II.
Ústavní soud zaslal návrh na zahájení řízení v souladu s ustanovením § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, účastníkům řízení - Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky - a vyžádal si i stanovisko Ministerstva spravedlnosti.
Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se zejména praví, že rovné postavení mimo jiné znamená, že se uvedené subjekty musí o svých právech a povinnostech dohodnout, pokud však tyto povinnosti nevznikají na základě předvídané právní skutečnosti přímo ze zákona. O výslovné ustanovení občanského zákoníku se opírá i uplatnění sankčního ustanovení, které v konkrétních případech stanoví právo věřitele požadovat na dlužníkovi poplatek z prodlení podle § 697 občanského zákoníku, jestliže nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti. Proto se podle názoru Poslanecké sněmovny nelze ztotožnit s míněním navrhovatele, že se v daném případě jedná o bezdůvodné a nepřípustné znevýhodňování nájemců či o rozpor s čl. 1 Listiny.
Senát Parlamentu České republiky ve svém obsáhlém vyjádření zejména uvedl, že termín "poplatek z prodlení" byl do občanského zákoníku - a cum grano salis do civilního práva jako takového vůbec - zaveden k 1. dubnu 1964, a to v souvislosti s přijetím zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Tento právní institut byl spolu s obecnějším úrokem z prodlení vnímán jako paušalizovaná náhrada škody, uplatňovaná v důsledku prodlení dlužníka s plněním dluhu, avšak pouze v občanským zákoníkem výslovně vymezených věcech. Poplatek z prodlení přicházel v úvahu u úhrady za užívání bytu nebo za služby spojené s užíváním bytu, dále při povinnosti vrátit půjčené věci a konečně i v souvislosti s placením fakturované ceny za službu, na kterou se povinnost vztahovala. Kromě posledně zmíněného případu, který byl s přechodem na tržní hospodářství zrušen, si oba zbývající typy podle názoru Senátu podržely v transformované formě svou výjimečnost v rámci občanského zákoníku do dnešní doby. Povinnost platit poplatek z prodlení tak ex lege stíhá - "vedle návrhem napadeného nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti (§ 697)" - dále již jen nájemce, který je v prodlení s vrácením věci při podnikatelském nájmu věcí movitých (§ 723 odst. 1). Přestože byl charakter společenských vztahů v roce 1964 od dnešního stavu diametrálně odlišný, lze v zakotvení poplatku z prodlení hledat především snahu tehdejšího zákonodárce nalézt právně jednoduchý instrument umožňující postihnout vybrané vztahy speciální sankcí za prodlení, tzn. odlišně od "úroku z prodlení". Specialita se navenek projevovala především ve výši sankce, která s ohledem na význam chráněného práva měla povinného se zvýšenou naléhavostí odradit od protiprávního chování (zvýšená hrozba sankcí), eventuálně ho citelněji zasáhnout v jeho majetkové sféře v případě porušení povinnosti (zvýšený postih). Jednalo se tedy o zákonné výjimky, mj. i o případ pozdní úhrady za užívání bytu (dnešní nájem) a služeb s ním spojených. Ani polistopadový zákonodárce nepochyboval v roce 1991 o tom, že právě porušení povinnosti platit nájemné a plnění poskytovaná s užíváním bytu (nájem in largo sensu) je třeba postihovat odlišně - razantněji - od ostatních peněžitých dluhů. Proto využil již zavedeného, konstantně vnímaného právního instrumentu - poplatku z prodlení, modifikovaného v duchu nových společensko-ekonomických podmínek.
