V. B) 2)
36. Ustanovení § 57 odst. 5 věty třetí zákona o správě daní a poplatků v tehdejším znění Ústavní soud shledává protiústavním i v kontextu článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dle něhož "Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.".
37. Povinnost zaplatit daň (tedy i daňový nedoplatek) je způsobilá v tom kterém případě být v rozporu s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a proto v souladu s čl. 13 Úmluvy musí mít každý, jehož právo bylo porušeno, tedy i daňový ručitel, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem.
38. Právní řád však s ohledem na napadené ustanovení věty třetí neobsahuje účinný právní prostředek nápravy ve vztahu k porušení práva daňového ručitele na pokojné užívání majetku, neboť prostřednictvím odvolání proti "ručitelské výzvě" je možné věcně posoudit jen obsah tvrzení o porušení práva ručitele tím, že mu byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli není ručitelem, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, a tak lze adekvátně napravit jen takové porušení práva daňového ručitele dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Jinými slovy, prostřednictvím institutu odvolání dle ustanovení § 57 odst. 5 věty třetí zákona o správě daní a poplatků v tehdejším znění nelze dosáhnout účinné nápravy všech situací porušení práva ručitele na pokojné užívání majetku, a takový instrument proto nelze považovat za "účinný" ve smyslu čl. 13 Úmluvy, pročež nelze než konstatovat, že napadené ustanovení věty třetí je též v rozporu s citovaným článkem Úmluvy.