III.
Pokud jde o stanoviska k návrhu předloženému skupinou poslanců, která byla vyžádána Ústavním soudem, je třeba konstatovat, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 27. dubna 1998 podepsaném předsedou Poslanecké sněmovny Ing. Milošem Zemanem vycházela z toho, že zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, je jedním ze základních zákonů pro realizaci sociální reformy v České republice.
Rodiny a občané si zabezpečují co nejširší okruh potřeb vlastními silami a stát svou podporou a pomocí zasahuje pouze tam, kde ze subjektivních nebo objektivních důvodů nestačí občan nebo rodina zabezpečit své potřeby vlastními silami na společensky přijatelné úrovni, a tam, kde stát má člověka a rodinu stimulovat, popř. chránit. Základní dlouhodobou dávkou pro rodiny s nezaopatřenými dětmi, která pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí, je přídavek na dítě. Jedná se o univerzální dávku, jež se vyplácí ve stejné výši, a to ve třech úrovních v závislosti na příjmu rodiny a v kombinaci násobku částky životního minima na osobní potřeby dítěte. Výplata této dávky je ukončena, resp. nárok vůbec nevzniká při vyšší příjmové úrovni rodiny. V zájmu přijatelnosti tohoto systému širokou veřejností hranice příjmu byla stanovena tak, aby z nároku na tuto dávku byla vyloučena jen malá část rodin s výrazně nadprůměrnými příjmy.
Zákon č. 242/1997 Sb., jenž snižuje výši přídavku na dítě, snižuje počet oprávněných dětí a prohlubuje diferenciaci přídavků, je odrazem poklesu celkové výkonnosti ekonomiky. Podle názoru skupiny poslanců tato opatření v oblasti přídavku na dítě jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod i přijatými mezinárodními úmluvami, neboť dětem má být zaručena rovnost v právech a má být zaručena jejich stejná zvláštní ochrana bez jakéhokoli rozdílu, včetně majetkového a jiného postavení.
K tomu je třeba poznamenat, že Úmluva o právech dítěte v čl. 4 uvádí: "Pokud jde o hospodářská, sociální a kulturní práva, státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uskutečňují taková opatření v maximálním rozsahu svých prostředků..." Tato úmluva tudíž výslovně uznává, že stát je při uplatňování svých opatření limitován svou hospodářskou situací. Zákon č. 242/1997 Sb. jen odráží tuto situaci, sám však diferenciaci v přídavcích na děti nezavádí, ta už je založena právní úpravou v zákoně č. 117/1995 Sb.
V závěru vyjádření vyslovuje předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky a ústavním pořádkem České republiky a jeho právním řádem. Podle jeho názoru je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.
Senát Parlamentu České republiky jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 17. dubna 1998 podepsaném předsedou Senátu doc. JUDr. Petrem Pithartem konstatoval, že Senát jako druhá komora Parlamentu České republiky při projednávání návrhu zákona schváleného Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky neshledal důvody, pro které by nemohl s napadeným zákonem vyslovit souhlas.
Stanovení podmínky nároku na přídavek na dítě, kterou je závislost na výši příjmů v rodině, lze stěží považovat za rozpor v rovnosti v právech nebo za "diskriminaci podle majetku". Pokud by tomu tak mělo být, bylo by nutno dojít k závěru, že také právní úprava přídavku na dítě před novelizací provedenou zákonem č. 242/1997 Sb., jejíž obnovení navrhovatelé požadují, je v rozporu s těmi ustanoveními Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv, na která navrhovatelé poukazují. Již původní úprava v zákoně č. 117/1995 Sb., jak také navrhovatelé uvádějí, stanovila poskytování přídavku na dítě v závislosti na výši rozhodného příjmu v rodině, na rozdíl od předchozí úpravy stanovené v zákoně č. 88/1968 Sb. a ve vyhlášce č. 95/1968 Sb., podle níž byly přídavky na dítě poskytovány "bez ohledu na majetkové a jiné poměry". Pokud by u přídavku na dítě diferenciace z hlediska rozhodného příjmu v rodině nebyla přípustná, nemohla by být tato dávka transformována z dřívějšího systému nemocenského pojištění (péče), resp. ze systému důchodového zabezpečení (výchovné k důchodu) do systému dávek státní sociální podpory závislých na výši příjmu. Obdobně by tomu bylo i z hlediska úpravy dalších dávek státní sociální podpory poskytovaných v závislosti na výši příjmu rodiny; tento adresný systém státních sociálních dávek by potom vůbec nebylo možno zavést.
