I. c)
Odlišné stanovisko některých soudců
17. Ke shora citovanému usnesení č. j. Vol 16/2014-69 připojili odlišné stanovisko soudci Zdeněk Kühn, Radan Malík a Miloslav Výborný. V něm především vyjádřili svoje pochybnosti ohledně projednatelnosti předmětného návrhu, a to proto, že výsledek řízení před Ústavním soudem nemůže mít na platnost volby obou napadených kandidátů žádný vliv. Volby již proběhly, a to plně v souladu s platným a účinným zákonem. Je nevyvratitelným faktem, že voliči přizpůsobovali svou volbu nejen svým politickým preferencím, ale i existujícím volebním pravidlům, tedy také pětiprocentní uzavírací klauzuli. Dílčí "smazání" výsledků voleb a přidělení mandátu dvěma jiným kandidátům by i v případě, že by (snad) Ústavní soud dovodil protiústavnost uzavírací klauzule, vedlo k naprostému zatemnění volebního výsledku. Vedlo by k popření vůle voličů, kteří hlasovali podle jedněch pravidel a ex post by se dozvěděli, že vlastně hlasovali podle pravidel jiných. Nemůže-li mít rozhodnutí Ústavního soudu žádný význam pro věc samu, soud vůbec nemůže podat příslušný návrh.
18. Disentující soudci mají dále za to, že většina členů volebního senátu chápe zjednodušeně zásadu rovného volebního práva. Jak Ústavní soud opakovaně uváděl: "princip rovnosti nemá absolutní (abstraktní) charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. Nelze ji proto ani chápat mechanicky, dokonce lze mít za to, že se jedná o zvláštní případ rovnosti. V určitých případech je dokonce přípustné i určité omezení rovnosti volebního práva (nález sp. zn. Pl. ÚS 25/96, viz výše). Tato specifická rovnost se projevuje konkrétně zejména v takových otázkách, jako jsou např. uzavírací klauzule, podmínky podávání kandidátních listin, volební kampaň, volební geometrie a volební aritmetika" [bod 60 nálezu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 52/10 (N 56/60 SbNU 693)]. Ústavní soud zdůraznil, že "zásadu rovného volebního práva je nutno chápat tak, že každý volič má stejný počet hlasů jako jakýkoliv jiný, nikoliv však, že každý odevzdaný hlas má - ve vztahu ke konečnému volebnímu výsledku (počtu získaných mandátů) - stejnou váhu" (bod 61 tamtéž, zde Ústavní soud cituje a shrnuje svou dosavadní judikaturu).
19. Navíc, ústavní pořádek poměrný systém ve vztahu k volbám do Evropského parlamentu nezná. Poměrný systém vyplývá z práva evropského. Ústavní soud přitom již tradičně rozlišuje situace, kdy Ústava poměrný systém předepisuje, a situace, kdy Ústava o volebním systému mlčí. Za klíčovou - a s nynějším návrhem zcela nekompatibilní - pasáž je proto nutno označit bod 68 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 52/10 (viz výše), z níž plyne, že navýšení hranice omezovací klauzule jen nesmí ohrozit - obecně vyjádřeno - demokratickou substanci voleb. Ve vztahu k přirozenému prahu stanovenému pro volby do Poslanecké sněmovny - kde je poměrný volební systém Ústavou předepsán (!) - se Ústavní soud vyjádřil ve dvou klíčových nálezech, a sice sp. zn. Pl. ÚS 25/96 (viz výše) a sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 ze dne 24. 1. 2001 (N 16/21 SbNU 113; 64/2001 Sb.). V obou konstatoval, že teprve překročení desetiprocentní klauzule lze již považovat za takový zásah do proporcionálního systému, který ohrožuje jeho demokratickou substanci. Není proto zřejmé, jaký je důvod nastavit přísnější měřítko pro volby do Evropského parlamentu; navíc za situace, kdy Ústava, shodně jako u krajských nebo obecních voleb, poměrný systém nepředepisuje, a naopak evropské právo uzavírací klauzuli výslovně připouští.
