II.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve vyjádření k návrhu odkazuje na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 123/1992 Sb., v níž se v obecné části uvádí, že cílem tohoto navrhovaného zákona bylo odstranění nedostatků dosavadní právní úpravy s využitím poznatků o právní úpravě ve státech, které mají s migrací cizinců dlouholeté zkušenosti, zejména SRN, Švédsko a USA. Dále se ve vyjádření uvádí, že navrhovatel ve svých úvahách opomíjí fakt, že k řízení o vyhoštění dojde teprve až v okamžiku nerespektování zákazu pobytu cizincem, na což je cizinec písemně upozorněn v poučení k rozhodnutí o uložení zákazu pobytu, a dále nebere v potaz institut tzv. vrácení, který je podle mezinárodních smluv využíván v drtivé většině případů právě k vrácení osob, které na území České republiky vnikly neoprávněně. Za předpokladu, že v případě vyhoštění jde o faktickou realizaci rozhodnutí o zákazu pobytu, jeví se jako plně dostačující možnost přezkumu v předchozím řízení o udělení zákazu pobytu odvolacím orgánem nebo soudem. Skutečnost, že se na řízení o vyhoštění nevztahuje správní řád, ještě neznamená, že by zde bylo jakési právní vakuum umožňující vznik úřední libovůle, správní orgán postupuje podle zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a musí dodržovat ustanovení § 18 zákona č. 123/1992 Sb. upravující tzv. překážky vyhoštění. Stát má nepochybně právo chránit své území a občany před cizinci, kteří vědomě zákony porušují. S ohledem na vysoký stupeň cizinecké kriminality a očekávané znovuzavedení vízové povinnosti s některými státy by navrhované zrušení napadených ustanovení celou situaci v oblasti ukončování pobytu cizinců více zkomplikovalo a zneprůhlednilo. Z hlediska času, nákladů a hlavně účelnosti není žádoucí, aby ve stejné věci proběhly za sebou dvě správní řízení. Předseda Poslanecké sněmovny také ve vyjádření potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., že napadený zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění ČSFR dne 4. 3. 1992, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen, jak již ostatně Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/97 ze dne 13. 5. 1998.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Ministerstva vnitra. K návrhu na zrušení ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb. se ve vyjádření uvádí, že je třeba pojímat toto ustanovení ve vazbě na další ustanovení zákona. Rozhodnutí o vyhoštění nelze zřejmě považovat za rozhodnutí týkající se základních práv a svobod, neboť tato práva lze vázat pouze k tomu cizinci, který se na území České republiky zdržuje oprávněně. Vyhoštění se však realizuje pouze v případě cizinců, kteří na území České republiky vstoupí neoprávněně nebo tu neoprávněně pobývají, a z tohoto pohledu se ustanovení § 32 odst. 2 shora uvedeného zákona jeví jako ústavně konformní. Současně Ministerstvo vnitra upozorňuje na to, že byly zahájeny legislativní práce na nové právní úpravě pobytu cizinců. V případě vyhovění návrhu považuje proto Ministerstvo vnitra za vhodné odložit vykonatelnost nálezu o jeden rok.
Ministerstvo zahraničních věcí ve svém stanovisku k návrhu Městského soudu v Praze poukazuje na výkladovou zprávu k čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, podle níž musí být termín "vyhoštění" považován za autonomní pojem, který je zcela nezávislý na vnitrostátní definici a označuje jakékoliv opatření vynucující odjezd cizince z dané země, s výjimkou extradice. Článek 1 nevyžaduje, aby dotčená osoba zůstala na území státu až do výsledku rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o přezkoumání jejího případu. Způsob přezkoumání je zcela svěřen vnitrostátní právní úpravě, není ani požadováno, aby přezkumný orgán byl odlišný od orgánu, který vydal původní rozhodnutí, a za plně postačující je považována autoremedura. Pokud jde o právo být zastoupen před příslušným úřadem nebo soudem, výkladová zpráva uvádí, že v sobě nezahrnuje právo dotčené osoby účastnit se jednání před těmito orgány. Stejně tak není vyžadováno ústní projednání daného případu - písemné řízení je považováno za postačující. Z judikatury k čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyplývá, že se nevztahuje na řízení týkající se povolení k pobytu a vyhoštění cizinců, pokud jím není dotčeno respektování rodinného života jako "občanské právo". Z toho je zřejmé, že ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy je čl. 1 Protokolu č. 7 lex specialis, což však neplatí v případě, že výsledek řízení o vyhoštění je rozhodující pro určité občanské právo. Pokud by tedy mělo dojít k vyhoštění osoby do určité země, mají státní orgány zákonnou povinnost nevyhostit ji do země, kde by mohla být porušena její základní práva (jako například právo na život, právo nebýt podroben mučení), tato osoba však nemá žádnou možnost napadnout rozhodnutí, které by tuto povinnost nerespektovalo, neboť řízení o vyhoštění je vyňato z působnosti správního řádu a zvláštní právní úprava jeho průběhu neexistuje. Z kontextu vyjádření Ministerstva zahraničních věcí plyne, že podle jeho názoru je při vyhoštění nutno v konkrétním případě zkoumat, zda zásah do práv dotyčné osoby představuje teprve samotné vyhoštění, nebo zda do nich bylo zasaženo již uložením zákazu pobytu. Pokud byl zásah do práv jednotlivce garantovaných příslušnou smlouvou omezen pouze na řízení o uložení zákazu pobytu, je z pohledu výše zmíněných ustanovení na vyhoštění třeba pohlížet pouze jako na "exekuci" rozhodnutí o zákazu pobytu a čl. 1 Protokolu č. 7, čl. 6 odst. 1 Úmluvy se v takovém případě na řízení o vyhoštění nevztahují. Pokud však vyhoštění představuje takový zásah do práv jednotlivce, který nevznikl rozhodnutím o zákazu pobytu, ale až vyhoštěním samotným, je třeba na vyhoštění pohlížet nikoliv jako na pouhý výkon rozhodnutí, ale jako na "vyhoštění" podle čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Z pohledu Úmluvy je možné případ od případu považovat řízení o vyhoštění podle zákona č. 123/1992 Sb. za řízení nalézací (je-li vyhoštění takovým zásahem do občanských práv příslušné osoby, jakým nebylo jemu předcházející uložení zákazu pobytu) nebo za řízení vykonávací (je-li vyhoštění stejným zásahem do občanských práv, jakým již bylo jemu předcházející uložení zákazu pobytu). Je tedy podle Ministerstva zahraničních věcí zřejmé, že pokud je řízení o vyhoštění řízením nalézacím, jehož výsledek je rozhodující pro občanská práva příslušné osoby, pak platná právní úprava nesplňuje požadavek čl. 6 Úmluvy, aby o občanských právech rozhodoval nezávislý a nestranný tribunál. Stejně tak, je-li předmětem tohoto řízení rozhodování o právech či svobodách garantovaných Listinou, nejsou splněny ani podmínky stanovené čl. 36 odst. 2 Listiny, poněvadž § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb. vylučuje řízení o vyhoštění z přezkumné pravomoci soudů.