I.
Dne 22. 8. 1997 obdržel Ústavní soud návrh Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení § 16 odst. 3 a § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, v platném znění. Senát 28 Ca Městského soudu v Praze dospěl při projednávání žaloby, podané podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, proti rozhodnutí o vyhoštění žalobce dle § 16 zákona č. 123/1992 Sb. k závěru, že zákonná ustanovení, jichž má být při řešení věci použito, jsou v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to jmenovitě ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb. s čl. 36 odst. 2 Listiny a ustanovení § 16 odst. 3 citovaného zákona s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 1997 sp. zn. 28 Ca 37/97 řízení před ním vedené podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušil a Ústavnímu soudu podal návrh na zrušení shora uvedených ustanovení.
V předmětné věci, rozhodované Městským soudem v Praze pod sp. zn. 28 Ca 37/97, se žalobce N. V. H. domáhal přezkoumání rozhodnutí Policejního prezidia České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha o jeho vyhoštění dle § 16 zákona č. 123/1992 Sb. V žalobě mimo jiné namítal, že platná právní úprava vyhoštění obsažená v zákoně č. 123/1992 Sb. je v rozporu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech, zejména s čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Vznesl proto námitky proti vyhoštění a domáhal se přezkoumání případu soudem, neboť mu nebylo umožněno v řádném a zákonem upraveném řízení podat proti rozhodnutí o vyhoštění odvolání. Zároveň požádal o odložení vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění a navrhl, aby soud toto rozhodnutí zrušil. Právní zástupce žalobce potom soudu sdělil, že žalobce již byl z České republiky dne 7. 2. 1997 vyhoštěn.
K žalobě se vyjádřilo Policejní prezidium České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, jako žalovaný. Podle žalovaného je vyhoštění nucenou realizací rozhodnutí o zákazu pobytu na území České republiky, nejde o samostatné řízení, ale o nápravu protiprávního stavu vzniklého tehdy, když cizinec i po vydání rozhodnutí o zákazu pobytu (jak tomu bylo také v případě žalobce) nadále neoprávněně na území České republiky pobývá. Všechny opravné prostředky, včetně možnosti přezkoumání soudem, jsou dány v případě rozhodnutí o zákazu pobytu. Proto v případě vyhoštění není vydáváno rozhodnutí a není ani dána možnost soudního přezkoumání tohoto vyhoštění. Pokud by byly připuštěny opravné prostředky proti vyhoštění, docházelo by dle názoru žalovaného k paradoxnímu stavu, kdy by cizinec měl na území České republiky zakázán pobyt, a přesto by zde mohl pobývat i nadále, pokud by proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání za maření výkonu úředního rozhodnutí a nebyl by potom soudem vyhoštěn. To znamená, že rozhodnutí o zákazu pobytu by nebylo bez soudního rozhodnutí vykonatelné. V nerespektování zákazu pobytu lze dle názoru žalovaného spatřovat jednání směřující proti udržení veřejného pořádku, ochrany zdraví nebo práv a svobod druhých.
Z obsahu správního spisu předloženého Městskému soudu v Praze Policejním prezidiem České republiky, Ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie vyplynulo, že rozhodnutí o vyhoštění nebylo vydáno v písemném vyhotovení. Policejnímu prezidiu České republiky, řediteli služby cizinecké a pohraniční policie, byl dne 21. 1. 1997 pod čj. PSP-1-52/CP-c-97 podán ředitelem sekce cizinecké policie Praha návrh na administrativní vyhoštění žalobce, a tento návrh byl též schválen. Policejní prezidium České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, pak přípisem ze dne 3. 2. 1997 požádalo Policii České republiky o zajištění a provedení eskorty za účelem realizace vyhoštění žalobce dne 6. 2. 1997 přes hraniční přechod Praha-Ruzyně-letiště. Spis dále obsahuje protokol o vyhoštění cizince z území České republiky, dle kterého byl žalobce vyhoštěn dne 6. 2. 1997.
Městský soud v Praze, jak dále v odůvodnění svého návrhu podaného Ústavnímu soudu uvádí, vyšel ze stanoviska, že proces rozhodování o pobytu cizince na území České republiky se dle platné právní úpravy (zákon č. 123/1992 Sb.) dělí na řízení o zákazu pobytu a na řízení o vyhoštění cizince. Na řízení o zákazu pobytu podle ustanovení § 14 a 15 zákona č. 123/1992 Sb. není vyloučena použitelnost obecných předpisů o správním řízení a pravomocné rozhodnutí o zákazu pobytu, jsou-li vyčerpány řádné opravné prostředky, podléhá přezkoumání soudem (§ 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb.). Na řízení o vyhoštění se však podle § 16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb. obecné předpisy o správním řízení nevztahují a rozhodnutí jiná než rozhodnutí o zákazu pobytu jsou podle ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb. ze soudního přezkoumání vyloučena, což je právě případ žalobou napadeného rozhodnutí o vyhoštění. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že rozhodnutí o vyhoštění nemůže být v návaznosti na čl. 36 odst. 2 Listiny vyloučeno z přezkoumání soudem, neboť z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, mezi něž patří i základní právo obsažené v čl. 14 Listiny, podle něhož cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., jehož má být při řešení věci použito, je tedy podle jeho názoru v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny. Teprve bude-li toto zákonné ustanovení zrušeno, může se soud zabývat ostatními aspekty podané žaloby.
V další části odůvodnění svého návrhu Městský soud v Praze pak také poukazuje na absenci řádného písemného vyhotovení rozhodnutí o vyhoštění a s touto otázkou související námitku žalobce na rozpor ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb. s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. S odkazem na znění ustanovení § 16 až 18 zákona č. 123/1992 Sb. a po jejich podrobném rozboru pak Městský soud v Praze dospívá k závěru, že také ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb. je protiústavní pro jeho rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i s čl. 36 odst. 1 Listiny, a navrhuje proto i zrušení tohoto ustanovení. Tento návrh Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb. však musel být odmítnut [usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 4. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 27/97 podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění platném do 9. 5. 1998], s ohledem na to, že v době podání tohoto návrhu Městským soudem v Praze již Ústavní soud o návrhu na zrušení téhož ustanovení jednal, a to ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 25/97.