B.
Argumenty stěžovatele vztahující se k neústavnosti § 57 odst. 1 zákona o rodině
6. Stěžovatel spatřoval v postupu soudů, jež aplikovaly napadené ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, porušení svého základního práva na ochranu rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 2 Úmluvy (níže body 7 až 9). Zároveň uvedl, že aplikací ustanovení § 57 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 62 zákona o rodině došlo k porušení jeho základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a rovněž čl. 6 a 13 Úmluvy (níže bod 11). Konečně stěžovatel upozornil i na dotčení základního práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny, níže bod 12). Vedle zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů tedy ve své ústavní stížnosti rovněž navrhl, aby Ústavní soud dotčené ustanovení zrušil. Na podporu svého návrhu uvedl stěžovatel následující argumenty.
7. Za prvé podle názoru stěžovatele stanovení počátku běhu zákonné prekluzivní lhůty pro podání návrhu na popření otcovství k okamžiku, kdy se domnělý otec dozví, že se narodilo dítě, neobstojí z hlediska základního práva na ochranu rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 2 Úmluvy. S odkazem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud" nebo "ESLP"), konkrétně rozsudek ve věci Kroon a další proti Nizozemí (rozsudek senátu ESLP ze dne 27. 10. 1994, stížnost č. 18535/91, všechna dále citovaná rozhodnutí Evropského soudu jsou dostupná v databázi HUDOC, http://www.echr.coe.int/ECHR/EN//Header/Case-Law/HUDOC/HUDOC+database/), se stěžovatel domnívá, že čl. 8 Úmluvy zaručuje zrušení (anulování) rodinných vazeb, které nejsou výsledkem biologického spojení, aby biologická a společenská realita převážila nad právními domněnkami a nad požadavkem právní jistoty vztahů a aby jakákoliv domněnka otcovství mohla být účinně vyvrácena. Stěžovatel poukázal i na rozsudek ESLP ve věci Shofman proti Rusku (rozsudek senátu ESLP ze dne 24. 2. 2006, stížnost č. 74826/01), kde podle názoru stěžovatele Evropský soud rozhodoval o téměř identických skutkových a právních okolnostech. Podle tohoto rozsudku je odepření úpravy statusových poměrů dítěte, určených na základě zákonné domněnky otcovství, v důsledku prekluzivní lhůty pro podání žaloby na popření otcovství, která je vázána na okamžik, kdy se otec určený zákonnou domněnkou dozvěděl o narození dítěte, v rozporu s Úmluvou. Zavedení popěrné lhůty pro popření otcovství je podle Evropského soudu ospravedlnitelné snahou zajistit právní jistotu v rodinných vztazích a chránit zájmy dítěte, ovšem pouze v případech, kdy stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem nezletilého dítěte od prvního dne života dítěte, ale z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě (stěžovatel odkazuje i na další rozhodnutí Evropského soudu - rozhodnutí senátu ESLP o nepřijatelnosti ze dne 19. 10. 1999, Yildirim proti Rakousku, stížnost č. 34308/96 a rozsudek senátu ESLP ze dne 28. 11. 1984, Rasmussen proti Dánsku, stížnost č. 8777/79).
8. Na neudržitelnost stávající právní úpravy podle stěžovatele opakovaně poukazuje sám Ústavní soud. Stěžovatel v té souvislosti odkázal na usnesení sp. zn. III. ÚS 289/07 ze dne 26. 4. 2007 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1506/07 ze dne 17. 1. 2008 (obě, stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vedle toho také stěžovatel odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 [N 33/44 SbNU 399 *)], kde Ústavní soud s odkazem na odbornou literaturu konstatoval, že "rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou".
9. Stěžovatel v té souvislosti uvedl, že popěrná lhůta nijak neupevňuje důvěru v osobních vztazích, neboť vede spíše k tomu, aby zákonný otec aktivně zjišťoval své biologické otcovství v průběhu šesti měsíců po narození dítěte. Právní regulace musí respektovat sociální přesahy jeho vztahu k nezletilému dítěti. Příbuzenský poměr má totiž zcela zásadní význam pro samotný vývoj dítěte, jeho duševní rovnováhu, rozvoj jeho osobnosti a jeho zařazení ve společnosti. V případě stěžovatele ale takováto vazba chybí. Navíc z jeho zákonného postavení vyplývá řada povinností, kromě vyživovací povinnosti také například povinnost pečovat řádně o výchovu dítěte. Plnění těchto povinností vyžaduje citové, časové a materiální investice, aniž je zajištěno, že samo dotčené nezletilé dítě později nebude chtít dosáhnout změny svých statusových poměrů a zprostit se tak možných závazků vůči stěžovateli. To vede ke zřejmému nepoměru mezi povinnostmi stěžovatele a předpokládanými povinnostmi dítěte.
10. Samotné dítě je přitom předmětnou situací podle názoru stěžovatele rovněž dotčeno. Nezletilé dítě má na základě čl. 8 Úmluvy právo na vznik právního vztahu se svým skutečným (biologickým) otcem (zde stěžovatel poukazuje na rozsudek senátu ESLP ze dne 7. 2. 2002, Mikulič proti Chorvatsku, stížnost č. 53176/99) a má rovněž právo znát svůj původ, jež garantuje čl. 7 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.).
11. Za druhé dochází podle názoru stěžovatele aplikací ustanovení § 57 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 62 zákona o rodině k porušování základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a rovněž čl. 6 a 13 Úmluvy. Platná právní úprava totiž neumožňuje zpochybňovat otcovství, pokud uběhne zákonná popěrná lhůta. Ačkoliv zákon o rodině umožňuje zákonnému otci podat podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství k podání návrhu na popření otcovství, nejsou dány žádné účinné procesní prostředky, jak podání takového návrhu vynutit. Vedle toho z odpovědi Nejvyššího státního zastupitelství na podnět stěžovatele vyplývá, že Nejvyšší státní zastupitelství nedisponuje účinnými prostředky, jak právní ochranu stěžovatelových základních práv zajistit (stěžovatel v té souvislosti poukázal na nemožnost Nejvyššího státního zastupitelství nařídit znalecké zkoumání DNA dítěte, přičemž však není možné použít výsledky DNA testů provedených z iniciativy otce u soukromé společnosti). Konečně stěžovatel upozornil na některá rozhodnutí Ústavního soudu, kde Ústavní soud apeloval, aby Nejvyšší státní zastupitelství přehodnotilo svůj přístup, kdy se odmítá zabývat podněty na podání návrhu na popření otcovství ve smyslu § 62 zákona o rodině s poukazem na absenci zájmu dítěte na úpravě poměrů (vedle usnesení citovaných v bodu 8 výše stěžovatel odkázal na usnesení sp. zn. IV. ÚS 158/06 ze dne 24. 4. 2006 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 466/07 ze dne 28. 5. 2007).
12. Nakonec stěžovatel upozornil i na dotčení svých majetkových základních práv. Porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny lze spatřovat v povinnosti plnit za biologické rodiče, případně za stát, jakož i v důsledku toho, že dítě bude do doby dosažení věku 18 let jeho neopomenutelným dědicem.
------------------------------------------------------------------
*) Pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 33, str. 399