II.
Z obecného hlediska lze státní občanství definovat jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a na právu účasti na jeho správě veřejných záležitostí. Povinností občana je především věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí, ke kterým je povolán, a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území. Konkrétní obsah státního občanství je určen zákonodárstvím jednotlivého svrchovaného státu. Je výsostným právem státu určovat podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státní občanství.
Státní občanství je jednoznačně institutem vnitrostátního práva, ostatní státy jsou vedeny zásadou nevměšovat se do vnitřních věcí státu. Avšak důsledky státního občanství mají dopad i navenek vzhledem k tomu, že státní občanství zaručuje fyzické osobě, která je jeho nositelem, ochranu i na území jiného státu. V takovém případě samozřejmě může dojít ke střetu zájmů a institut státního občanství se tak dostává i do pozornosti mezinárodního práva. Mezinárodní aplikace uznání státního občanství v každém jednotlivém případě musí být založena na národním právu dotčeného státu, rozhodnutí státu o udělení svého vlastního občanství nemusí být mezinárodně přijímáno bez otázek. V případě Nottebohm Mezinárodní soudní dvůr judikoval, že "stát nemůže očekávat, že pravidla (upravující získání státního občanství), která zakotví, mají nárok na uznání jiným státem, pokud nejedná v souladu s všeobecným cílem právního závazku státního občanství, podle něhož je jedinec v "genuine" (opravdovém) spojení se státem, který chrání své občany proti jiným státům". (ICJ Rep, 1955 s. 23). Jinými slovy z mezinárodního pohledu nemusí být akceptován jiným státem případ udělení státního občanství fyzické osobě, která není v blízkém vztahu ke státu udělujícímu občanství. I když rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora zavazuje jen státy, které jsou účastny sporu, lze z pohledu obecného mezinárodního práva konstatovat, že s výjimkou aplikace některých mezinárodních smluvních závazků (úprava udělení občanství včetně stanovení kategorií osob, jimž může být občanství uděleno, podmínek a postupu udělování státního občanství, které musejí tyto fyzické osoby splnit), je záležitostí každého státu, který je určuje samostatně (Nottebohm case, ICJ Rep, 1955, s. 20).