20. Většina volebního senátu prý rovněž zjednodušeně chápe roli Evropského parlamentu. Je nesporné, že pravomoci Evropského parlamentu v posledních dekádách pozvolna posilují. Naposledy a viditelně se tak stalo v Lisabonské smlouvě. Evropský parlament tak sice stále ještě nemá zákonodárnou iniciativu, může však Evropskou komisi žádat o předložení návrhu právního aktu Evropské unie - ta sice nemusí poslechnout, musí však sdělit Evropskému parlamentu důvody (čl. 225 SFEU). Evropský parlament sice není výlučným zákonodárcem, jako je tomu na národní úrovni, podílí se však na řádném legislativním postupu rovným dílem s Radou EU (čl. 294 SFEU). Dále volí předsedu Evropské komise (čl. 14, čl. 17 odst. 7 Smlouvy o Evropské unii, dále též jen "SEU"), schvaluje ostatní její členy jako sbor (čl. 17 odst. 7 SEU), může Evropské komisi vyslovit nedůvěru (čl. 17 odst. 8 SEU, čl. 234 SFEU), volí Evropského veřejného ochránce práv (čl. 228 SFEU) atd. Role Evropského parlamentu v řádném legislativním postupu je sice komplikovaná, je však v evidentním rozporu s představou roztříštěného tělesa obdařeného spoustou nezařazených solitérů. Evropský parlament se podílí na přijímání legislativy rovným dílem s Radou EU. V případě, že není nalezena shoda, existuje dohodovací výbor složený ze stejného počtu členů obou institucí. Nedojde-li k dohodě, návrh bude odmítnut, což se ovšem v praxi zatím stávalo výjimečně (to se prý může změnit, pokud převáží názory prezentované nynější většinou volebního senátu). Právě uvedené plně odpovídá i tomu, jak Evropský parlament vidí sám sebe. Dne 22. listopadu 2012 přijal (právně nezávazné) usnesení týkající se voleb do Evropského parlamentu v roce 2014, ve kterém vyzval členské státy, "aby ve svém volebním právu ... zavedly vhodné a vyvážené minimální limity pro rozdělení křesel, aby se tak řádně zohlednila volba občanů, kterou vyjádřili ve volbách, a současně se zajistila funkčnost Parlamentu". Citované rozhodnutí Evropského parlamentu bylo adresováno členským státům zejména s ohledem na nové uspořádání volby Evropské komise, které zavedla Lisabonská smlouva, a s ohledem na měnící se vztah mezi Evropským parlamentem a Evropskou komisí, který z něj vyplyne počínaje volbami v roce 2014. Vyjádřil tak svou domněnku, že spolehlivá většina v Evropském parlamentu bude mít zásadní význam pro stabilitu legislativních postupů Evropské unie a dobré fungování její exekutivy. Vhodně nastavená uzavírací klauzule v národních volebních systémech, kterou evropské právo výslovně povoluje, může tomuto cíli napomoci.
21. Síla jakékoliv instituce v rámci politického systému ostatně není dána jen psanými pravidly, ale rovněž vývojem samotného politického systému a pozvolna se utvářejícími ústavními konvencemi a aktuální vývoj v souvislosti s výběrem předsedy Evropské komise je toho názornou ukázkou. Právě v tomto spatřují disentující soudci značné zjednodušení návrhu většiny. Umělou uzavírací klauzuli pro volby do Evropského parlamentu používá polovina členských států Evropské unie, která vysílá do Evropského parlamentu 380 poslanců. Těchto 380 poslanců je vybíráno s důrazem na integrační prvky. Důraz na integraci ve vícero zemích může ve svém celku významně přispět k větší funkčnosti Evropského parlamentu.
22. Jestliže by přirozený práh pro zvolení poslancem Evropského parlamentu byl 1/21, tedy cca 4,76 %, umělý práh by v českém systému vskutku postrádal smysl. Přirozený práh pro získání mandátu je však pohyblivý a leží podstatně níže než 4 %. V nynější situaci je evidentní, že zrušení umělé klauzule by vedlo k tomu, že Česká republika by namísto zástupců sedmi stran vysílala do Evropského parlamentu zástupce stran devíti, tedy bezmála o třetinu více. Vedle efektu "přemnožení" politických stran by takováto situace také vedla k oslabení pozice českých politických stran v klubech utvářených v Evropském parlamentu. Fragmentace českého politického zastoupení v Evropském parlamentu by vedla ke snížení významu českých zástupců v něm vůbec.
23. Nynější volby do Evropského parlamentu jsou již třetími, které se konají v České republice. Zkušenosti ukazují, že uzavírací klauzule nijak neomezuje pestrost stranictví a reprezentativnost politických stran. Ve volbách v roce 2004 se do Evropského parlamentu kvalifikovalo šest politických stran a hnutí (vedle tehdy silných stran ODS, KSČM, KDU-ČSL a ČSSD získali dva mandáty i nezávislí a tři mandáty SNK - Evropští demokraté), ve spíše výjimečných volbách v roce 2009 jen čtyři strany (ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL), ve volbách v roce 2014 pak pestrost českého volebního systému gradovala v celkem sedmi úspěšných stranách a hnutích. Úspěch Strany svobodných občanů přitom ukazuje, že pětiprocentní uzavírací klauzule nepředstavuje nepřekročitelný práh, dávající exkluzivitu jen stranám velkým, bohatým či tradičním. Ostatně tyto výsledky a pestrost stranického zastoupení víceméně korelují s efektem uzavírací klauzule ve volbách do Poslanecké sněmovny.