III.
Institut vyhoštění představuje podstatný zásah do práv přiznávaných cizincům právoplatně se zdržujícím na území cizího státu, a proto mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách - Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech - jakož i Listina základních práv a svobod obsahují ustanovení stanovící meze takového zásahu do svobody pohybu a pobytu cizince na státním území a jeho opuštění. I když uvedené smlouvy ani Listina nezaručují cizincům právo nebýt vyhoštěn, poskytují ochranu proti takovým zásahům do svobody pohybu a pobytu cizinců, které by přesáhly rozsah stanovený zákonem.
Článek 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě stanoví, že cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost uplatnit námitky proti svému vyhoštění, dát přezkoumat svůj případ a dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo před osobou nebo osobami tímto úřadem určenými. Cizinec může být podle tohoto článku vyhoštěn před výkonem výše uvedených práv, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je odůvodněno zájmy národní bezpečnosti. Ustanovení obdobného znění pak obsahuje také čl. 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Článek 14 odst. 1 Listiny zaručuje svobodu pohybu a pobytu, a to s ohledem na ustanovení čl. 42 odst. 2 Listiny, i cizincům. V odstavci 5 tohoto článku je pak stanoveno, že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Garanci těchto základních práv a svobod musí tedy zajišťovat i zákon upravující pobyt cizinců na území České republiky, jímž je zákon č. 123/1992 Sb.
Základní práva zaručovaná v souvislosti s vyhoštěním cizince ústavním pořádkem České republiky a uvedenými mezinárodními smlouvami jsou v zásadě vázána na skutečnost, že cizinec má na území státu povolen pobyt, tedy, že se na území státu zdržuje oprávněně. Ochrana těchto práv cizinců je však založena na zásadě individuálního posouzení každého jednotlivého případu vyhoštění a možnosti uplatnit námitky proti rozhodnutí o vyhoštění, o němž může být rozhodnuto jen v případech stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví.
Zákon č. 123/1992 Sb. upravuje institut vyhoštění cizince ve svých ustanoveních § 16 až 18. Podle § 16 odst. 1 může být vyhoštěn cizinec, který neoprávněně vstoupí nebo neoprávněně pobývá na území České republiky. Neoprávněnost vstupu či neoprávněnost pobytu lze sice ve většině případů z hlediska platné právní úpravy jednoznačně a nerozporně posoudit a právně kvalifikovat zejména v případech neoprávněného vstupu nebo po vydání rozhodnutí o zákazu pobytu. Nemusí tomu však tak být ve všech případech. V této souvislosti totiž nelze opomíjet právní úpravu dlouhodobého a trvalého pobytu cizinců v uvedeném zákoně, který v ustanovení § 6 umožňuje opakovaně prodlužovat dobu stanovenou v rámci již povoleného dlouhodobého pobytu, a zejména pak i ustanovení § 8 odst. 1, v němž se stanoví, že žádost o udělení povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu lze podat též na území České republiky Ministerstvu vnitra, přitom lhůta k rozhodnutí o takové žádosti cizince je v § 9 stanovena 60 dny ode dne podání žádosti. Právě v těchto případech může být oprávněnost pobytu cizince - v období od podání žádosti do rozhodnutí o ní - sporná. Nelze proto jednoznačně přisvědčit názoru Ministerstva vnitra, že neoprávněnost pobytu lze vždy považovat za objektivní právní skutečnost. V běžné aplikační praxi vyhoštění cizince obvykle sice předchází vydání rozhodnutí o zákazu jeho pobytu na území České republiky - proti němuž lze ve správním řízení uplatnit řádné opravné prostředky, případně se domáhat i soudního přezkumu, v tomto řízení (které navíc nemusí nutně každému rozhodnutí o vyhoštění předcházet) však zákonné překážky vyhoštění uvedené v § 18 zákona č. 123/1992 Sb., vylučující možnost vyhoštění do určitých států, nejsou a podle platné právní úpravy ani nemusí být zvažovány, a cizinec se tedy jejich naplnění v případě rozhodnutí o jeho vyhoštění nemůže za platné právní úpravy při vyloučení použití správního řádu bez možnosti soudního přezkoumání domoci způsobem právem předvídaným. Za tohoto stavu pak nabývá na významu otázka postupu státních orgánů při zajišťování zákonných podmínek, které musí podle zákona č. 123/1992 Sb. vyhoštění splňovat, k nimž patří kromě neoprávněnosti vstupu či pobytu cizince na území našeho státu také respektování překážek vyhoštění. Pro vlastní řízení o vyhoštění tak zákon č. 123/1992 Sb. nestanoví postup, kterým by bylo respektování překážek vyhoštění zajištěno v případě, že k nim státní orgán nepřihlédne. Pokud tedy tento zákon v souvislosti se stanovenými podmínkami a překážkami vyhoštění zároveň nestanoví postup zajišťující jejich respektování při samotném rozhodování o vyhoštění, je třeba považovat napadené ustanovení § 32 odst. 2 tohoto zákona vylučující možnost soudního přezkumu takového rozhodnutí za stavu, kdy podle ustanovení § 16 odst. 1 citovaného zákona je možno užít správního uvážení a kdy se podle § 16 odst. 3 citovaného zákona na řízení o vyhoštění nevztahují obecné předpisy o správním řízení, za odporující čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i jemu korespondujícímu čl. 2 odst. 2 Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Vyloučením možnosti přezkumu rozhodnutí o vyhoštění soudem je za těchto podmínek současně dán i rozpor napadeného ustanovení s čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému právo na stanovený postup při domáhání se svých práv u soudu či jiného orgánu. Z uvedených důvodů bylo proto vyhověno návrhu na zrušení ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., v platném znění. Zároveň však s ohledem na to, že toto ustanovení považuje Ústavní soud za protiústavní pouze v poměru k rozhodnutím týkajícím se vyhoštění, a jsa si vědom toho - jak již uvedl ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/97 ze dne 13. 5. 1998 týkajícím se téhož zákona - že se jedná o zásadní a citlivou problematiku, která bude vyžadovat nové komplexní a pečlivé legislativní zpracování, rozhodl tak, že napadené ustanovení § 32 odst. 2 se zrušuje teprve dnem 13. 5. 1999, tj. k datu, k němuž byla citovaným nálezem Ústavního soudu zrušena ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) a odst. 4 zákona č. 123/1992 Sb., v platném znění, (§ 58 odst. 1, § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Kessler v. r.
******************************************************************