IV.
Ústavní soud po rozboru návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, stanovisek vyžádaných od účastníků řízení, tj. Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky, jakož i expertního vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí, s přihlédnutím k těsnopiseckým zprávám o projednávání zákona č. 242/1997 Sb. v obou komorách Parlamentu České republiky dospěl k závěru, že návrh na zrušení napadených ustanovení zákona č. 117/1995 Sb., ve znění zákona č. 242/1997 Sb., není důvodný.
Přijetím zákona č. 117/1995 Sb. byl v oblasti sociálního zabezpečení zaveden systém dávek státní sociální podpory, který rozlišuje dvě skupiny dávek. První skupinou jsou dávky státní sociální podpory poskytované v závislosti na výši příjmů v rodině, tj. dávky adresné; do této skupiny patří přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení a příspěvek na dopravu. Druhou skupinou jsou ostatní dávky státní sociální podpory poskytované bez ohledu na výši příjmu v rodině; do této skupiny patří rodičovský příspěvek, zaopatřovací příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné a pohřebné.
Změna v úpravě přídavku na dítě spočívající v omezení okruhu oprávněných osob a ve výši přídavku na dítě byla v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona zdůvodněna nutností omezit výdaje státu v roce 1997 a v roce 1998 v souvislosti s aktuální ekonomickou situací jako součást řady úsporných opatření vlády ke snížení výdajů státního rozpočtu a tato omezující úprava byla - proti vládnímu záměru, který nepředpokládal její časové omezení - přijata na období od 1. října 1997 do 31. prosince 1998. Bylo přitom vzato v úvahu, že jde o jednu z dávek státní sociální podpory, kdy její odnětí nebo snížení, které by vzhledem k výši příjmů rodiny vedlo k podstatnějšímu ztížení sociální situace rodiny, může být kompenzováno jinou dávkou v rámci systému státní sociální podpory, popřípadě širšího systému sociálního zabezpečení. Důsledky změn úpravy přídavků na děti se promítly do nároků na jiné dávky státní sociální podpory vzhledem k tomu, že přídavek na dítě je součástí rozhodného příjmu rodiny pro nárok na sociální příplatek či příspěvek na bydlení apod. [§ 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 117/1995 Sb., ve znění zákona č. 242/1997 Sb.].
Pro posouzení požadavku navrhovatelů je třeba konstatovat, že je skutečností, že zákon č. 242/1997 Sb. snížil výši přídavku na dítě, snížil počet oprávněných dětí a prohloubil diferenciaci přídavků, a to v důsledku poklesu celkové výkonnosti ekonomiky. To vyplynulo i v průběhu projednávání návrhu zákona v Parlamentu České republiky, kdy bylo konstatováno, že se navrhuje zejména úprava podmínek nároku na přídavek na dítě a jeho výši tak, že nárok bude vázán na výši příjmů nepřesahující v rodině 2,2násobek životního minima rodiny, a to na rozdíl od do té doby platné úpravy, kdy nárok na tuto dávku vznikal v případě, že rozhodný příjem v rodině nepřesahoval trojnásobek životního minima rodiny. Výše přídavku pak měla činit 27 % částky na osobní potřeby dítěte, jestliže rozhodný příjem v rodině není vyšší než 1,8násobek životního minima rodiny nebo 14 % částky na osobní potřeby dítěte v ostatních případech.
Zákon č. 242/1997 Sb. tedy odráží situaci předpokládanou čl. 4 Úmluvy o právech dítěte v tom, že státy uskutečňují takováto opatření v maximálním rozsahu svých prostředků; tento zákon sám však diferenciaci v přídavcích na děti nezavádí, ta byla již založena právní úpravou v zákoně č. 117/1995 Sb.
