III.
Rekapitulace návrhu
8. Navrhovatel nejprve poukázal na setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 23. 8. 2012 č. j. 5 As 17/2012-31), podle níž "ustanovení § 158 zákona o nemocenském pojištění koresponduje s obecnou zásadou uplatňovanou ve správním soudnictví, dle které 'soudy nejsou povolány přezkoumávat samostatně výroky ve věcech zdravotního stavu a pracovní schopnosti - tato zásada plyne jednak z obecné úpravy obsažené v § 70 písm. d) s. ř. s. (úkony závisející výlučně na posouzení zdravotního stavu osob, pokud samy o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, jsou vyloučeny ze soudního přezkumu), jednak z úprav předpisů o sociálním zabezpečení, které tento princip respektují a otázky zdravotního stavu činí předmětem pozornosti soudů až v okamžiku, kdy je přezkoumáváno rozhodnutí správního orgánu o dávkových nárocích - i tehdy se však vždy jedná o otázku odbornou, k níž si soud musí z hlediska skutkového, aby ji mohl postavit najisto, povolat znalce, a to buď v rámci obecných norem procesních platných pro řízení před soudem, anebo, v případě přezkumu rozhodnutí o dávkách důchodového pojištění, lze užít posudku komise Ministerstva práce a sociálních věcí' (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2006 č. j. 6 Ads 41/2005-24)."
9. Navrhovatel uvádí, že napadené ustanovení v oblasti nemocenského pojištění rozvádí a opětovně výslovně zakotvuje pravidlo obsažené v § 70 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti. K tomu poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/12 ze dne 15. 1. 2013 (N 13/68 SbNU 191; 82/2013 Sb.), v němž bylo ustanovení § 70 soudního řádu správního vyloženo tak, že "Úkony správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob, jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny, ledaže by samy o sobě znamenaly právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nebo ledaže by šlo o úkony dotýkající se základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod." Navrhovatel dospěl k závěru, že napadené ustanovení zákona o nemocenském pojištění je třeba zrušit pro rozpor s vykonatelným a závazným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/12.
10. Navrhovatel poukazuje na to, že napadené rozhodnutí o výplatě nemocenského po uplynutí podpůrčí doby by nemělo být ze soudního přezkumu vyloučeno, neboť se dotýká základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 36 odst. 2 Listiny, a to práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny. Existence napadeného ustanovení zákona o nemocenském pojištění nutí správní soudy, aby žaloby proti rozhodnutím o výplatě nemocenského po uplynutí podpůrčí doby odmítaly, ačkoli takovýto závěr je v rozporu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu. Zachování takovéto možnosti by podle navrhovatele v budoucnu mohlo vést k obcházení tohoto nálezu Ústavního soudu, neboť ve zvláštních zákonech by mohla být přijata taková právní úprava, která by ze soudního přezkumu paušálně vylučovala rozhodnutí, která závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob. To by bylo v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy.
11. Navrhovatel se domnívá, že napadené ustanovení zákona o nemocenském pojištění nelze vyložit ústavně konformním způsobem. Jeho znění je zcela jasné a nepřipouští žádnou možnost přezkumu zde uvedeného typu rozhodnutí, nelze jej proto vyložit v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/12. Navrhovatel k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011 č. j. 6 Ads 109/2009-72.