IV.
Návrh skupiny poslanců dále směřuje proti ustanovením § 11 a § 12 odst. 3 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., která jsou podle navrhovatelů v rozporu s ustanovením čl. 67 odst. 1 Ústavy České republiky, a uvádí, že podle tohoto ustanovení na vrcholné úrovni ve věcech výkonu státní moci odpovídá vláda, nikoliv Ministerstvo vnitra. Dále uvádí, že jde o rozpor s ustanoveními čl. 2 odst. 2, čl. 9 odst. 2 Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s tím, že státní moc musí sloužit všem občanům v souladu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu bez vázanosti na nějakou výlučnou ideologii nebo náboženské vyznání a při respektování rovnosti všech lidí v právech.
V ustanovení § 11 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb., je obsaženo právo Ministerstva vnitra prominout žadateli
- podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. a) cit. zákona (tedy nepřetržitý trvalý pobyt alespoň pět let na území republiky), pokud jsou splněny další podmínky uvedené v § 11 odst. 1 písm. a) až f), tedy že se narodil na území České republiky nebo žije na území České republiky nepřetržitě alespoň 10 let nebo měl v minulosti státní občanství České republiky, příp. státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky nebo byl osvojen státním občanem České republiky nebo jeho manžel (manželka) je státním občanem České republiky anebo jehož alespoň jeden z rodičů je státním občanem České republiky,
- podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. b) cit. zákona (tedy propuštění ze státního svazku jiného státu) při splnění dalších podmínek uvedených v § 11 odst. 2 cit. zákona (tedy má-li žadatel na území České republiky nepřetržitý trvalý pobyt alespoň po dobu pěti let, pokud právní předpisy státu, jehož je žadatel státním občanem, neumožňují propuštění ze státního svazku nebo pokud tento stát odmítá vydat doklad o propuštění žadatele ze státního svazku),
- podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. d) cit. zákona (tedy znalost českého jazyka) v případech hodných zvláštního zřetele.
V ustanovení § 12 odst. 3 cit. zákona je pak obsaženo právo Ministerstva vnitra prominout složení státoobčanského slibu.
Návrh skupiny poslanců namítá, že "výkon tohoto práva byl svěřen do výlučné a od vlády izolované pravomoci Ministerstva vnitra a nebyla zákonem upravena možnost přezkoumání zákonnosti jeho rozhodnutí v těchto věcech, což je porušením ustanovení čl. 2 odst. 1, čl. 67 odst. 1 Ústavy a čl. 2 Listiny, podle nichž musí státní moc být vykonávána hierarchickým způsobem tak, aby za ni v nejvyšší úrovni odpovídala vláda a aby sloužila všem občanům v souladu se všemi podstatnými náležitostmi demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Při rozhodování o udělování státního občanství je prioritní veřejný zájem, který je vymezen dělbou státní moci (čl. 2 Ústavy) a demokratickými hodnotami, a který nesmí být diktován ideologickými ani náboženskými motivy (čl. 2 odst. 1 Listiny) ani individuálními zájmy jen některých fyzických osob (čl. 1 Listiny o rovnosti lidí v právech)".
Žádný z výše uvedených článků Ústavy nebo Listiny není napadenými ustanoveními v § 11, § 12 odst. 3 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb. porušen a v tomto směru nebyla určena či prokázána souvislost. Je conditio sine qua non každé demokratické vlády, že rozhodování o řadě odborných otázek svěřuje svým členům a jejich úřadům, a to i z hlediska běžné a nutné dělby práce. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci (§ 67 odst. 1 Ústavy). Ostatní orgány výkonné moci jsou tak vládě přirozeně podřízeny. Ministerstva jsou vládou řízena nejen prostřednictvím právních předpisů jako obecně závazných normativních aktů, ale i prostřednictvím interních normativních instrukcí a individuálních aktů (§ 21 zákona České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, podle kterého se ministerstva ve veškeré své činnosti řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády). Zákon České národní rady č. 2/1969 Sb. také vztah ministerstva a vlády výslovně vyjadřuje v § 28 odst. 1, podle kterého činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocuje vláda České republiky. Vláda je současně jako vrcholný orgán výkonné moci jejím představitelem i ve vztahu k Poslanecké sněmovně. Ministerstva zpracovávají na svých úsecích otázky svěřené do jejich působnosti a ve stanovených oblastech státní politiky je předkládají vládě jako celku k projednání. Ta s nimi v podobě obecných dokumentů a zpráv nebo v podobě zákonodárné iniciativy vystupuje před Poslaneckou sněmovnou.
Nositelem ústavně politické odpovědnosti za činnost ministerstva je příslušný ministr, který je v tomto směru kontrolován běžnými prostředky parlamentní demokracie, jako jsou interpelace (čl. 53 odst. 1, 2 Ústavy), citační právo Poslanecké sněmovny a jejích orgánů nebo vyšetřovací komise (čl. 30, čl. 38 odst. 2 Ústavy). Dalším kontrolním mechanismem, kterým je sledována činnost a volán k ústavněprávní odpovědnosti ministr, je i možnost jeho odvolání z funkce. Podle čl. 74 Ústavy tento kontrolní mechanismus přísluší předsedovi vlády (návrh na odvolání ministra) a prezidentovi republiky (odvolání samotné). Z těchto skutečností potom jednoznačně plyne, že činnost ministerstva jako orgánu státní správy, kterému je zákonem (a je bezpochybné, že zákonem České národní rady č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb., se tak stalo - čl. 79 odst. 1 Ústavy) svěřena pravomoc k udělování státního občanství, je podrobena všem postupům, které jsou běžné v systémech parlamentních demokracií, může být těmito prostředky kontrolována a také může být vyvozena ústavně právní odpovědnost příslušného ministra, pokud při své činnosti porušuje stanovená pravidla chování.
Tvrzení, že udělování českého státního občanství bylo svěřeno do výlučné a od vlády izolované pravomoci Ministerstva vnitra, tedy neodpovídá skutečnosti.
Vzhledem k uvedenému lze mít za to, že ustanovení § 11 a § 12 odst. 3 zákona České národní rady č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb., nejsou v rozporu s těmi ustanoveními Ústavy a Listiny, jak uvádí navrhovatel, a nebyla prokázána ani souvislost mezi tvrzením navrhovatele a porušením uvedených ustanovení.