Ústavní soud se po předchozím vyhodnocení návrhu předloženého skupinou poslanců zabýval ústavněprávními otázkami, především těmi, které uvedli navrhovatelé ve svém návrhu, a to jednak podle Listiny základních práv a svobod, jednak podle mezinárodních smluv. Podle názoru navrhovatelů je nová zákonná úprava přídavku na dítě v rozporu zejména s čl. 32 odst. 1 ve spojení s čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, které zaručují rovnost všech dětí v právech a jejich stejnou zvláštní ochranu bez jakéhokoliv rozdílu, včetně majetkového a jiného postavení. Jak již Ústavní soud několikrát zdůraznil (nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/95, Pl. ÚS 5/95 vyhlášené pod č. 168/1995 Sb. a č. 6/1996 Sb.) princip rovnosti není v zásadě chráněn sám o sobě, ale jen v souvislosti s porušením jiného základního práva, které zaručuje ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva podle čl. 10 Ústavy. Nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující alespoň v určitém směru již samu podstatu rovnosti. Pokud by bylo stanovení různých podmínek sociálních dávek v závislosti na odůvodněných potřebách určitých skupin osob považováno paušálně za porušení základního práva a rovnosti v právech, znamenalo by to, že u sociálních dávek by vlastně žádnou podmínku pro nárok nebo jeho výši spočívající např. ve věku, v době či individuálním posuzování sociální a ekonomické situace ani nebylo možno stanovit.
Navrhovatelé tedy namítají rozpor napadených ustanovení zákona s obecnými interpretačními ustanoveními a zásadami uplatňovanými v právním státě podle hlavy první Listiny základních práv a svobod. Dále se opírají o čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod týkající se obecně ochrany rodičovství a rodiny a zvláštní ochrany dětí a mladistvých. Tato všeobecně formulovaná práva předpokládají konkretizaci zákonem, jak uvádí čl. 32 odst. 6 i výslovně čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této konkretizaci nebyly zjištěny rozpory s výchozími ústavněprávními normami.
Navrhovatelé namítli ještě rozpor nové úpravy přídavku na dítě s ustanoveními čl. 3 odst. 1, čl. 26 až 28 a čl. 41 Úmluvy o právech dítěte a s ustanoveními čl. 5 odst. 2, čl. 10 a čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ale důvody, jak ke svému stanovisku došli, ve svém podání neuvedli. Jen u čl. 41 Úmluvy o právech dítěte dospěli k závěru, že je zde zakotvena zásada nabytých práv a smluvní strana nesmí zrušit nebo omezit práva, která uznávala na základě vnitrostátního práva nebo mezinárodní smlouvy, pokud taková práva více než Úmluva o právech dítěte napomáhají uskutečnění práv dítěte. Podle této zásady jsou smluvní státy údajně povinny přijímat opatření k postupnému zvyšování životní úrovně dětí a k pomoci rodičům a jiným osobám, které se starají o děti; nejsou však oprávněny dosaženou sociální a finanční pomoc snižovat podle čl. 26 až 28 Úmluvy o právech dítěte. Tento výklad nemá oporu v Úmluvě o právech dítěte a Ústavní soud nemohl k němu v tomto konkrétním případě nijak přihlédnout. Naopak mohl použít ustanovení čl. 26 k tomu, aby ukázal, že není důvodu napadená ustanovení zákona č. 117/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zpochybňovat. Odstavec 1 citovaného článku stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo každého dítěte na výhody sociálního zabezpečení včetně sociálního pojištění a činí nezbytná opatření k dosažení plného uskutečňování tohoto práva v souladu s vnitrostátním právem. Odstavec 2 téhož článku pak stanoví, že tyto výhody se podle situace poskytují s ohledem na zdroje a možnosti dítěte a osob, které se o ně starají, jakož i s ohledem na veškerá další hlediska, která jsou spojena se žádostí o poskytnutí těchto výhod podanou dítětem nebo ve prospěch dítěte.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými ustanoveními novely zákona č. 117/1995 Sb. byla porušena základní práva a svobody obsažené v Listině základních práv a svobod či v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, zejména když předchozí koncepce zákona vycházela z obdobného systémového řešení a stanovená výše dávek v konkrétní výši není sama o sobě ústavně chráněným právem.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh skupiny poslanců zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holeček v. r.
místopředseda
******************************************************************