II.
Návrh na zrušení uvedených ustanovení § 17 a 18 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění zákona č. 242/1997 Sb., podala podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky a § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, skupina sedmdesátidvou poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kteří ze svých řad pověřili zastupováním v řízení před Ústavním soudem doc. RSDr. Jaroslava Štraita, CSc., který též ověřil správnost jejich podpisů.
Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani pro zastavení řízení podle § 67 téhož zákona, byl návrh v souladu s ustanovením § 69 citovaného zákona zaslán Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky s výzvou k vyjádření. Ústavní soud si také vyžádal stanovisko ministra práce a sociálních věcí.
Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud zjišťoval, zda zákon č. 242/1997 Sb., jehož protiústavnost, pokud jde o změnu ustanovení § 17 a 18 zákona č. 117/1995 Sb., navrhovatelé namítají, byl přijat a vydán v mezích Ústavou České republiky stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Zjistil, že zákon č. 242/1997 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 5. září 1997, jakož i potřebnou většinou senátorů Senátu Parlamentu České republiky dne 17. září 1997, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen.
Pokud jde o právní úpravu k 1. lednu 1993, byly přídavky na děti přiznávány všem dětem jednotně, bez ohledu na majetkové a jiné poměry podle zákona č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 95/1968 Sb., o poskytování přídavků na děti v nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, jako forma společenské péče o rodiny s nezaopatřenými dětmi.
Uvedená úprava byla změněna zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. V něm byl přídavek na dítě koncipován jako právní nárok jednotlivého nezaopatřeného dítěte a přídavky se poskytovaly diferencovaně ve zvýšené výměře [§ 18 písm. a)] nebo v základní výměře [§ 18 písm. b)] nebo ve snížené výměře [§ 18 písm. c)] v závislosti na osobní potřebě dítěte a na výši rozhodného příjmu v rodině. Rozhodný příjem v rodině a osobní potřeba dítěte se stanovila podle § 4 a 8 zákona č. 117/1995 Sb. a podle zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Poté zákonem č. 242/1997 Sb. byla, pokud jde o nároky na přídavek na dítě do 31. prosince 1998, zrušena kategorie přídavků ve snížené výměře a byla provedena změna podmínek pro výplatu přídavků ve zvýšené výměře a v základní výměře. Pro dobu po 31. prosinci 1998 byla prohloubena diferenciace přídavků ve zvýšené, základní a snížené výměře.
Podle názoru skupiny poslanců nová ustanovení § 17 a 18 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění zákona č. 242/1997 Sb., jednak ruší nabytá práva značného počtu dětí v sociální oblasti v rozporu se zásadou rovnosti všech dětí v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i se zásadou jejich rovnosti před zákonem bez jakékoli diskriminace (včetně majetkového původu) podle čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a rovnosti v právech bez jakékoli diskriminace (včetně majetku a postavení jejich rodičů nebo zákonných zástupců) podle čl. 2 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud zrušil napadená ustanovení dnem 1. října 1997, má skupina poslanců za to, že takové zrušení není v rozporu se zákazem retroaktivity zákonů, neboť nejde o zpětné zrušení nároků, ale o jejich restituci, přičemž zrušení k jinému pozdějšímu datu by bylo legalizováním neústavního stavu a dostalo by se do rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky. V této souvislosti se skupina poslanců dovolává nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 18. října 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92, jehož výrok byl publikován v částce 96 ročníku 1992 Sbírky zákonů a v jeho odůvodnění vysloveného právního názoru, že "Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně. Musí tu prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Kritéria, podle nichž takové odůvodnění činí, přitom musí být objektivní, a to právě pro danou oblast." Žádná taková kritéria resortním ministerstvem, vládou ani Poslaneckou sněmovnou nebyla prokazována ani prokázána.