C.
Postoupení návrhu na zrušení § 57 odst. 1 zákona o rodině plénu Ústavního soudu
13. Usnesením ze dne 23. června 2009 č. j. II. ÚS 405/09-58 dospěl II. senát Ústavního soudu k závěru, že uplatněním § 57 odst. 1 zákona o rodině ve slovech "do šesti měsíců" nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a stěžovatel zároveň tvrdil rozpor uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem. Z tohoto důvodu Ústavní soud postoupil jeho návrh na zrušení uvedeného ustanovení k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.
14. Současně ale senát Ústavního soudu uvedl, že předmětná skutečnost nastala uplatněním celého ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině. Pokud by totiž došlo pouze k vytrhnutí lhůty k popření otcovství ve slovech "do šesti měsíců", jak navrhuje stěžovatel, tak by v případě vyhovění tomuto návrhu Ústavní soud vlastně vytvořil zcela novou zákonnou normu stanovující, že manžel matky dítěte může popřít otcovství k dítěti kdykoliv, čímž by došlo ke kolizi se základními právy dítěte na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, resp. se široce pojímaným zájmem dítěte, jehož sledování musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, resp. s garancí zvláštní ochrany dětí a mladistvých podle čl. 32 odst. 1 Listiny.
15. K tomu senát Ústavního soudu dodal, že ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině je v rozporu s právem na respektování soukromého a rodinného života otce dítěte ve smyslu, jak vyplývá z rozsudku ESLP ve věci Shofman proti Rusku (citovaného v bodu 7), s právem na informační sebeurčení otce dítěte jako komponentu práva na ochranu jeho soukromí a konečně s právem na existenci účinného právního prostředku k ochraně základních práv ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Neústavnost § 57 odst. 1 zákona o rodině podle názoru senátu Ústavního soudu spočívá především v nevyváženosti základních práv a zájmů otce dítěte, jehož otcovství bylo určeno na základě první domněnky otcovství, dítěte a jeho matky. Nelze přitom vyloučit ani závěr o neústavnosti zmíněného ustanovení pro rozpor s vlastními zájmy dítěte. Proto senát Ústavního soudu rozhodl podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") o tom, že předloží návrh na zrušení celého ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, které bylo v dané věci aplikováno, čímž plénu Ústavního soudu vytvoří procesní prostor pro komplexní posouzení v kolizi stojících základních práv.