spravedlnosti. V případě trestního stíhání jde o rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení spolu s předběžným souhlasem prezidenta republiky (§ 76 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). V případě § 91 zákona o soudech a soudcích se pak jedná o situace, které jsou dány rovněž jinými důvody než případně myslitelným arbitrárním postupem ministra spravedlnosti, a jejich použití je spojeno s možností ochrany ze strany dotčeného soudce. Podle § 91 zákona o soudech a soudcích se jedná především o případ, kdy je soudce nezpůsobilý vykonávat soudcovskou funkci, jestliže mu to nedovoluje dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Dále to jsou situace, kdy byl soudce pravomocně odsouzen za trestný čin a takové odsouzení nebylo důvodem k zániku funkce soudce podle § 94 písm. c), jestliže čin, za který byl soudce odsouzen, svou povahou zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v soudcovské funkci, nebo byl v posledních 5 letech před podáním návrhu na zahájení řízení o způsobilosti soudce vykonávat svou funkci nejméně třikrát pravomocně uznán vinným kárným proviněním, jestliže tato skutečnost zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v soudcovské funkci (tzv. zásada třikrát a dost). Proto Ústavní soud v této části návrh jako nedůvodný zamítl, když v samotné právní úpravě porušení ústavního pořádku neshledal, což však nevylučuje, že k němu může dojít její svévolnou aplikací nebo jejím zneužitím v konkrétním řízení.
53. Svůj návrh v této části tak směřuje navrhovatel ve skutečnosti jen proti § 100a odst. 1 písm. b) novelizovaného zákona o soudech a soudcích. S ohledem na to se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda výše uvedené oprávnění ministra spravedlnosti lze považovat za zneužitelný instrument proti nezávislosti výkonu soudní moci zejména tehdy, působí-li ministr jako kárný žalobce, který sám příslušnou sankci navrhl podle § 8 odst. 3 písm. b) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů. Bylo proto třeba posoudit, zda samotná úprava je neústavní nebo zda není ještě neústavní, avšak může v konkrétním případě vést k neústavnímu zásahu do nezávislosti soudů, anebo zda již v abstraktní rovině nedává možnost ústavně konformního výkladu.
54. Navrhovatel zde na prvém místě namítá dosti vágní formulaci skutkové podstaty kárného provinění. Nutno však v této souvislosti zdůraznit, že ovšem nenavrhl zrušení příslušných ustanovení § 87 odst. 2 a § 88 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, aniž alespoň tato ustanovení zmínil. Tudíž sám své námitky též blíže nekonkretizoval. Proto Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že skutkovou podstatu funkcionářského kárného provinění podle § 87 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, tj. "zaviněné porušení povinností spojených s funkcí", je třeba vykládat v souvislosti s vymezením povinností soudních funkcionářů, jak to vyžaduje čl. 91 odst. 2 Ústavy, a je možněji hodnotit především v souvislosti s konkrétním případem.
55. Dále na podporu svého tvrzení navrhovatel uvedl, že ministr jako kárný žalobce vytváří podmínky pro to, aby jako představitel ústředního orgánu státní správy soudů dočasně zprostil soudního funkcionáře jeho funkce. Týž ministr bude současně muset zajistit provizorní řízení soudu, který se tak do doby případného zprošťujícího verdiktu kárného soudu může výrazně proměnit. Tím se zasahuje do nezávislosti soudců a soudů, dělby moci a otevírá se možnost svévole a nahodilosti při výkonu státní správy soudnictví. Základní ústavní vadu napadeného § 100a zákona o soudech a soudcích navrhovatel spatřuje nikoli v jednotlivých důvodech pro dočasné zproštění (k tomu sub 56), ale v nedostatečnosti právní ochrany ve srovnání s dočasným zproštěním funkce soudce, kdy je možné podat ke kárnému soudu námitky (srov. § 100 odst. 4 téhož zákona). Ve všech případech upravených v § 100a tak během dočasného zproštění funkce mohou nastat nevratné skutečnosti, a to zásahem orgánu výkonné moci. Přitom omezení dočasného zproštění pouze na funkci soudního funkcionáře naznačuje, že nemá jít o delikty fatální důležitosti, takže riziko výkonu funkce nevhodnou osobou se stává ve srovnání s ohrožením nezávislosti méně zřetelným. Navrhovatel proto shledává dostatečnou možnost dočasného zproštění funkce předsedy a místopředsedy soudu v důsledku sistace funkce soudce, a tím i soudního funkcionáře (akcesorium soudcovské funkce), a proto navrhuje zrušení celého § 100a zákona o soudech a soudcích. Pokud by zákonodárce nebyl téhož názoru, měl by upravit dočasné zproštění výlučně funkce předsedy či místopředsedy soudu způsobem co do právní ochrany srovnatelným s ochranou soudce před dočasným zproštěním výkonu funkce.
56. V tomto směru se Ústavní soud s námitkami navrhovatele ztotožnil v té části, která směřuje proti chybějícímu opravnému prostředku proti dočasnému zproštění z funkce předsedy nebo místopředsedy soudu. Ústavní soud zde zastává názor, který byl podrobně zdůvodněn v nálezu sp. zn. Pl. 18/06 (č. 397/2006 Sb. - viz výše) a podle kterého není možné konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé. Stále se jedná o tutéž osobu a osobnost, která v sobě spojuje dění v obou funkcích. To se musí týkat nejen způsobu odvolávání funkcionářů soudů, nýbrž i jejich dočasného zproštění funkce. I taková úprava musí respektovat ústavní principy dělby moci a nezávislosti soudní moci, tzn. že v daném případě musí mít předseda nebo místopředseda soudu možnost dovolat se ochrany před zásahem do svého veřejného ústavně zaručeného subjektivního práva, ale i právě ochrany před zásahem moci výkonné do moci soudní způsobem, který umožňuje § 100a odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích, a to tím spíše, že uplatnění takového zásahu je v dispozici ministra spravedlnosti jak z hlediska podání návrhu na kárné řízení před Nejvyšším správním soudem, tak z hlediska dočasného zproštění výkonu funkce. Prostředky ochrany soudních funkcionářů proto musí být srovnatelné s prostředky ochrany soudce. Do doby, než se tak stane, je § 100a odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích, viděno v kontextu ostatních ustanovení, v rozporu s ústavním principem dělby moci a nezávislosti soudní moci před zásahy moci výkonné.