V.e
Ústavnost možnosti opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů soudů
65. V tomto bodě se Ústavní soud ztotožnil s návrhem sub II.e, tj. s napadením možnosti opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů soudů v § 105a zákona o soudech a soudcích, které navrhovatel považuje za zásah do nezávislosti soudců a soudů s ohledem na formulaci kritérií opětovného jmenování (podrobně sub 29 a 30). Argumenty, které zde navrhovatel uvádí, spočívají v nedostatečnosti úpravy kritérií pro opětovné jmenování. Tato kritéria uvedená v napadeném ustanovení § 105a zákona o soudech a soudcích, tj. výkon funkce předsedy nebo místopředsedy bez kárného provinění a bez pravomocného odsouzení za trestný čin, ovšem nelze ještě sama o sobě považovat za ohrožení nezávislosti výkonu soudní moci. Nelze jim v tomto směru z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout, neboť v tomto směru rozhodnutí není výsledkem volné úvahy orgánu výkonné moci, která může sloužit jako prostředek možného zásahu. Problém podle názoru Ústavního soudu spočívá v samotné možnosti opětovného jmenování, která může vést soudní funkcionáře k tomu, aby postupovali způsobem vytvářejícím předpoklady pro jejich opětovné jmenování., resp. aby jejich jednotlivé kroky, včetně způsobu rozhodování (funkcionáři soudů jsou především soudci), byly vnějším světem takto nahlíženy a posuzovány. V podmínkách neexistence soustavy brzd a vyvážení k exekutivě s jejími výlučnými rozhodovacími pravomocemi v personální oblasti tuto možnost nelze vyloučit. Proto na ni v řízení o abstraktní kontrole napadených norem musí vzít Ústavní soud zřetel, neboť zákonná úprava nesmí vytvářet podmínky pro vznik personální korupce, která by ohrožovala ústavně přikázanou nezávislost a nestrannost soudců. Možné protiústavní stavy je třeba v tak závažné oblasti předem eliminovat. Konzultativní role, kterou přisuzuje zákon o soudech a soudcích soudcovským radám v § 51 odst. 1 písm. a), § 52 odst. 1 písm. a) a § 53 odst. 1 písm. a), je v tomto směru nedostatečnou zárukou. V případě předsedů a místopředsedů nejvyšších soudů ovšem není upravena ani tato možnost. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že v řízení o abstraktní kontrole ústavnosti norem posuzuje napadenou právní úpravu z hlediska jejího potenciálu ohrozit ústavní příkaz zachovávání nezávislosti a nestrannosti soudce, tzn. nezkoumá konkrétní chování několika set soudců, kteří se v daném okamžiku podílejí na soudní správě. Z naznačeného pohledu je derogovaná úprava také způsobilá vyvolat vnější pochybnosti stran soudního řízení.
66. Navrhovatel též zpochybňuje přesun části jmenovacích oprávnění od ministra spravedlnosti k prezidentu republiky, který není nikterak vybaven pro sledování činnosti justičních funkcionářů. To ovšem může stěží sloužit jako důvod pro to, aby Ústavní soud takový přesun prohlásil v případě vrchních a krajských soudů za neústavní s ohledem na ústavní zakotvení těchto oprávnění přímo v Ústavě. Kromě toho je zde třeba uvést, že jmenování těchto funkcionářů nespadá do rámce nekontrasignovaných kompetencí prezidenta republiky podle čl. 62 Ústavy, nýbrž pod čl. 63 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 91 odst. 2 Ústavy. Konečně je třeba jako v jiných souvislostech uvést, že jmenovací oprávnění prezidenta republiky třeba vidět v kontextu principů organizace a fungování soudní moci zakotvených v Ústavě. K námitce navrhovatele, že citlivost této tematiky je dále umocněna zachováním stáží soudců na Ministerstvu spravedlnosti, je ovšem třeba uvést, že se stane tato námitka vykonatelností tohoto nálezu bezpředmětnou.