Senát dodal, že z pohledu ústavně chráněných práv je vztah pronajímatel (vlastník) bytu - nájemce poměrem vnitřně kolizním. Tato skutečnost je způsobena střetem veřejného zájmu na ochranu práva na bydlení se zájmem na ochranu práva vlastnického (pronajímatelského). Zároveň jde o poměr asymetrický, ve kterém byl nájemce v zájmu funkčnosti, resp. životnosti nájemního poměru k bytu zvýhodněn tradičními prostředky, jako např. možností výpovědi pouze z taxativně stanovených výpovědních důvodů. Podle názoru Senátu je třeba si uvědomit, že takového nadstandardního zvýhodnění se nájemci dostalo jen za cenu nikoli běžného omezení práv vlastnických (pronajímatelských). Vyjde-li se z těchto úvah, je tedy existence diferencovaného přístupu k subjektům nájemního vztahu stanovením odlišných právních prostředků - dorovnávajících síly na obou stranách a tím i stabilizujících vztah jako takový - možná nebo dokonce žádoucí. Poplatek z prodlení lze do kategorie "takřečených" stabilizátorů zařadit. Zatímco pronajímatel svou primární povinnost (přenechání bytu do užívání) plní, nájemce svou (užívání bytu za nájemné) nikoli. Poplatek z prodlení coby sankci za prodlení s placením nájemného není proto podle vymezeného kritéria možné srovnávat se sankcí spojenou s vrácením přeplatku, tj. s úrokem z prodlení. Peněžitý dluh pronajímatele vzniklý nevrácením přeplatku musí totiž být považován za dluh z "obyčejného" bezdůvodného zadržování (nevrácení) peněz, který se v rámci nájemního vztahu nachází - v porovnání s výše uvedenou primární povinností nájemce - "o úroveň níž".
Senát konečně uvedl, že v porovnatelných případech (dluhu na nájemném in largo sensu, resp. "přeplatku" na nájemném) dopadá podle uvedeného modelu reálně vyšší finanční postih na nájemce; proto lze konstatovat, že příslušné nařízení vlády promítá zákonem stanovený princip zpřísněného postihu tohoto subjektu, na němž lze oprávněně vyžadovat zvýšenou odpovědnost za své chování, do podzákonné roviny způsobem konformním. V dalším, tj. k otázkám výše poplatku z prodlení či metodám jeho výpočtu a k ostatním ekonomickým aspektům celé problematiky, není prý Senát oprávněn se kompetentně vyjadřovat, aniž by tak nevhodně ingeroval do principu dělby moci. Z toho vyplývá, že se problém posuzování ústavnosti přesouvá v rozporované věci do roviny podzákonné. Senát dále připomněl, že ustanovení § 697 občanského zákoníku stanoví nejen povinnost platit poplatek, ale také prolonguje splatnost nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu o pět dnů. Zrušením tohoto ustanovení by prý tak kontraproduktivně došlo k odbourání letitého principu a prakticky i ke zhoršení pozice nájemce. Zakotvení odlišných institutů pro případ prodlení s peněžitým dluhem, tj. v jednom případě poplatku z prodlení, v druhém případě úroku z prodlení, považuje Senát za objektivně determinované, přijatelné, proporční, racionálně zdůvodnitelné, a tudíž nikoliv ústavně nerovné. Tato diference tedy nezakládá protiústavní relevantní moment, pro který by měl být § 697 občanského zákoníku zrušen. Senát ještě dodal, že "obecné soudy by se ve vztahu k návrhům na zrušení zákonů nebo jednotlivých ustanovení měly přidržet právní argumentace, která by měla být nanejvýš přesvědčivá, a to zejména tehdy, když nižší soud napadá dlouhodobě užívané a vyššími (nejvyššími) soudy frekventovaně aplikované ustanovení bez nejmenších pochybností o jeho ústavnosti".
Ministerstvo spravedlnosti se svém vyjádření podepsaném náměstkem ministra spravedlnosti v zásadě ztotožnilo s názorem navrhovatele. V ustanovení § 697 občanského zákoníku je prý zakotvena zjevná nerovnost mezi právy nájemce a pronajímatele, pokud jde o právní účinky prodlení, se zřetelem na výrazný rozdíl mezi výší poplatků z prodlení (povinnost nájemce) a úroků z prodlení (povinnost pronajímatele). Tuto nerovnost - postihující nájemce - nelze prý obhájit snahou chránit pronajímatele proti neplatičům, neboť tato ochrana je umožněna jinými právními prostředky (např. možností ukončit nájemní smlouvu, jak argumentuje navrhovatel - Okresní soud v Chebu). Podle názoru Ministerstva spravedlnosti není rovněž obhajitelný názor, že ochranu v nájemním vztahu potřebuje zvláště pronajímatel na úkor práv nájemce.
Ústavní soud - se souhlasem všech účastníků řízení - upustil od ústního jednání, neboť usoudil, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.