Pokud jde o Úmluvu o právech dítěte v souvislosti s právem dítěte na "výhody sociálního zabezpečení", dospívá Senát k závěru, že Úmluva o právech dítěte tyto výhody nikterak nekonkretizuje stanovením jejich rozsahu nebo zásad pro jejich určení a odkazuje na vnitrostátní právo. V otázce zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte Úmluva o právech dítěte vychází z toho, že základní odpovědnost zde nesou rodiče nebo jiné osoby, které se o dítě starají, a státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte, "v souladu s podmínkami daného státu a v rámci svých možností" činí opatření pro poskytování pomoci rodičům a jiným osobám, které se o děti starají. Změna v úpravě přídavku na dítě nebyla nijak dávána do souvislosti s tím, že by se jí sledovalo zrušení nebo omezení práva, které napomáhá uskutečnění práv dítěte více, než stanoví Úmluva o právech dítěte, aby v tom byl spatřován rozpor s ustanovením čl. 41 Úmluvy o právech dítěte, na které navrhovatelé poukazují v souvislosti se zakotvením zásady nabytých práv. V tomto smyslu je text uvedeného článku Úmluvy o právech dítěte v předloženém návrhu významově posunut. Uvedené ustanovení vyjadřuje mezinárodně uznávanou zásadu, že ratifikací Úmluvy o právech dítěte nejsou dotčena výhodnější práva podle vnitrostátního zákonodárství smluvního státu. Z novelizace zákona o státní sociální podpoře provedené zákonem č. 242/1997 Sb. nevyplývá rozpor s uvedeným článkem Úmluvy o právech dítěte, popřípadě s obdobným ustanovením čl. 5 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, na které je v předloženém návrhu v dané souvislosti rovněž poukazováno.
V závěru svého vyjádření předseda Senátu Parlamentu České republiky proto konstatoval, že je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadených ustanovení zákona a rozhodl o nich.
Ministerstvo práce a sociálních věcí na základě výzvy Ústavního soudu podalo dne 11. května 1998 své vyjádření k návrhu skupiny poslanců.
Vychází z toho, že peněžité dávky státní sociální podpory jsou poskytovány v závislosti na výši příjmu v rodině, v souladu se zásadou usměrňování těchto dávek těm skupinám osob, které je potřebují právě s ohledem na míru jejich potřebnosti. Z hlediska sociálního jde o spravedlivý a adresný princip umožňující určitým způsobem vyrovnávat sociální rozdíly v úrovni jednotlivých skupin i dalších osob. Jde o princip platný v oblasti státních sociálních dávek, přičemž je uplatňován stejně ve vztahu ke všem osobám a platí bez rozdílu pro všechny případy, jsou-li splněny stanovené podmínky.
Kritizuje tvrzení navrhovatelů, že změna zákona o státní sociální podpoře provedená zákonem č. 242/1997 Sb. je v rozporu s čl. 3 odst. 1, čl. 26 až 28 a čl. 41 Úmluvy o právech dítěte, protože navrhovatelé vyčleňují pro účely své argumentace z této úmluvy jen některá ustanovení nebo jejich části a pomíjejí vzájemné vazby jejích jednotlivých ustanovení. Neberou v úvahu čl. 4 této úmluvy, podle něhož "Pokud jde o hospodářská, sociální a kulturní práva, státy uskutečňují taková opatření v maximálním rozsahu svých prostředků ..." a mají tedy možnost i tato práva omezit. Obdobně pomíjejí v čl. 26 této úmluvy, že výhody v něm uvedené se poskytují s ohledem na zdroje a možnosti dítěte a osob, které se o ně starají.
Navrhovatelé nesprávně interpretují i čl. 41 Úmluvy o právech dítěte, který má význam především v okamžiku ratifikace mezinárodní úmluvy. Pokud však uvádějí, že smyslem článku je zákaz odejmutí nebo omezení nabytých práv, zákaz snižování dosažené sociální a finanční pomoci a povinnost přijímat opatření k postupnému zvyšování životní úrovně, jde takový výklad daleko za původní smysl tohoto článku. Úmluva nestanoví žádná jednoznačná kritéria pro poskytování jednotlivých sociálních dávek a ponechává na vládách a parlamentech smluvních stran, aby stanovily úroveň sociálních dávek.
Obdobně je vytýkán navrhovatelům jejich přístup k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech v čl. 5 odst. 2, čl. 10 a čl. 11 odst. 1. Pokud jde o čl. 5 odst. 2, i ten směřuje k tomu, aby v souvislosti s ratifikací paktu nedošlo k omezení některého práva zajištěného vnitrostátním předpisem. Čl. 11 odst. 1 se týká práva jednotlivce na přiměřenou životní úroveň a zlepšování životních podmínek; v tomto článku i v čl. 10 se jedná o obecné ustanovení, podle něhož se životní úroveň posuzuje v širším sociálně-ekonomickém kontextu, a o obecný princip ochrany.
Stejně jako u Úmluvy o právech dítěte, tak i v tomto mezinárodním paktu pomíjejí navrhovatelé čl. 4, podle něhož může stát podrobit práva omezením, která stanoví zákon a která jsou slučitelná s povahou těchto práv, a jsou-li učiněna za účelem podpory obecného blaha v demokratické společnosti.
Pokud jde o čl. 28 Úmluvy o právech dítěte a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, nedotýkájí se práva na sociální a ekonomickou pomoc dětem a není specifikováno, v jakém směru mělo k porušení takového práva dojít.
V závěru svého vyjádření uvádí Ministerstvo práce a sociálních věcí ještě připomínky k poznámkám navrhovatelů k Evropské sociální chartě, kterou Česká republika ještě není vázána, a vyjadřuje svůj důrazný nesouhlas s návrhem, že by mělo dojít k navrhovanému zrušení zákona zpětně k 1. říjnu 1997.