A.
Okolnosti, jež vedly k podání ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 405/09
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností, evidovanou pod sp. zn. II. ÚS 405/09, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008 č. j. 30 Cdo 1493/2008-69, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2007 č. j. 13 Co 375/2006-35 a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. srpna 2006 č. j. 21 C 36/2006-14 pro tvrzené porušení základních práv stěžovatele, která jsou zaručena čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Spolu s tím se stěžovatel domáhal zrušení části § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve slovech "do šesti měsíců".
2. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl na základě zákonné domněnky otcovství manžela matky podle § 51 odst. 1 zákona o rodině zapsán do matriky jako otec narozeného L. S. V říjnu téhož roku však manželka stěžovatele požádala, aby se odstěhoval ze společného bytu, čemuž stěžovatel podle svého tvrzení nerozuměl právě s ohledem na nedávné narození syna L. a rovněž vzhledem k tomu, že s manželkou společně plánovali výstavbu rodinného domu. Stěžovatel pak v listopadu téhož roku zjistil, že jeho manželka již nejméně dva roky udržuje poměr s jiným mužem. Když pak v prosinci manželka společný byt opustila, při úklidu společné šatní skříně stěžovatel nalezl mezi cennostmi negativ filmu, jenž zčásti obsahoval rodinné fotografie a zčásti záznam mileneckého dobrodružství stěžovatelovy manželky s jejím milencem. Stěžovatel pojal podezření, že není otcem v únoru narozeného dítěte - i s ohledem na to, že v době jeho početí byl na služební cestě. Rozhodl se tedy provést test DNA u akreditované společnosti Generi Biotech, s. r. o. Test potvrdil, že stěžovatel není biologickým otcem L. S.
3. Stěžovatel ve své stížnosti rovněž uvedl, že mu v rámci rozvodového řízení manželka navrhovala řešení otázky skutečného otcovství druhého narozeného dítěte, pokud on ustoupí ze svých právních nároků v rámci majetkového vypořádání jejich společného jmění. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti k tomu (již bývalá) manželka stěžovatele uvedla: "Je pravda, že jsem v rámci vypořádání společného jmění manželů nabízela stěžovateli komplexní řešení tak, že budeme řešit otázku otcovství, a požadovala jsem na něm, aby (po mně) nechtěl vyplatit tržní hodnotu družstevního bytu, který na mě byl převeden bezplatně mými prarodiči za trvání manželství, a tudíž pokud jsem musela vyplatit stěžovateli polovinu tržní hodnoty družstevního bytu, byl značně finančně zvýhodněn, takže dnes nemůže tvrdit, že můj postoj je nemorální. Byl to stěžovatel, kdo striktně trval na svých právech a na majetkovém vyrovnání, které bylo sice v souladu se zákonem, ale rozhodně nebylo v pořádku z hlediska faktického". Jak je výše uvedeno, stěžovatel na toto "komplexní řešení" nepřistoupil.
4. Namísto toho podal stěžovatel dne 17. 1. 2005 státnímu zastupitelství podnět k podání návrhu na popření otcovství ve smyslu § 62 zákona o rodině. Tomu však Nejvyšší státní zastupitelství nevyhovělo. V odpovědi stěžovateli ze dne 18. 7. 2005 státní zástupkyně uvedla, že takový návrh je "opatřením zcela výjimečné povahy", přičemž do "ustálených statusových poměrů dítěte lze jejím prostřednictvím zasáhnout mimo jiné jen za splnění zákonem stanovené podmínky zájmu dítěte na popření otcovství". Zdůraznila, že by to bylo možné "pouze v případě, že lze spolehlivě prokázat, že muž, jemuž svědčí zákonná domněnka otcovství, dítě nezplodil". Právě tuto skutečnost nepovažovala státní zástupkyně za prokázanou. Uvedla, že "důkaz znaleckým posudkem v rámci šetření podnětu ... provést nelze", zároveň však výsledek testu DNA provedeného soukromou společností "v žádném případě není důkazem, o který by mohlo být případně opřeno žalobní tvrzení nejvyšší státní zástupkyně". Podle sdělení státní zástupkyně manželka stěžovatele "na státním zastupitelství uvedla, že v době rozhodné pro početí se intimně stýkala (pouze se stěžovatelem) a že s případnou účastí svou a syna L. na znaleckém posudku nesouhlasí". Obdobnou odpověď stěžovatel obdržel i na svoji žádost o přezkoumání vyřízení jeho původního podnětu v září 2005.
5. Dne 7. 3. 2006 byla Okresnímu soudu v Jihlavě doručena žaloba stěžovatele o popření otcovství k nezletilému L. S. Napadeným rozsudkem tohoto soudu ze dne 2. 8. 2006 byla žaloba s ohledem na marné uplynutí prekluzivní lhůty podle § 57 odst. 1 zákona o rodině zamítnuta. O náhradě nákladů řízení však okresní soud rozhodl s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu a žalované (bývalé manželce stěžovatele) náhradu nákladů řízení nepřiznal z důvodu hodného zvláštního zřetele. Tento důvod okresní soud spatřoval především ve skutečnosti, že dle anonymního znaleckého posudku nebyl stěžovatel biologickým otcem dítěte a dále ve skutečnosti, že v době trvání manželství měla bývalá manželka stěžovatele poměr s jiným mužem, přičemž tato skutečnost byla prokázána v rozvodovém řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem ze dne 11. října 2007 potvrdil, výrok o náhradě nákladů však změnil tak, že stěžovatel byl povinen nahradit své bývalé manželce náklady řízení, neboť si žalobce podle názoru krajského soudu musel být vědom, že dle platné právní úpravy jeho žaloba nemůže obstát. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením ze dne 17. 12. 2008 stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť neshledal důvod přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.