III.
V souvislosti s ustanovením § 6 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. navrhovatelé namítají jeho rozpor s čl. 1 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. Ustanovení § 6 cit. zákona upravuje způsob nabytí státního občanství České republiky prohlášením, a to osobami, které k 31. prosinci 1992 byly státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, ale nebylo možné určit ani občanství České republiky ani občanství Slovenské republiky. Podle názorů navrhovatelů formulace § 6 cit. zákona připouští, aby podle něj české státní občanství pouhým prohlášením nabyli cizí státní příslušníci. Dále uvádějí, že "k 1. lednu 1969 a k 31. prosinci 1992 tedy bylo vyloučeno, aby někdo byl československým státním občanem a nebyl zároveň státním občanem České (nebo Slovenské) republiky. Neexistovala množina jednotlivců, kteří by byli československými státními občany a kteří by nebyli zároveň českými nebo slovenskými státními občany". Toto tvrzení však neobstojí. Ustanovení § 6 cit. zákona totiž není ve svém znění aplikovatelné na cizince (tedy osoby s cizí státní příslušností), protože základní podmínkou pro použití tohoto ustanovení je státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky existující k 31. prosinci 1992. V úvahu by připadala pouze taková právní situace, kdy by státní občan České a Slovenské Federativní Republiky byl současně i státním občanem jiného státu (tedy bipolita). Z hlediska ustanovení § 6 cit. zákona však nepřipadá v úvahu námitka cizího státního občanství, protože toto ustanovení neobsahuje nové nabytí státního občanství udělením cizinci, kdy musí být splněna podmínka propuštění z původního státního svazku, ale pouze potvrzení existujícího původního státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky a jeho transformaci ve státní občanství České republiky. Existence druhého (cizího) státního občanství není v daném případě rozhodující.
Důležité je však odpovědět na otázku, zda k 31. prosinci 1992 mohly existovat fyzické osoby, které byly státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, aniž bylo určeno jejich státní občanství České republiky nebo Slovenské republiky. Rozborem předchozích právních úprav ohledně nabývání a pozbývání státního občanství lze bezpochyby dospět k závěru, že takový právní stav byl reálně možný. Institut státního občanství České socialistické republiky byl konstituován zákonem České národní rady č. 39/1969 Sb. Podle § 2 odst. 1 cit. zákona byl státním občanem republiky ten, který měl k 1. lednu 1969 státní občanství Československé socialistické republiky, jestliže se narodil na území České socialistické republiky. Podle § 2 odst. 2 cit. zákona byl státním občanem České socialistické republiky i státní občan Československé socialistické republiky, který se narodil v cizině, jestliže byl k 1. lednu 1969 přihlášen k trvalému pobytu na území České socialistické republiky, eventuálně jestliže před odchodem do ciziny měl on anebo jeho rodiče na území České socialistické republiky poslední trvalý pobyt. Zákon České národní rady č. 39/1969 Sb. však obsahuje i ustanovení (ve svém § 3) řešící situaci fyzických osob, které měly státní občanství Československé socialistické republiky, ale státní občanství (České republiky nebo Slovenské republiky) nebylo možné určit. Uvedený právní stav, tedy existence státního občanství Československé socialistické republiky, aniž by bylo možno určit státní občanství České socialistické republiky nebo Slovenské socialistické republiky, mohl reálně existovat, neboť státní občanství národní republiky se tvořilo v roce 1969 dodatečně. Podle předchozích právních úprav (zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství) se státní občanství nabývalo narozením na území Československé republiky z rodičů, kteří jsou občany (základní způsob - § 1 odst. 1 cit. zákona), a to i tehdy, jestliže dle § 1 odst. 1 cit. zákona se dítě narodilo v cizině, byli-li otec i matka občany Československé republiky. Za této podmínky mohla fyzická osoba mít československé občanství (podle zákona České národní rady č. 39/1969 Sb. i státní občanství Československé socialistické republiky a následně i České a Slovenské Federativní Republiky), ale nebyly splněny i podmínky trvalého pobytu u ní ani u rodičů. I u těchto rodičů totiž mohlo československé státní občanství vzniknout "zděděním" po předcích. Podle ustanovení § 3 zákona České národní rady č. 39/1969 Sb. mohly tyto fyzické osoby nabýt státního občanství České socialistické republiky prohlášením. Toto prohlášení je však právem fyzické osoby, v daném případě státního občana Československé socialistické republiky, nikoliv jeho povinností. Současně nutno ovšem zdůraznit, že citovaná právní úprava nestanovila žádnou lhůtu pro výkon tohoto práva a nestanovila ani právní následky pro případné nevyužití daného práva. Z těchto skutečností lze potom snadno vyvodit, že právo prohlášením nabýt státní občanství České socialistické republiky bylo stanoveno jako právo časově neomezené a plynutím času nezanikající. Je tedy zřejmé, že může existovat právní stav, kdy fyzická osoba má státní občanství Československé socialistické republiky (a posléze i České a Slovenské Federativní Republiky) a současně nemá státní občanství České republiky nebo Slovenské republiky, a kdy za současného práva tedy může prohlášením určit, zda jeho národní občanství je vázáno k České nebo Slovenské republice. Tuto právní úpravu potom beze zbytku převzal i zákon České národní rady č. 40/1993 Sb.
Nelze proto souhlasit s tvrzením navrhovatelů, že prohlášením podle § 6 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. může státní občanství České republiky nabýt kterýkoliv cizinec. Vždy musí být vyjádřena vazba na původní stát (Českou socialistickou republiku, Československou socialistickou republiku, Českou a Slovenskou Federativní Republiku) a tato vazba musí být nepřetržitá a trvající i z hlediska zásady cives origo facit. V rámci prohlášení se nezkoumá otázka eventuálně jiného státního občanství, které mohla fyzická osoba získat, protože se zde vychází z právního základu existence státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky a je pouze konkretizováno občanství nově vzniklé České republiky. Podmínka propuštění z jiného státoobčanského svazku, jak již řečeno výše, není zkoumána, protože se zde nejedná o nově udělované občanství. Nutno též připomenout, že zpráva Ministerstva vnitra potvrdila, že se jedná o zcela výjimečné případy (maximálně 10 osob v průběhu jednoho roku).
Z uvedených skutečností potom nelze nijakým způsobem dovodit, že ustanovení § 6 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. je v rozporu s ustanovením čl. 1 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb., protože k 1. lednu 1969 i k 31. prosinci 1992 existoval právní stav, který umožňoval podle § 3 zákona České národní rady č. 39/1969 Sb. státním občanům Československé socialistické republiky s časově neomezeným právem zvolit si prohlášením státní občanství České socialistické republiky.