V. B) 3)
39. Ústavní soud taktéž usuzuje, že napadené ustanovení věty třetí je v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny, dle kterého "Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.".
40. Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny přijalo princip všeobecné soudní přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, který znamená, že soudně přezkoumatelná jsou všechna správní rozhodnutí, pokud je zákon z takové přezkoumatelnosti nevylučuje; smyslem je efektivnější záruka zákonnosti činnosti veřejné správy (nežli na podkladě principu jmenovitého, a tudíž omezenějšího soudního přezkumu). Ústavodárce zde reflektoval nezbytnost pravidla kontroly moci výkonné - u které, byť jí přísluší autoritativně zasahovat do právní sféry fyzických a právnických osob, absentují prvky nezávislosti aj. - nezávislou mocí soudní. Jedná se tedy v podstatě o ochranu subjektivních veřejných práv každého (poskytovanou nezávislou soudcovskou mocí), tedy o ochranu před (nezákonným) zásahem veřejné správy, čímž se rovněž liší od předchozího obecného odstavce čl. 36 Listiny, který zaručuje každému právo domáhat se ochrany i jiných práv než práv veřejných subjektivních, a nejedná se tak v něm o ochranu před zásahem pouze orgánu veřejné správy, nýbrž i fyzické či právnické osoby.
41. I když ústavodárce ve větě druhé citovaného ustanovení deleguje na zákonodárce připuštění výjimek z přezkoumatelnosti správních rozhodnutí soudem, takové ústavní zmocnění je omezeno v tom, že z přezkumné pravomoci soudu nesmí být vyloučeno rozhodnutí týkající se základních práv a svobod zaručených Listinou. Ústavodárce při tom zjevně reflektoval odlišnou relevanci základních práv a svobod a "obyčejných" práv a svobod; těm významnějším právům přísluší z jejich rozdílné povahy logicky vyšší ochrana.
42. V projednávané věci, jak již bylo shora dovoženo, se rozhodnutí o povinnosti zaplatit daňový nedoplatek (tedy v případě "ručitelské výzvy" a rozhodnutí o odvolání proti ní) týká základních práv ručitele (práva pokojně užívat majetek); uvedená legální výjimka z pravidla zde proto není ústavodárcem dovolena.
43. Závěry uvedené k čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny platí ve vztahu k čl. 36 odst. 2 Listiny identicky, tj. zákon stanovující "podmínky a pravidla" dle čl. 36 odst. 4 Listiny se nemůže od obsahu čl. 36 odst. 2 Listiny odchýlit. Má-li tedy každý dle čl. 36 odst. 2 Listiny právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy týkajících se základních práv a svobod, přičemž podmínky a pravidla realizace tohoto práva stanoví zákon, pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže uvedený nárok každého, byť třeba i toliko v určitých případech, zcela negovat, a tím tedy ústavně zaručené základní právo v těchto situacích popřít. Článkem 36 odst. 2 Listiny není zákonu dovolena žádná obsahová restrikce práva na soudní přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod.
44. Logickým důsledkem - jak bylo taktéž dovoženo výše - omezeného věcného rozsahu skutečností, které může ručitel namítat ve správním řízení dle napadeného ustanovení věty třetí, je totožné omezení uplatnitelných námitek před správním soudem.
45. Nelze tak než uzavřít, že napadené ustanovení, implikující i omezení věcného rozsahu námitek u správního soudu, je - důsledně vzato - též v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny. Zákonodárce v ustanovení § 57 odst. 5 věty třetí zákona o správě daní a poplatků v tehdejším znění anuloval právo ručitele na soudní přezkoumatelnost rozhodnutí týkajících se jeho základních práv ve všech situacích s výjimkou tří výslovně uvedených, a tím tedy ústavně zaručené základní právo v těchto případech popřel. U daňových ručitelů, kteří by se domáhali soudní nápravy v případě, že bylo porušeno jejich základní právo jinak, než že by jim byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k vyloučení této kategorie subjektů z práva dle čl. 36 odst. 2 Listiny.
46. V obdobném směru je navíc ustanovení § 57 odst. 5 věty třetí zákona o správě daní a poplatků v tehdejším znění v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť není splněn požadavek, že každý, o jehož občanská práva nebo závazky se jedná, musí mít zaručeno právo na přístup k soudu.